3 – Modlitba

Ve společenství AA jsme poznali, že skutečně prospěšný účinek modlitby je mimo jakoukoli pochybnost. Je to otázka zkušeností. Všichni ti, kteří vytrvali, nalezli sílu, která zjevně nepocházela pouze z jejich nitra. Nalezli moudrost, jaké by jinak nedosáhli. A konečně začali pociťovat stále větší vyrovnanost mysli, která dokáže obstát i v Těch nejtěžších situacích.
Bill W. – Dvanáct kroků a dvanáct tradic str. 104

Nikdy nepolevující potřeba
Ve skutečnosti jsem vždy shledával nesnadné dovolit Alláhově vyšší a bezchybné vůli, aby převážila a řídila vůli mou. Nicméně v okamžiku, kdy vyvinu pokorné úsilí a poklidně přijmu Jeho vůli, mám pocit, že břemeno, které nosím na mých bedrech se zmenšuje. Myšlenky se mi nerozbíhají a mé srdce je v každičkém okamžiku naplněno štěstím.
Tou nejúžasnější věcí, kterou jsem objevil, je skutečnost, že modlitba funguje. Docházím k přesvědčení, že Alláh je milující stvořitel, který má zejména zájem o mou osobu. Jinak by mě přeci nepřivedl do společenství AA a také by mi nedal tolik příležitostí, abych se vymanil ze zajetí mých chyb. Alláh je trpělivý a plný milosti.
Přes skutečnost, že morální inventura a následné každodenní inventury odhalují myriády našich vad, stále nejsme schopni odhalit všechny hrozby v naší osobnosti právě proto, že jsme lidské bytosti. A tak v noci, kdy Alláhovi nabízím mé díky za střízlivost, přidávám k nim modlitbu a prosím Ho, aby mi odpustil mé chyby, které jsem v průběhu dne udělal, aby mi pomohl je napravit a dal mi moudrost odhalit ty mé chyby, které zatím nejsem schopen rozpoznat.
Krátce řečeno, potřeba modlitby nikdy nepolevuje.
KARAČÍ, PAKISTÁN

Více než pouhý symbol
i celkem nedávno jsem dokázala pokleknout alespoň na jedno koleno před tím, než jsem upadla do postele i přesto, že jsem nebyla schopna pohybu a měla jsem výpadky paměti. Bylo to v období, kdy jsem ještě pila. Toto gesto jsem obvykle doprovázela zamumláním, „Bože hlásím se Ti, jsem opilá.“ Ta slova jsem neříkala proto, abych ze sebe vyloudila modlitbu, která by zachovával zdání víry, kterou jsem poznala jako dítě. Říkala jsem je proto, abych dala najevo, jak hluboce je tento symbol zakořeněný v mé mysli, přesto, že jeho význam již dávno vyprchal.
Když se, díky Božímu milosrdenství, můj život změnil a já jsem spojila můj osud se společenstvím AA, protože už jsem nedokázala žít jinak, nahradila starou modlitbu nová. Monotónně, téměř v každém okamžiku, kdy jsem byla sama, jsem si opakovala: „Bože, prosím Tě, navrať mi duševní zdraví.“
Nakonec začala přicházet odpověď. Odhalení mého duševně zdravého já bylo překvapivé. Cítila jsem se jako jasnovidec, když jsem byla schopna pohlédnout ničím nezastřeným zrakem na předchozí etapu mého života. Dívala jsem se na život někoho úplně jiného, někoho, koho jsem vůbec neznala i přesto, že jsem znala všechny detaily jeho života. Nejsem natolik vnímavá, abych pochopila proč to bylo nebo jak se to stalo, ale nyní jsem schopna vidět vzorce onoho života.
Od onoho okamžiku, kdy se stal onen tichý zázrak a já jsem zjistila, že nemám ani potřebu a ani se nechci napít, jsem se nepřestala modlit. Nyní se modlím své soukromé modlitby. V jedné z nich používám slova písně a žádám v ní, aby byl na zemi mír, který bude začínat u mne. Mnoho z mých modliteb jsou krátká poděkování za přízeň a za to, abych se zatavila a začala přemýšlet před tím, než začnu jednat. Můj vztah k Bohu dospívá stejně jako dospívá vztah dítěte a jeho pozemského otce – stále více oceňuji Jeho laskavost a moudrost.
NASHVILLE, TENNESSEE

