2 – Duchovní zážitky

Je jisté, že všichni kdo prožili duchovní zážitek, trvají na jeho opravdovosti. Nejlepším důkazem opravdovosti je ovoce, kterého se následně dostává těm, kteří ho zažili.
Ti, kteří přijali tento dar milosti, jsou z velké části změnění lidé, téměř bez výjimky z měněni k lepšímu.
Bill W. – TALK 1960

Bůh naslouchal
Na počátku mého dospívání jsem byl postaven před možnost vybrat si, zda budu žít nudný a morální život nebo život, který se mi zdál vzrušující a dobrodružný – po několika sklenkách alkoholu. Byl jsem vychováván ve víře v přísného a pomstychtivého Boha, který střeží každý můj krok. Nebyl jsem schopen cítit lásku k takovémuto božstvu a cítil jsem se kvůli tomu vinen. Ale po jedné nebo dvou sklenkách jsem na svou vinu zapomněl. Rozhodl jsem se, že právě toto je život pro mne.
Začátky byly velkolepé a vyvolaly sny o zářivé slávě a štěstí. Ale postupně můj život upadal do nepřetržité noční můry plné strachu a výčitek svědomí vyvolaných stavy plnými zášti a zloby, které ve mně vyvolával normální způsob života odvíjející se kolem mne a do které já zřejmě nemohu vstoupit. Ve skutečnosti jsem se díky pití vzdaloval od společnosti a docházel jsem do takového duševního stavu, ve kterém jsem nebyl schopen vůbec žádného společenského či morálního kontaktu s jiným člověkem. V této době jsem ani nebyl schopen vidět, že pravou příčinou je moje vzrůstající pití. Dospěl jsem k přesvědčení, že Bůh a společnost mě odvrhli a nedovolí mi žádný životní úspěch. Nenacházel jsem žádný smysl života. Postrádal jsem odvahu ke spáchání sebevraždy, ale věřím, že by mé zoufalství prolomilo i tuto bariéru, kdyby nebylo zážitku, který absolutně změnil můj životní postoj.
Tento zážitek následoval po smrti mého otce se Skotsku. Táta žil spořádaný život ve své komunitě a všichni kdo ho znali mu přišli vzdát čest na jeho poslední cestě. Poštou mi přišly noviny s článkem o jeho pohřbu. Ten večer jsem seděl u malého stolku v přeplněné taverně opilý a dumal jsem nad tím, co jsem si přečetl. Nepociťoval jsem vůbec žádný smutek nad jeho smrtí. Zloba a závist naplňovaly mé myšlení. Mumlal jsem si sám pro sebe, „Proč zrovna on a další lidé dostávají tolik životních příležitostí, zatím co tak dobří mužové jako jsem já nemají šanci? Jaký mě potkal mizerný osud! Jestliže bych měl stejné životní příležitosti jako on, lidé by mě také milovali a ctili."
Hluk v taverně byl ohlušující. I přes něj jsem ve své mysli náhle zaslechl jasný hlas: „Jak budeš skládat Bohu účty ze svého života?“ Udiveně jsem se rozhlédl kolem sebe, protože to byl hlas mé babičky. Zemřela před více než dvaceti lety a já jsem už na ní přestal myslet. Toto byl její nejoblíbenější výrok. Častokrát mi ho v dětství říkávala a nyní jsem ho slyšel znovu.
Jakmile jsem zaslechl její hlas, mé myšlení se vyjasnilo a uvědomil jsem si bez jakýchkoliv pochyb, že jediným člověkem zodpovědným za můj stav jsem já sám.
Výsledek byl šokující. Nejprve jsem slyšel ten hlas a hned potom byly veškeré mé výmluvy pro má životní selhání, proto, že jsem nikdy nedostal šanci prorazit vymazány z mé mysli navždy. Napadla mě myšlenka, že kdybych se zabil, jak jsem měl v úmyslu a dostal tak možnost setkat se s Bohem, musel bych mu složit účty z mého života bez možnosti obvinit kohokoliv jiného za svou mizérii. Nechtěl jsem, aby se stalo a myšlenka na sebevraždu zmizela také. Ale pomyšlení, že mohu kdykoliv zemřít mě nepřestalo pronásledovat.
