4 – Uvolněni z posedlosti

V závěrečných fázích našeho pití nás vůle opustila. Přesto, když přiznáme kompletní porážku a budeme úplně připraveni zkusit uplatňování principů AA, opustí nás naše posedlost a my vstoupíme do nového prostoru – poznáme svobodu pod vedením Boha, jak mu rozumíme my sami.
Bill W. – Letter 1966

Úplná porážka
To, co nejvíce obdivuji na programu i na sobě samotném, je neustálá výzva, abych se znovu pokoušel prožít ono opravdové a upřímné zanícení, které jsem pocítil po úplné porážce v době, kdy jsem poprvé přišel do společenství AA. Onen zvláštní poklid mysli jsem již nikdy znovu nezažil. Nyní, po všech těch čtyřiadvaceti hodinovkách chápu, že se tak už pravděpodobně nestane. Párkrát jsem se dostal docela blízko, ale nikdy to nebylo přesně to samé.
Myslím si, že existuje vztah mezi tímto pocitem a naší potřebou v době, kdy jsme se seznámili s programem. Věřím, že naše motivace je kombinací dostatečně velkého poranění a milosti Boží. Zajisté je to podivná kombinace. Když bych ji měl popsat někomu mimo společenství AA, nevěděl bych, jak to mám říci.
DES PLAINES, ILLINOIS

Bůh převzal vedení
Nevěřil jsem, že by mi střízlivost byla prospěšná. Kdo by potřeboval pomoc, když má pracující manželku, nádherný dům, velký a impozantní automobil a kreditní kartu v kapse? Nevěřil jsem, že by mohla existovat zábava bez pití, nočních klubů a barových tanečnic. Nevěřil jsem, že by se „ti ochmelkové“ z AA zajímali o mé blaho tak, jak prohlašovali. A zcela jistě jsem nevěřil, že lidé, kteří připouštěli, že tráví čas v léčebně, by mi mohli ukázat lepší způsob života.
a vůbec jsem nepotřeboval, aby mi vykládali o Bohu. Moje babička, mé tety a mnoho jiných lidí se o to pokoušelo.Netrval jsem na tom, aby mě lidé nazývali křesťanem. Přesto jsem věřil, že jakýsi Bůh, který by mi pomohl, kdybych doopravdy nějakou pomoc potřeboval, někde existuje. Ale byl jsem natolik „chlap“ a natolik chytrý, abych si pomohl sám. A tak jsem o pomoc nežádal ani Boha, ani kohokoliv jiného.
Za poslední tře roky jsem propil všechny mé výmluvy, že nepotřebuji pomoc AA přes to, že jsem do AA střídavě přicházel a odcházel.Jednou večer jsem seděl sám ve svém pokoji a pročítal jsem svůj bankovní účet. Bylo na něm osmdesát devět centů. Neměl jsem nic k jídlu. Ptal jsem se sám sebe zda mám utratit osmdesát pět centů za další láhev vína.
Ano, musel jsem. Nebylo by možné, abych se ráno postavil světu tváří v tvář bez sklenky alkoholu. A tehdy jsem skutečně nemusel. Neměl jsem žádnou práci, kam bych musel jít, neměl jsem ani manželku, která by si neustále stěžovala a neměl jsem ani žádné děti, které by mě otravovali, že chtějí peníze do školy.
Co bych měl udělat? Tato beznadějná otázka unavoval můj mozek a odmítal jsem i zkusit se rozhodnout. Plný zoufalství jsem si klekl vedle prázdné láhve od vína s nadějí, že by Bůh mohl naslouchat a pronesl jsem jednoduchou modlitbu, „Ó Bože, prosím Tě, pomoz mi!“
Odpověď přišla okamžitě. Věděl jsem,že budu schopen nějak přežít nadcházející noc a dokonce, že budu schopen postavit se ráno světu tváří v tvář bez další láhve. Druhý den jsem nastoupil do rehabilitačního centra pro alkoholiky. Po celou dobu pobytu v centru jsem každý den navštěvoval setkání AA. Zatím co jsem mluvil o alkoholizmu a o střízlivosti s lidmi, kteří byli střízliví jeden den nebo i dvacet pět let, jsem dospěl k víře.