„Jak jsi se modlil?“
Když jsem pil, mnohokrát jsem žádal Boha, aby mi pomohl a končil jsem tím, že jsem Ho nazýval všemi možnými nadávkami na které jsem si vzpomněl a větou, „Jestliže jsi tak mocný, proč jsi mi dovolil, abych se takhle opil a znovu se dostal do těchto obtíží?“
Jednoho dne jsem seděl na pokraji postele a cítil jsem se velmi osaměle. V ruce jsem svíral nábojnici připravenou k nabití. „Bože, jestli existuješ,“ zvolal jsem, „dej mi sílu stisknout kohoutek.“
Velice jemný a jasně zřetelný hlas řekl: „Zbav se té nábojnice.“ Poslechl jsem a vyhodil jsem jí ze dveří.
Na okamžik zavládlo ticho, padl jsem na kolena a hlas se ozval znovu: „Zavolej Anonymním alkoholikům!“
To mě vylekalo. Udiven jsem se ohlédl a pátral jsem odkud může ten hlas vycházet. Pak jsem s hlasitým zvoláním, „Ó Bože!“, vyskočil a běžel jsem k telefonu. Když jsem chmatal po telefonním přístroji, upadl mi na zem. Seděl jsem vedle něj a chvějící se rukou jsem vytáčel číslo telefonní spojovatelky. Vykřikl jsem na ní, ať mě okamžitě spojí s AA.
Řekla, „Spojím vás s informacemi.“
Odpověděl jsem, že se tak hrozně klepu, že nejsem schopen vytočit žádné další číslo a zvolal jsem, „Táhněte do pekla!“
Nejsem schopen vysvětlit, proč jsem nezvěsil. Zůstal jsem sedět na podlaze, sluchátko přiložené k uchu. Další slova, která jsem zaslechl byla, „Dobré odpoledne, Anonymní alkoholici. Jak vám můžeme pomoci?“
Za čtyři měsíce po té, co jsem vystřízlivěl ve společenství AA se ke mně vrátila moje žena. Vždy jsem si říkal, že je to její vina, že tolik piji a že by všechny ty plačící děti a její neustálé stížnosti donutily pít kohokoliv na tomto světě. Po třech měsících našeho nového soužití jsem poznal, jaká to byla úžasná manželka a maminka. Poprvé v životě jsem poznal, co je to pravá láska, která nahradila pouhé využívání milované bytosti.
a potom se to stalo. Vždy jsem se bál někoho milovat, protože to pro mne znamenalo ztrácet. Věřil jsem, že to co se stalo je Boží trest za všechny hříchy, které jsem napáchal. Má žena onemocněla a musela být hospitalizována v nemocnici. Lékaři mi sdělili, že její nemoc je rakovina a že by má žena nemusela přežít operaci. A když ji přežije, bude to otázka několika hodin než zemře.
Otočil jsem se na místě a utíkal jsem dolů do haly. Jediné na co jsem dokázal myslet bylo, kde bych mohl sehnat láhev. Věděl jsem, že, když opustím nemocnici, to bude první co udělám. Ale síla Vyšší než moje vlastní mě zastavila a já jsem vykřikl, „Bože můj, sestro! Zavolejte AA!“
Vběhl jsem do pánského pokoje a zůstal tam. Brečel jsem a prosil Boha, aby si vzal mne místo ní. Strach u mne opět nabyl vrchu a s velkou dávkou sebelítosti jsem řekl, „Je tohle odměna za to, že jsem se snažil pracovat na těch prokletých krocích?“
Po chvíli jsem vzhlédl. Pokoj byl plný mužů, kteří tam stáli a hleděli na mne. Zdálo se, jako by mi všichni najednou podávali ruku a říkali své jméno. „Jsme z AA.“
Jeden z nich mi řekl, „Vybreč to všechno, budeš se cítit mnohem lépe. My ti rozumíme.“ Zeptal jsem se, „Proč mi to Bůh dělá. Tolik jsem se snažil a ta nebohá žena…“
Další z nich mi skočil do řeči a řekl, „Jak jsi se modlil?“ Odvětil jsem, že jsem Boha žádal, aby si vzal mne místo ní. On na to, „Proč jsi nepožádal Boha, aby ti dal sílu a odvahu přijmout jeho vůli? Řekni, děj se Tvá vůle, ne má.“ Tehdy jsem se poprvé modlil, aby se děla Jeho vůle. Když se ohlédnu zpět, vidím, že jsem vždy prosil Boha, aby dělal věci po mém způsobu.
Seděli jsme, já a ti muži ze společenství AA v nemocniční hale, když k nám přistoupili dva chirurgové. Jeden z nich se zeptal, „Můžeme si promluvit někde o samotě?“
Slyšel jsem se jak odpovídám, „Cokoliv mi chcete říci, můžete říci před nimi. Jsou to mí lidé.“
Na to doktor pravil, „Udělali jsme pro ni co jsme mohli. Je stále na živu a to je vše co jsme teď schopni říci.“
Jeden z mužů ze společenství AA mne objal a navrhl, „Proč ji nyní nepředat do rukou nejvyššího chirurga? Požádej ho, aby ti dal sílu přijmout.“ Všichni jsme spojili ruce a modlili jsme se Modlitbu o poklid.
Nevzpomenu si, kolik uběhlo času. Další, co jsem zaslechl by hlas setry, která volala mé jméno. Tiše mi povídala, Nyní můžete svou ženu na malou chvilenku vidět.“
Cestou, když jsem utíkal nahoru do jejího pokoje jsem děkoval Bohu, že mi dal tuto šanci a já mohu říci mé ženě, že jsem jí opravdu miloval a že se mohu omluvit za vše, co se v minulosti stalo. Očekával jsem, že uvidím umírající ženu. K mému velkému údivu se na mne usmívala s očima plnýma slz radistu. Pokusila se vztáhnout ruce a slabounkým hlasem pravila, „Ty jsi mne neopustil a nešel jsi se napít.“
To se stalo před třemi roky a čtyřmi měsíci. Dnes jsme stále spolu. Má žena pracuje na svém programu ve společenství Al-anon a já pracuji na svém. Oba dva se snažíme žít právě dnes, den po dni.
Bůh vyslyšel mé modlitby díky pomoci přátel ze společenství AA.
HUNTINGTON BEACH, CALIFORNIA