Myslel jsem, že jsem se zbláznil. Navzdory veškeré snaze přesvědčit sám sebe, že mám halucinace, jsem nedokázal tento zážitek vypudit z hlavy. Představoval jsem si, jak předstupuji před přísně vyhlížejícího Boha, který by na mne shlédl skrze brýle posazené nízko na nose, a který by mne strohým hlasem vyzval, „Mluvte!“ Toto už na mne bylo příliš a tak jsem se zpil do němoty, abych se zbavil tohoto zážitku. Když jsem ráno přišel k sobě, onen zážitek byl neustále v mé hlavě, silný jako předchozího dne.
Přemýšlel jsem, zda by nebylo lepší nechat na nějaký čas pití a začít měnit svůj život. Toto rozhodnutí vedlo k hroznému šoku. Až to této chvíle jsem své problémy nikdy nespojoval s alkoholem. Věděl jsem, že piji příliš, ale vždy jsem se ujišťoval, že mám k napití vážný důvod. Ke svému údivu a ke své hrůze jsem zjistil, že nejsem schopen přestat pít. Pití natolik proniklo do mého života, že jsem bez alkoholu neuměl fungovat.
Neměl jsem žádné místo, kam bych se mohl obrátit o pomoc. Věřil jsem, že lidé jsou takoví, jak o nich smýšlím a proto jsem nebyl schopen se na ně obrátit. Zbyl mi tedy pouze Bůh. Ale jestli Bůh o mě smýšlí stejně jako já o Něm, potom je moje naděje velmi malá. V tomto stavu jsem prožil tře nejtemnější měsíce mého života. Zdálo se, že v této době piji ještě víc než předtím a vůbec jsem se nemodlil o pomoc, která by mi umožnila přestat pít.
Jednoho rána jsem se probudil na podlaze ve svém pokoji, cítil jsem se hrozně spatně a byl jsem přesvědčen, že Bůh mi nikdy nebude naslouchat. Pouze reflexivně jsem se dostal do zaměstnání a pokusil jsem se dodělat výplaty přesto, že bylo velni nesnadné zklidnit třesoucí se ruce, abych mohl napsat číslice do správných kolonek. Po značných obtížích jsem konečně dodělal svou práci. S nekonečnou úlevou jsem si oddechl, vyhlédl jsem z okna chatrče, ve které jsem pracoval. Spatřil jsem muže, který se blížil k chatrči. Když jsem rozpoznalo koho jde, popadla mě nenávist. Před sedmi měsíci měl tu drzost se mě zeptat před ostatními, jestli náhodou nemám problémy se svým pitím. Ta otázka se mne dotkla do hloubi mé duše. Od té doby jsem ho neviděl, ale má nenávist znovu ožila v okamžiku, kdy jsem ho znovu spatřil.
Potom se stalo něco, co mne dodnes nepřestává udivovat. Když mi sešel z očí, vše okolo mne zčernalo. Další věcí, na kterou si pamatuji, bylo, že jsem znenadání stál před chatou a slyšel jsem se, jak se ho ptám, zda by mi nepomohl přestat pít. Ve skutečnosti on by byl ten poslední, koho bych požádal o pomoc, kdybych se vědomě rozhodoval o ukončení pití. Usmál se na mne a prohlásil, že se o to pokusí a přivedl mne do společenství AA.
Když o tom všem přemýšlím, je zřejmé, že Bůh mne neodsoudil ani nezavrhl, jak jsem si dříve myslel. Bůh neustále naslouchal a ve správný čas mi dal odpověď. Ta odpověď se skládá ze tří částí: možnost žít střízlivý život, uplatňování dvanácti kroků, abych toho dosáhl a udržoval si ho a společenství vždy připravené mě posílit a pomoci mi každý den.
Nepodléhám iluzi, že jsem to byl já, kdo mě přivedl do programu uzdravení společenství AA. Musím o tom vždy uvažovat, jako by to byl dar, že jsem dostal možnost pracovat na programu. Budu-li ho využívat, budu mít také zodpovědnost.