Na tu jedinou noc mě Vyšší moc zbavila neustálého bažení po alkoholu a přivedla mě zpátky do AA. Bažení po alkoholu se však vrátilo. I přes mou upřímnou snahu pracovat na programu AA jsem neustále bojoval s chutí se napít. Když v textu kroku stálo, „Bůh, jak mu rozumíme my sami“ obtěžovalo mě to. Ti lidé měli něco, co jsem já nedokázal pochopit. Nikdy jsem nebyl schopen porozumět Bohu a nerozumím Mu ani dnes. Vůbec mi nepomáhalo změnit Jeho jméno na „Vyšší moc“.
Jeden ze starších členů používal přirovnání k elektřině, které jsem později nalezl v Modré knize. Říkával, „Osoba, která vejde do potemnělého pokoje se nestará o to zda rozumí elektřině. Prostě najde vypínač na rozsvítí.“ Vysvětloval, že můžeme zapnout vypínač duchovnosti tím, že každé ráno prostě požádáme Boha o další den střízlivosti a večer Mu poděkujeme za další nádherný a střízlivý den. Říkal také, „Jestliže skutečně nevěříš, dělej to mechanicky. Ale dělej to každý den. Pravděpodobně neexistuje nikdo, kdo skutečně rozumí úžasným způsobům Vyšší moci. Ani to není zapotřebí. On rozumí nám.“
a tak jsem se modlil každá ráno a každý večer. Někdy jsem to myslel vážně a někdy ne. Získal jsem zaměstnání, protože jsem se o něj nebál požádat. Nebyla to zrovna práce, na kterou by byl člověk hrdý a výplata nebyla velká. Nicméně jsem se stal soběstačný a přestěhoval jsem se z rehabilitačního centra do malého byt.
Jednou v sobotu večer jsem podlehl sebelítosti, která mě ovládla. Zde jsem, dva měsíce střízlivý, snažící se pracovat na programu AA. Poctivý až to bolí. Neustále se snažící bojovat s touhou se napít. K čemu je to všechno platné? K ničemu. Žiji sám na osamělém místě. Dělám práci, kterou pohrdám. Vydělávám stěží tolik, abych ušetřil dvacet pět centů do košíčku na dobrovolné příspěvky.
K čertu s tím vším! Stejně dobře mohu být opilý! Zamířil jsem do části města, kterou jsem vyhledával v závěrečné fázi svého popíjení po barech. Cestou jsem nevědomky třikrát špatně odbočil v ulicích, které jsem znal stejně dobře jako své boty a skončil jsem v klubu AA. Vystoupil jsem z auta a došel jsem až na verandu než jsem pochopil, že jsem zabloudil.
Dobře, půjdu tedy dovnitř a řeknu nashledanou… Shodou náhod jsem se připojil ke dvěma přátelům z AA,kteří šli na nejbližší setkání. To setkání bylo tak dobré, že z mého vědomí dokonale vymazalo myšlenky na popíjení v baru.
Po návratu do mého byt, když jsem zapínal světlo, rozsvítilo se světlo jiné. Světlo uvnitř mé tlusté, vzdorovité lebky.
Té noci jsem upřímně děkoval Bohu, kterému jsem nerozuměl, za to, že převzal na dostatečně dlouhou dobu vedení a směrování mé mysli a mého těla, doprovodil mě k mým přátelům v AA a tím mě zachránil před „ jednou sklenkou, která nestačí“. Tehdy a tam jsem dospěl k víře, že Bůh by mohl pro mě udělat to, čeho lidská síla není schopna a že to také udělá. Od toho okamžiku jsem nezatoužil po sklence alkoholu. Dospěl jsem k víře, že všechno, co je důležité k lepšímu životu je umožněno díky každodennímu prožívání života podle zásad společenství AA s pomocí chápajícího Boha, kterému stále nerozumím.