Bůh si mě našel
Věřím, že Bůh si spíš našel mě, než že bych já nalezl Jeho. Jednoduchý příklad. Podívejme se na dítě, které se učí chodit. Neustále padá na zem, znova a znova. Je mnohem lepší mu nepomáhat dokud nepochopí, že to samo nemůže dokázat a nevztáhne ručky pro pomoc. Dospěl jsem do stavu, kdy už mi nezbývalo žádné místo, kam bych se mohl obrátit. Byl jsem v bodě téměř absolutní zoufalosti. Až tehdy jsem jednoduše a pokorně požádal Boha, aby mi pomohl. Přišel okamžitě a já jsem pocítil Jeho přítomnost stejně, jako ji cítím v tomto okamžiku.
NASHVILLE, TENNESSEE

Malá, bílá kartička
V době,kdy jsem přišla do společenství AA jsem byla ateistkou, částečně agnostičkou a celou dobu jsem nenáviděla. Nenáviděla jsem všechny a všechno, zejména jsem nenáviděla Boha. Domnívám se, že to bylo alespoň z části proto, že jsem se snažila přidržovat se představy Boha, kterou jsem měla jako dítě. Na světě neexistovala více popletená, zmatená a bezmocná žena než jsem byla já. Zdá se, že jsem nejprve ztratila důvěru v sebe sama, potom ve druhé lidi a nakonec v Boha. Jedna dobrá věc zde přesto byla. Vycházela z mého odmítnutí Boha. Místo něj jsem měla „Tvůrce“, což zcela jistě zbavovalo Boha zodpovědnosti, která by ho uváděla do rozpaků.
Přes skutečnost, že jsem oné noci, kterou nazývám nocí AA, zažila duchovní zážitek, pochopení přišlo až mnohem později. Přišli ke mně dva andělé, kteří nesli skutečné poselství naděje a řekli mi o společenství AA. Můj sponzor se smál, když jsem popírala skutečnost, že jsem se modlila o pomoc. Řekla jsem mu, že jediný okamžik, kdy jsem se zmínila o Bohu byl, když jsem byla v zoufalém stavu a nedokázala jsem se ani opít ani zůstat střízlivá. Tehdy jsem vykřikla, „Bože co mám dělat?“
Můj sponzor mi odpověděl, „Myslím si, že na ateistu to napoprvé byla velmi dobrá modlitba. A co víc, byla vyslyšena.“ Bylo tomu skutečně tak.
V stavu, který více podobal předsmrtné agónii než absťáku jsem byla odvezena na mé první setkání AA do místa vzdáleného asi šedesát pět kilometrů od mého bydliště. Cestou jsme se zastavili v domě jednoho člena společenství a já jsem poprvé v životě zahlédla modlitbu o poklid. Byla to hrůza. Říkala jsem si, „Zase jako obvykle jsi se dostala do nesnází díky mému pití. Ó nebesa, doufám, že tato modlitba nemá nic společného se společenstvím AA.“ Celé odpoledne jsem se pečlivě vyhýbala pohledu na desku, na které byla modlitby vytištěna.
Vůbec jsem netušila, že o dvacet čtyři hodiny později bude tato modlitba mým společníkem, nadějí a spásou pro pět nadcházejících nocí plných hrůzy a děsu.
Večer onoho dne, když jsme přijeli na uzavřené setkání AA se moje postoje navzdory mě samé začaly měnit. Ti lidé na setkání měli něco, co já jsem postrádala. A co víc, já jsem to chtěla! Později jsem pochopila, že to co měli byla moc, která je směrovala a řídila. Pochopila jsem, že zdrojem té síly je milující Bůh, jak mu rozumí oni sami. Chovali se ke mně tak, jako bych já byla odpovědí na jejich modlitbu a opravdu si přáli, abych byla na jejich setkání. Nakonec mě víra, kterou ve mně tito členové společenství měli, přivedla k tomu, že jsem uvěřila nejprve v ně, potom v sama sebe a nakonec v Boha.
Jedna z žen na setkání mi podala malou bílou kartičku s modlitbou o poklid. Zeptala jsem se, „A co když nevěřím v Boha?“