ST. JOHN´S, NEWFOUNDLAND

Boží přítomnost
Pracuji jako radiový důstojník na tankeru. Závažnost mého zdravotního problému jsem odhalil v okamžiku, když jsem seděl v radiové kabině a popíjel ze své oblíbené láhve. Nahlas jsem požádal Boha o pomoc, přestože jsem se mohl slyšet pouze já sám. Náhle jsem pocítil Boží přítomnost ve své kabině. Nesla s sebou příjemné teplo a změněné, daleko jemnější odstíny světla a také nesmírný pocit úlevy. Přesto, že jsem byl ještě poměrně střízlivý, řekl jsem si, „Už jsi znovu opilý,“ a šel jsem si lehnout.
Ráno, když jsem se vzbudil do jasného dne, stále jsem cítil Boží přítomnost. Ani jsem neměl kocovinu. Náhle jsem pochopil, že jsem požádal, že jsem dostal a přijal dar. Od toho dne jsem se nenapil. Kdykoliv zatoužím po napití,vzpomenu si, co se mi stalo a tato vzpomínka mi pomáhá zůstat čistý a střízlivý.
AA INTERNATIONALISTS

Nově napadlý sníh
V průběhu šesti let strávených ve společenství AA jsem prožil tři relapsy. Byly to kruté a ponuré epizody. Každá z nich prohloubila odsouzení sebe sama a mou beznaději. Opět jsem vystřízlivěl a získal jsem méně významné zaměstnání. Pochopil jsem že dokončení byť i méně významného úkolu mi přináší uspokojení, a že pokora, která je uplatňována jako schopnost učit se a hledat pravdu, by mohla být převlekem Vyšší moci.
a tehdy jsem dostal nabídku na velice lukrativní práci, která představovala mnoho zodpovědnosti. Byl jsem schopen pouze odpovědět, „Budu o tom uvažovat“.
Ptal jsem se sám sebe zda jsem schopen zůstat střízlivý. Zda doopravdy žiji střízlivým životem nebo pouze nepiji. Zda jsem schopen si poradit se zodpovědností a zvládnout nově nabytý pocit, že jsem úspěšný. Zda to není jenom další Boží souhlas k tomu, abych znovu potrestal sám sebe.
Zavolal jsem své přítelkyni, kterou jsem sponzoroval. Hovořili jsme spolu o celé záležitosti. Věřila, že bych mohl uspět a že bych měl nabídku přijmout. Její důvěra mne znovu ujistila, že si uvědomuji, jak mocnou vzpruhou je znovunabytá schopnost cítit sebeúctu a vděčnost za to, že jsem vůbec naživu. Tento znovu nalezený pocit mi vydržel po celé setkání AA, které jsem ten večer navštívil. Tématem toho setkání byl jedenáctý krok: „S pomocí modlitby a meditace jsme zdokonalovali svůj vědomý kontakt s Bohem, jak mu rozumíme my sami a modlili se pouze za to, aby se nám dostalo poznání jeho vůle a síly ji uskutečnit“.
Doma v soukromí mého pokoje jsem zažil další šok. Byl jím dopis od mé sestry. Naposledy jsem jí viděl v kanceláři šerifa, kde bohužel ukončila dlouhodobou snahu mojí rodiny mi pomoci. Ten den řekla, „Dokonce i naše modlitby se zdají být beznadějné a tak tě nechávám, abys se postaral o sebe sám“. A teď jsem držel v ruce dopis, ve kterém na mě naléhá, abych jí napsal kde jsem a co se se mnou děje. Nejprve jsem vyhlédl z okna na bezútěšnou špínu a saze, které pokrývaly střechy okolních domů a potom jsem se rozhlédl po svém nezařízeném pokoji. S hořkostí v ústech jsem si pomyslel, „Ano, kdyby mě viděli nyní!“ Jedině to,že jsem neměl co ztratit ani o co žádat druhé lidi mě ochraňovalo. Nebo jsem snad něco měl?
Všechny ideály mládí odplavil alkohol. A nyní se všechny mé sny a naděje, rodina, postavení, zkrátka vše co jsem kdy měl vracely, aby se mi vysmívaly. Vzpomínám, jak jsem se schovával za stromy před svým bývalým domovem, abych mohl zahlédnout mé děti, když by náhodou prošli kolem okna. Jak jsem telefonoval mé rodině, abych mohl slyšet známé hlasy říkající, „Haló, haló, kdo je tam?“, před tím než jsem zavěsil sluchátko.