SAN DIEGO, CALIFORNIA

„Pod Božím vedením“
Touha po napití byla odstraněna a už se nikdy nevrátila v okamžiku, kdy jsem přijal Třetí krok. Stalo se to za děsivé bouře v severní části Tichého oceánu. K tomu není potřeba nic dodávat, protože definice Londýnské pojišťovny Lloyds pro kapitány lodí, které se nacházejí v podobné situaci je, „Kapitán, který je veden Bohem“.
AA INTERNATIONALIST

Nový pocit
Od dětství jsem věřil v Boha, ale když mé pití nabylo vrchu, přestal jsem do kostela chodit. Jedenáct let jsem nepoznal jediný střízlivý den s výjimkou okamžiků, kdy jsem byl hospitalizován a nebo v péči doktorů. Častokrát jsem se modlil, ale cítil jsem, že se k Bohu nemohu přiblížit.
Na konci tohoto období jsem udělal chybu. Smíchal jsem alkohol s léky, které mi dal lékař ze sousedství. Má žena si byla jista, že jsem zemřel. Druhý den mi lékař řekl, že kdyby měl obsazený telefon, když mu volala, přišel by jistojistě příliš pozdě, protože v okamžiku jeho příjezdu moje srdce netlouklo. A přesto jsem po dvou týdnech pobytu v nemocnici a dalších osmi bez alkoholu začal pít znovu. Za další dva měsíce jsem se dostal do stavu, kdy jsem chtěl umřít a nemohl jsem.
Má sestra se v Texasu setkala s jedním členem AA. Když jsem dostal její dopis, souhlasil jsem, že navážu kontakt s členem AA v našem městě. Chtěl jsem vsadit deset dolarů na to, že je to planý poplach, ale i přesto jsem na tu schůzku šel. Půjčil mi Modrou knihu a poradil mi, abych ji četl s jasnou hlavou. Další schůzku jsme si smluvili na následující čtvrtek s tím, že půjdeme na setkání AA.
Ženě jsem řekl, že jsem ještě nikdy nemluvil s člověkem, který, jak se zdálo rozumí mým problémů tak, jak jim rozuměl on. Večer v sedm hodin jsem zašel do koupelny, kde jsem ve skříňce na léky přechovával láhev alkoholu. Zavdal jsem si z půllitrovky, kterou jsem si právě koupil. Teď jsem byl připravený ke čtení. Asi po hodině četby jsem se automaticky zvedl, abych se znovu napil. Ale potom jsem se zarazil, protože jsem slíbil, že budu číst tu knihu s jasnou hlavou. Odložil jsem napití a pokračoval ve čtení.
Když jsem dospěl ke kapitole „Pro nás agnostiky“, stálo v ní napsáno, „Zbývalo nám položit si stručnou otázku. Věřím teď nebo jsem alespoň ochoten věřit, že existuje síla větší než jsem já sám?“ Tato slova na mne hluboce zapůsobila.
Stejně jako po jiné večery jsem šel do koupelny, abych si pořádně zavdal alkoholu před ulehnutím do postele. Dělal jsem to dlouhá léta. Když jsem rukou šmátral po láhvi, bleskla mi hlavou myšlenka, že když požádám Boha, aby mi nepatrně pomohl, možná mě vyslyší. Zhasnul jsem světlo a poprvé v životě jsme mluvil s Bohem upřímně a se vší čestností. Říkal jsem, „Milý Bože, jsi-li ochotný, naslouchej mi. Jak dobře víš, vůbec nejsem prospěšný mé rodině, přátelům ani sám sobě. Alkohol mě srazil až na dno a já nejsem schopen s tím cokoli udělat. Je-li to tvá vůle, dopřej mi prosím usnout bez sklenky alkoholu.“
Potom jsem odešel do postele. Další okamžik, na který si pamatuji, byl v půl sedmé ráno, kdy normálně vstávám. Poprvé po dlouhých letech jsem seděl na pelesti postele bez ranního třesu a bez potu, který by mi stékal po zádech. Myslel jsem si, že jsem časně ráno vstal a dal si pár skleniček. Ale ne, láhev stále stála tam, kde jsem ji nechal předchozího večera netknutá.