Usmála se na mě širokým úsměvem a řekla, „Dobrá, já věřím, že ON věří v Tebe. Neříkala jsi snad, že jsi ochotna zajít jakkoliv daleko?“ a ještě dodala, „Je-li Ti život drahý, přidržuj se té kartičky! Budeš-li mít nutkání se napít, přečti si modlitbu. Nebo si ji přečti, když se dostaneš do takového problému, který nebudeš schopna zvládnout.“
O dvacet čtyři hodin později, když už jsem byla doma, jsem se skutečně začala přidržovat té kartičky, protože „můj život mi byl drahý“. Můj manžel, kterému bylo dvacet pět, upadl do deliria tremens. Ve svém šílenství mi zabraňoval telefonovat nebo jít pro pomoc. Těch pět nocí ani jeden z nás dvou nespal. V některých okamžicích jsem se stávala součástí jeho noční můry a on ohrožoval můj život.
Celou to dobu jsem nedopustila, aby se ta bílá kartička ode mne vzdálila. Znovu a znovu jsem četla modlitbu o poklid. Přes skutečnost, že náš dům byl zásoben alkoholem stejně dobře jako nějaký bar, jsem se jakoby zázrakem nenapila. Představte si to, já, která jsem všechny své problémy řešila sklenkou alkoholu. Místo toho jsem v dlani svírala tu malou kartičku a mumlala jsem si slova modlitby po celých pět dní a pět nocí. Nevzpomínám si, že bych kdy učinila rozhodnutí, že uvěřím. Pouze jsem cítila, že Bůh těch lidí z AA se nade mnou může smilovat a pomoci mi. Zcela jistě jsem však uvěřila, že jsem bezmocná. Modrá kniha říká, „V jistém období nemá alkoholik žádnou mentální obranu proti prvnímu napití. S výjimkou několika vzácných případů ani on, ani žádná jiná lidská bytost nemůže poskytnout takovou obranu. Tato obrana musí přijít od Vyšší moci“.
Tohle vše se dělo tak brzy po mém prvním setkání. Tato zkušenost způsobila, že jsem pozorně naslouchala příběhům ostatních členů. Příběhům o tom, jak oni dospěli k víře. Způsobila, že jsem znovu a znovu četla v Modré knize kapitolu určenou pro agnostiky a že jsem četla statě z knihy Dvanáct kroků a dvanáct tradic, které se tímto tématem zabývaly.Dospěla jsem k závěru, že existuje „jednodušší a snazší cesta“ – jednodušší než cokoli jiného, co jsem zkusila před příchodem do společenství AA. Dospěla jsem k víře.
a abych nezapomněla – stále vlastním malou, roztrhanou a vybledlou kartičku s Modlitbou o poklid. Kartičku, která zachránila mé duševní zdraví, mou střízlivost a obnovila mou víru v Boha takového, jak mu rozumím já sama.
BRIGHTON, COLORADO

Vyslechnuto na setkáních
„Mnoho lidí se modlí jako by překonávali vůli zdráhavého Boha místo toho, aby se přidržovali ochoty milujícího Boha.“
„Je moudré se modlit za budoucnost, ale nestrachovat se o ní, protože ji nebudeme prožívat dokud se nestane přítomností. Hloubka naší dychtivosti je měřítkem toho, jak daleko jsme od Boha vzdáleni.“
„Jestliže máme příležitost pomoci v nesnázích našim blízkým nebo jiným lidem, o které máme zájem, nějakým užitečným způsobem, udělejme tak. Jestliže k tomu nemáme příležitost, modleme se za ně a věřme, že tak pomáháme propojit jejich mysli se sférou Božího vlivu. Ale neočekávejme okamžité výsledky. Důležité je nerušit vliv našich modliteb pozdějšími obavami. Existuje totiž velký rozdíl mezi zájmem a strachováním se.Bezpodmínečná a dlouhodobá láska je tím nejlepším druhem lásky.“
SYDNEY, AUSTRALIA

další část: 4 – Uvolněni z posedlosti