Seděl jsem na posteli a znovu a znovu jsem pročítal sestřin dopis. Už jsem dál nedokázal snášet ta muka. Zoufale jsem vykřikl, „Ó Bože, což jsi mě opustil? Nebo jsem opustil já Tebe?“
Kolik uběhlo času nevím. Když jsem konečně vstal, jakási neznámá síla mne přitahovala k oknu. Náhle jsem spatřil velikou přeměnu! Ošklivost průmyslového města zmizela pod vrstvou nově napadlého sněhu. Všechno okolo bylo nové, bělostné a čisté. Padl jsem na kolena a znovu obnovil vědomý kontakt s Bohem, kterého jsem znal jako chlapec. Nemodlil jsem se, pouze jsem mluvil. Nemyslel jsem, pouze jsem vyprazdňoval bolesti, které jsem nosil ve svém srdci a ve své duši. Neděkoval jsem, pouze jsem pokorně žádal o pomoc.
Tu noc jsem poprvé po dlouhé době spal klidně, smířený sám se sebou. Spal jsem až do rána a vstával jsem beze strachu a hrůzy z nadcházejícího dne. Pokračoval jsem ve své modlitbě z předchozího dne a řekl jsem si, „Vezmu tu práci. Ale dobrý Bože, pojďme do této chvíle Ty a já hrát za jeden tým“.
Přesto, že mi mohou některé příliš rušné dny nabídnout pouze zlomky klidu, dnes po dvaceti šesti letech neustále vzpomínám na onen vnitřní klid, které vzešel z odpuštění sobě samému a z přijetí Boží vůle. Každé další ráno znovu a znovu nabývám důvěry ve střízlivost – střízlivost, která není pouhou abstinencí, ale je postupným uzdravováním se v každé oblasti mého života.
Spolu se svým přítelem ze společenství AA, se svou ženou, se kterou jsem se oženil před dvaceti pěti lety, jsem se znovu připojil ke své rodině. Byl to radostný návrat. S mou sestrou a s celou rodinou prožíváme šťastný život a sdílíme znovuobnovení mnohem silnějšího rodinného pouta a vzájemné náklonnosti. Od onoho dne důvěřuji lidem a oni důvěřují mě.
EDMONTON, ALBERTA

Již nikdy nebudu osamocen
Pohyboval jsem ve společenství AA tři roky, občas jsem vystřízlivěl, občas jsem podváděl, samozřejmě sám sebe, někdy méně, někdy více. Miloval jsem AA, potřásal jsem si rukama s každým, koho jsem potkal na každém setkání, které jsem navštívil. Těch setkání nebylo málo. Byl jsem něco jako hosteska společenství. Naneštěstí jsem neustále měl mnoho problémů, zejména sám se sebou.
Jeden z členů v mé domovské skupině často říkával, „Kéž by jsi konečně udělal třetí krok…“. Bylo to, jako kdyby na mne mluvil holandsky. Stejně jsem mu nerozuměl. I přesto, že jsem byl uznávaným žákem v nedělní škole, k duchovnosti jsem měl neustále velmi daleko.
Jednou jsem vydržel fyzicky střízlivý celých šest měsíců. A potom, když mi bylo padesát čtyři, jsem ztratil práci a ujišťoval jsem se, že již žádnou další neseženu. Byl jsem velice vylekaný a deprimovaný a kvůli své pýše, která mi nedovolila někoho požádat o pomoc, jsem se nedokázal postavit tváří v tvář reálné budoucnosti. A tak jsem si zašel do obchodu pro láhev alkoholu.
Po dobu následujících třech a půl měsíců jsem snad stokrát umíral. Neustále jsem navštěvoval setkání, byl-li jsem toho byl schopen. O svých potížích jsem nikomu neříkal. Ostatní členové společenství se neučili nechat mne na pokoji, protože se cítili absolutně bezmocní, což nyní naprosto chápu.
Jednoho dne ráno po probuzení jsem se rozhodl, že celý den nevylezu z postele. To byl způsob, jakým jsem mohl zůstat střízlivý. Znovu jsem se probudil v šest hodin odpoledne. Cítil jsem se v bezpečí, protože obchody s alkoholem již byly zavřené. Následující noc byla naprosto zoufalá, cítil jsem se velmi nemocen.