Oholil jsem se, aniž bych si před tím musel dát několik skleniček alkoholu. Šel jsem do kuchyně a vyprávěl jsem své ženě o této změně a o nových pocitech, které jsem prožil. Dokonce jsem dokázal vypít i hrnek kávy, aniž bych si ji musel nalít do misky, kterou jsem obyčejně držel dvěma rukama. Povídám ženě, „Jestliže mi Bůh pomáhá, doufám, že v tom bude pokračovat.“ Odpověděla mi, že Bůh dozajista bude, budu-li se snažit pomoci sám sobě.
Ve čtvrtek večer jsem se skutečně setkal s oním mužem a spolu jsme se zúčastnili mého prvního setkání AA. Potkal jsem ty nejlepší lidi, kteří měli pochopení. Tehdy mi bylo čtyřicet tři let. Dnes je mi sedmdesát jedna. Čestně mohu prohlásit, že jsem se nikdy po celou tu dobu ani nepřiblížil k touze se napít. S Bohem, který je mým tichým partnerem, mám jistotu, že tomu tak bude dalších dvacet čtyři hodin.
EVANSVILLE, INDIANA

„Použij mě“
V říjnu jsem přišel do společenství AA, na Štědrý den jsem se napil a na Silvestra znovu. Žádné neštěstí se nestalo. Vrátil jsem se do mé skupiny AA namyšlený až hrůza, protože jsem přežil vánoční období. Říkal jsem si, že budu schopen se znovu napít. Vůbec nic jsem nepochopil.
Za dva týdny jsem se rozpil. Neplánoval jsem to, dokonce jsem o tom ani nepřemýšlel, pouze jsem začal pít a vypadalo to tak, že nejsem schopen přestat dokud nezemřu. Prožíval jsem něco divného. Trpěl jsem nemocí, která zasahovala až do hlubin mé duše. Sám sebe jsem nemohl vystát. Nebyl jsem schopen pohlédnout mým dětem zpříma do očí. Nemohl jsem vůbec nic.
V tomto stavu jsem znovu vrátil do mé skupiny AA. Snažil jsem se pozorně naslouchat a poprvé jsem slyšel. Vrátil jsem se domů úplně otupělý. Čemusi jsem čelil a nevěděl jsem, jak si s tím poradím. Říkal jsem si, že mě mé štěstí opustilo, že se budu muset změnit. Budu toho však schopen? V Bohu, jak mu rozumím já sám, jsem musel zcela jistě vzbuzovat odpor. Smlouval jsem s ním, mámil jsem z něj mé požadavky a porušil jsem všechny sliby, které jsem Mu kdy dal. Jak se na Něj teď mohu obrátit.
Jak jsem tak seděl v prázdném pokoji, zaslechl jsem slova, „Protože Bůh tolik miluje svět…Protože Bůh tolik miluje svět…“
Slova, která jsem nakonec pronesl, vypadala jako bych je musel ze sebe ždímat násilím, „Ó, milý Bože, kde budu schopen nalézt sílu, abych překonal svůj alkoholizmus?“
Hlas, který mi odpověděl, byl tolik klidný a uchu lahodící, že ho nejsem schopen popsat mi řekl, „Ty máš sílu. Jediné co musíš udělat je použít jí. Jsem zde. Jsem s tebou. Použij mě!“
Ten den jsem se podruhé narodil. Od toho okamžiku zmizelo nutkání napít se. Za jedenáct let, které uběhly od té doby, jsem zjistil, že jsem ve střízlivosti nalezl to, co jsem hledal v láhvi. Chtěl jsem poklid a Bůh mi ho dal. Chtěl jsem přijetí a Bůh mě přijal. Chtěl jsem být milován a Bůh mě ujistil, že mě miluje.