Přesvědčoval jsem se, že bych měl být přijat do nemocnice. V šest hodin ráno jsem začal telefonovat snad každému, na koho jsem si vzpomněl, ať už to byl člen společenství nebo ne. Nenašel se nikdo ochotný, kdo by mi pomohl. Nakonec jsem zavolal jednomu slepci, pro kterého jsem několik let pracoval a vařil mu. Žádal jsem ho, zda si mohu vzít taxi a přijet k němu. V obavách o sebe jsem mu řekl, že asi brzy umřu. Stroze mi odpověděl, „Chcípni a buď zatracen! Já tě tady nechci ani vidět“. (Později mi řekl, že by si potom nejraděj vyřízl jazyk a chtěl mi zavolat zpátky. Díky Bohu, že to neudělal.)
Šel jsem znovu do postele s tím, že příště se již neprobudím. Nikdy před tím jsem neměl jasnější hlavu. Doopravdy jsem nenacházel žádný jiný únik z tohoto zoufalého stavu. Ve tři ráno jsem stále ještě nespal. Seděl jsem na posteli podepřený polštáři, srdce mi bušilo jako o závod, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Postupně jsem přestával cítit končetiny, nejprve nohy od kolen dolů a potom ruce od loktů ke konečkům prstů.
Hlavou mi blesklo, „To je konec!“. V tu chvíli jsem se obrátil k jedinému zdroji pomoci, který mi zbýval. Vykřikl jsem, „Bože, prosím, nenechej mne zemřít tímto způsobem!“ V těchto slovech bylo vloženo celé mé zmučené srdce a má ztrápená duše. Téměř okamžitě se mi do nohou i do rukou vrátil cit. V pokoji okolo mne jsem pocítil Boží přítomnost a přestal jsem se cítit osamocen.
Bůh buď veleben a chválen. Od té doby jsem se nikdy více necítil osamocený. Nikdy více jsem se nenapil a co je ještě lepší, neměl jsem ani potřebu se napít. Byla to dlouhá cesta než se mi zpět navrátilo zdraví a také chvíli trvalo než mi lidé začali opět důvěřovat. Ale na tom už skutečně nezáleželo. Věděl jsem, že jsem střízlivý a také jsem věděl, že tak dlouho, jak budu živ, už se nemusím bát o svůj život, protože Bůh chce, abych žil.
Nedávno jsem se dozvěděl, že mám zhoubný nádor. Na místo toho, abych byl vystrašený a deprimovaný, jsem poděkoval Bohu za uplynulých šestnáct let, které mi dal. Lékaři mi nádor odstranili, cítím se báječně a užívám si každičký okamžik života. Věřím, že budu žít ještě dlouho. Tak dlouho, dokud bude Bůh pro mne mít práci, kterou je potřeba udělat.
LAC CARRÉ, QUEBEC

Nový člověk
Pokoušel jsem se tomu člověku pomoci. Byla to ponižující zkušenost. Nikdo nezažil takové kompletní selhání, takovou spoušť způsobenou lidským egem. Zdálo se, že nic nefunguje. Vodil jsem ho na setkání, kde sedával jakoby byl v mlžném oparu a já jsem věděl, že je přítomno pouze jeho tělo. Chodíval jsem k němu domů, ale buď byl někde v hospodě nebo utekl zadními dveřmi, když já jsem vcházel předními. Pro jeho rodinu začínalo velmi těžké období, cítil jsem jejich bezmocnost.
Potom začala nemocniční epizoda. Byla poslední v jeho mimořádné sérii hospitalizací. Upadl do deliria a do křečovitých stavů, které byly tak prudké, že musel být připoután na lůžko. Následovalo koma a musel být vyživován za pomoci infuzí. Pokaždé když jsem ho navštívil vypadal hůř a jeho stav se zdál beznadějný. Šest dní proležel v bezvědomí s výjimkou náhodných třesů.
Sedmý den jsem opět navštívil. Když jsem přecházel okolo jeho pokoje, všiml jsem si, že není připoután a že infuze jsou odstraněny. Byl jsem radostí bez sebe. Určitě to dokáže! Doktor a sestra, která měla na službu na patře posílily mé naděje. Sdělili mi, že tvrdě spí.
Po té, co jsem zařídil, aby přišla jeho žena, mě napadlo, že je katolík a že by bylo vhodné vykonat nějaké obřady. Nemocnice, ve které ležel byla katolická a tak jsem sešel dolů do haly a kontaktoval jsem řeholní sestru. Později se ukázalo, že to byla matka představená. Uvědomila kněze a další řeholní sestru. Všichni jsme se vrátili zpět k jeho pokoji.
Kněz vešel dovnitř a my ostatní jsem se rozhodli, že zůstaneme na chodbě. Posadili jsme se na lavici a bez jakékoliv předchozí dohody jsme všichni sklonili hlavy a začali jsme se modlit – matka představená, řeholní sestra a já, vysvěcený presbyteriánský kněz.
Nevím kolik času uplynulo. Vím jen, že kněz opustil pokoj a odešel za svými povinnostmi. Pohyb v  pokoji nás bezprostředně vrátil do reality. Když jsme nahlédli dovnitř, seděl pacient a kraji postele.
„Dobrá Bože“, řekl. „Už nechci být ten vzadu. Řekni mi, prosím Tě, co chceš, abych dělal a já to udělám“.
Lékaři mi později řekli, že byli přesvědčeni, že je nemožné, aby se vůbec pohnul, natož, aby si sednul. Celou to dobu před tímto okamžikem ze sebe nevydal ani jediné slovo. Jeho další slovy byla, „Mám hlad!“
V následujících deseti letech se tímto člověkem stal opravdový zázrak. Začal pomáhat lidem. Mám na mysli, že se stal prospěšným člověkem. Ve svém městě založil skupinu AA a vždy upadne do rozpaků, když se o této skutečnosti zmíníte před druhými lidmi nebo když mluvíte množství práce, kterou vykonal pro společenství AA.
Není to ten samý člověk, kterému jsem chtěl pomoci prací dvanáctého kroku. Vím, že jsem selhal při veškerém svém úsilí mu pomoci. A potom Kdosi jiný vytvořil nového člověka.
BERNARDSVILLE, NEW JERSEY

Postava ďábla
Stalo se ve tři hodiny ráno v době, kdy jsem byl ve společenství AA necelý rok. Byl jsem doma sám, protože moje třetí žena se se mnou rozvedla ještě před tím než jsem začal docházet na setkání do společenství. Vzbudil jsem se celý vystrašený s pocitem, že je smrt nablízku. Celý jsem se chvěl a byl jsem téměř paralyzovaný strachy. Přestože byl srpen a já jsem bydlel v jižní Kalifornii, byla mi taková zima, že jsem si našel silnou deku a zabalil jsem se do ní. Musel jsem zapnout topení v obývacím pokoji a posadit se přímo k němu, abych se trochu zahřál. Nedařilo se mi to a postupně jsem cítil, jak ztrácím cit v celém těle. A pak jsem znovu zažil onen pocit přibližující se smrti.
Nebyl jsem příliš věřící a ani po svém příchodu do společenství AA jsem se nestal členem žádné církve. Náhle jsem si řekl, „Teď je ten správný čas se pomodlit.“ Vrátil jsem se do ložnice, padl na kolena vedle postele, zavřel jsem oči a tvář jsem schoval do dlaní. Dávno jsem zapomněl všechna ta slova, která jsem tehdy pronesl nahlas. Ale vzpomínám si, že jsem mimo jiné řekl, „Bože, prosím, nauč mě modlit se!“
a potom jsem, znenadání, bez pozvednutí hlavy či otevření očí, „uviděl“ celý plán mého domu. „Viděl“ jsem muže ohromné postavy s pažemi zkříženými na prsou, jak stojí na druhé straně mé postele. Díval se na mne pohledem plným zlé vůle a nenávisti. Ztělesňoval veškeré zlo, které ve mně bylo. Asi po deseti vteřinách jsem „viděl“, jak se otáčí, jde do koupelny, potom do druhé ložnice a nakonec do obývacího pokoje, všude se pečlivě rozhlížel, aby nakonec opustil dům dveřmi v kuchyni.