Teď už jsou mé děti odrostlé. Jsou to nádherné děti, které denně uplatňují principy programu AA. Uplatňují lásku, službu a pokoru. Všichni jsme spolu vyrůstali a to nás učinilo přáteli.
HONOLULU, HAWAII

Zůstal střízlivý díky lásce
Ve společenství AA jsem se pohyboval dva roky a nebyl jsem schopen si udržet střízlivost. Jednoho dne jsem zjistil, že jsem v malém pokojíku v centru Toronta a že jsem propil lásku a respekt mé ženy, mých čtyřech dětí, matky a otce, ostatních příbuzných a přátel. Zase jsem byl osamocený, cítil jsem se úplně izolovaný a bál jsem se přicházejícího zániku. A tak, plný nenávisti, závisti, chtivosti, netečnosti a absolutní beznaděje jsem se objevil na prahu společenství Anonymních Alkoholiků.
Přátelé v AA pohlíželi na můj návrat poněkud skepticky. Zcela oprávněně, protože mě viděli, jak neustále začínám znovu s pouhými šesti měsíci trvalé střízlivosti na svém kontě. Děkuji Bohu za soucit, lásku a pochopeni, kterého se mi dostalo od týmu společenství AA, který mi pomohl žít a dýchat ve společenství AA následujících čtyřicet pět dní. Činil tak za pomoci telefonních rozhovorů, otevřených setkání, diskusních setkání, dlouhých rozhovorů u kuchyňského stolu a za pomoci modlitby, která byla ze všeho nejdůležitější.
Při mnoha příležitostech jsem se vysmíval duchovní stránce našeho programu a prohlašoval jsem, že všechny tyto Boží záležitosti jsou pro slabochy a pokrytce. Ale tentokrát to bylo jiné. Po mé poslední sklence jsem věděl, že mě čeká smrt nebo šílenství, budu-li v pití dále pokračovat. Tentokrát jsem se modlil. Jaksi jsem cítil, že pokud existuje síla Vyšší než moje vlastní, která by mě mohla nějak zbavit tohoto utrpení, bude lepší, když se Ji pokusím najít.
Po čtyřiceti pěti dnech mé nové střízlivosti jsem se vrátil do mého malého pokoje v centru Toronta a upadl jsem do stavu hluboké deprese, kterou nedokáži slovy popsat. Bylo to jako by má duše a mé tělo byly kompletně odděleny. Viděl jsem jasněji než kdykoliv předtím naprostou bezvýslednost mé existence a zkázu, kterou s sebou přinášelo tvrdohlavé a pyšné setrvávání na myšlence, že bych se mohl „trochu napít“. Dospěl jsem k okamžiku, kdy jsem nebyl schopen sám pokračovat ani opilý, ani střízlivý. Byla to strašná samoty a doufám, že na ni nikdy nezapomenu.
To odpoledne se mi stala podivná věc. Odmítl jsem se vzdát a znovu se napít. Asi po třech hodinách agónie jsem výkřikem požádal Boha o pomoc. A pak jsem opustil pokoj se silou, o které jsem si myslel, že není možné, abych ji dosáhl.
Následující dva týdny jsem se cítil jako „nabuzený“ a to bez žádného alkoholu, ani bez jiných drog. Poprvé ve svém dospělém životě jsem si nezpochybnitelně uvědomoval živoucí Boží přítomnost uvnitř sebe sama a uvnitř okolního vesmíru. Spatřil jsem krásu dětské tváře, zeleně trávy a krásu stromu, cítil jsem radost, že ráno vstávám s jasnou hlavou, cítil jsem potěchu z každodenní činnosti. Bylo to pro mě naprosto nové a úžasné zkušenosti. Zdálo se, že všechny ty zášti, strachy a nenávisti byly odstraněny. Byl jsem schopen odpustit a zapomenout.