Setrvával jsem ve stejné pozici na kolenou. Zdálo se mi, že současně s jeho odchodem vstupoval do domu ze všech směrů, ze všech koutečků vesmíru vibrující a pulzující magnetický proud. Asi po patnácti vteřinách tato úžasná síla dostoupila až ke mně, zůstala se mnou asi pět vteřin a potom se pozvolna stáhla zpět do míst svého vzniku. Pocit úlevy,který mi přinesla její přítomnost nelze popsat. Rozpačitě a neohrabaně jsem poděkoval bohu, ulehl jsem zpět do postele a usnul jsem jako nemluvně.
Od tohoto nezapomenutelného okamžiku, který se stal před třiadvaceti lety nemám vůbec žádnou touhu se napít. Za dobu, po kterou jsem členem společenství, jsem měl možnost slyšet dalšího člena, jak vypráví podobný příběh. Symbolizoval snad odchod postavy, která ztělesňovala ďábla, konec mého života spojeného s alkoholem? Ať už je to jak chce, druhá část mého zážitku pro mne představuje všemocnou a očišťující lásku Vyšší moci, kterou od onoho okamžiku nazývám Bůh.
SAN DIEGO, CALIFORNIA

Utápění se
Před tím než mě přijali do státního alkoholického centra, jsem na krátkou dobu vystřízlivěl ve společenství Anonymních alkoholiků. Dnes vím, že jsem tehdy přišel do společenství AA jenom proto, abych zachránil mé manželství, má játra a udržel si práci a nikdo mě v té době nebyl schopen přesvědčit, že toto jsou mé pravé důvodu příchody do společenství AA. Za sedm měsíců se stav mých jater rapidně zlepšil a já jsem opět začal pít. Po šesti týdnech pití jsem skončil v alkoholickém centru.
Osmá noc po příchodu do centra byla kritická. Tušil jsem, že umírám. Byl jsem tak zesláblý, že jsem sotva mohl dýchat. Spíše jsem lapal po dechu nepravidelnými vzdechy. I kdyby mi někdo položil sklenku na noční stolek, nenalezl bych sílu, abych byl schopen se napít. Poprvé v životě jsem byl zahnán do rohu a nemohl jsem ani bojovat, ani podvádět či lhát, nemohl jsem ani krást a ani jsem se nemohl vykoupit. A tak jsem se poprvé v životě upřímně pomodlil: „Bože, Prosím Tě, pomož mi!“ Nesmlouval jsem s Ním ani jsem neurčoval jak a kdy mi má pomoci.
Okamžitě jsem se zklidnil a uvolnil. Byl jsem vystrašený, protože jsem netušil, co se to stalo. Neviděl jsem žádný záblesk světla ani jsem neslyšel úder hromu, dokonce jsem nezaslechl byť i slaboulinký, tichý hlásek. Přesto vše jsem tvrdě usnul a spal jsem až do rána. Po probuzení jsem se cítil jako znovuzrozený, silný a měl jsem hrozný hlad. Ale nejúžasnější na tom všem bylo, že poprvé v mém životě zmizel onen tmavý, mysteriózní mrak obav. Ihned mne napadlo, abych o tomto zážitku napsal mé ženě. Představte si to, byl jsem schopen napsat jí dopis po tom v jakém stavu jsem se nacházel minulou noc!
Jsem si jistý, že by se tento zážitek dal považovat jako příklad hesla: „Nechej to být a přenechej to Bohu.“ Avšak ne v případě mojí umíněné povahy. Přidržoval jsem se tenounkého vlákna, které představovala má vůle až do doby, kdy se přetrhlo. A potom mě polapily paže, které mě nepustí až do konce mého života.“ Musel jsem se stát bezmocným stejně, jako zachránce musí omráčit tonoucího, který zoufale bojuje o svůj život.
Vrátil jsem se do společenství AA, ale dlouhou dobu jsem se zdráhal komukoliv říci o svém zážitku. Obával jsem se, že by mi nikdo neuvěřil a že by se mi ostatní smáli. Až mnohem později jsem zjistil, že ostatní měli podobné zážitky.
Myslím si, že duchovní zážitek je to, co Bůh činí pro člověka, který je naprosto bezmocný to pro sebe učinit sám vlastními silami. Duchovní probuzení je to, co člověk činí díky ochotě změní svůj život tím, že následuje vyzkoušený program duchovního růstu. To je nikdy nekončící činnost.
RALEIGH, NORTH CAROLINA

další část: 3 – Modlitba