Věci, o kterých jsem si dlouhá léta myslel že jsou důležité, se mi najednou zdály nepodstatné, protože jsem si začal uvědomovat duchovní prostředky, které mi dal Bůh. S těmito prostředky nepotřebuji alkohol, abych mohl fungovat. Je to velké potěšení být střízlivý díky lásce a ne díky strachu.
Od té doby jsem prožil sedmnáct radostných měsíců střízlivý. Tyto řádky píšu pro alkoholiky, kteří cítí, že zašli díky svému jednání, slovům a skutkům proti Boží vůli, příliš daleko na to, aby se mohli vrátit. Jste-li upřímní ve svých modlitbách, bude vám tento dar dostupný stejně, jako byl dostupný mě.
TORONTO, ONTARIO

„Požádej Boha o sílu“
Rodiče mě vychovávali v bezvadné atmosféře, poskytli mi dobré vzdělání a přivedli mě do jejich kostela. Ale jejich koncepce Boha, obávaného a pomstychtivého, pro mě byla hrozbou a tak jsem se snažil udržovat mezi sebou a Jeho vyznavači dostatečnou vzdálenost. Jenomže moje potřeba, abych byl uznáván rodinou a přáteli, byla v rozporu s mým bezvěrectvím. Nebyl jsem schopen žít v souladu s rodičovskou výchovou a tak jsem neustále utíkal a popíral jsem sám sebe i víru v Boha.
Když jsem v roce 1955 přišel do společenství AA bylo mi pouhých čtyřicet jedna let. Někteří členové mi říkali, „Jsi příliš mladý. Ještě si nepil dostatečně dlouho. Ještě si neprožil dostatečné utrpení.“ Neustále jsem měl rodinu, přestože to byla moje druhá, měl jsem práci, bankovní konto a dokonce jsem si koupil vlastní dům. Prožíval jsem neustále to samé, postupně jsem se dostal na „vysoké“ dno, „nízké“ dno a na všechna možná dna mezi těmito dvěma. A tak jsem docházel na setkání AA a celých pět měsíců jsem čekal, až udeří blesk z čistého nebe, který by proměnil toho mladého muže ve zodpovědného, uzdravujícího se alkoholika. Nicméně, měl jsem své představy a nepozorně jsem naslouchal druhým. Má nespokojenost se tím, že jsem nezažil velké duchovní znavuprobuzení způsobila, že jsem polevil ve svém úsilí se uzdravit, ale po každém neúspěšném zápase s lahví jsem se vždy vrátil zpět do společenství AA.
Měl jsem čtyři dobré sponzory. Jeden z nich byl můj duchovní rádce, ale naše vzájemná empatie byla velmi malá. Pokaždé, když mluvil na setkání, mluvil o Bohu, jak mu rozumí on sám. I když jsem nesnášel jeho promluvy o Bohu, přesto jsem pozorně naslouchal proti své vůli. A jednoho dne promluva mého sponzora udeřila na správnou strunu. Řekl, „Přesto, že jste využili všechny možnosti rodiny, přátel, doktorů a kněží, neustále vám je k dispozici další zdroj pomoci, který nikdy neselže, nikdy se nevzdává, je vždy k dispozici a ochotný ku pomoci.
Jednoho rána jsem se vzbudil v hotelovém pokoji po třítýdenním tahu a vzpomněl jsem si na jeho slova. Citelně jsem si uvědomoval na jaké zmatky a nepořádek se proměnil můj život.Mé druhé manželství leželo v troskách. Cítil jsem, jak moc jsem ublížil mým dětem. Toho rána jsem konečně byl schopen být upřímný. Věděl jsem, že jsem selhal jako manžel, otec i jako syn. Selhal jsem při studiu, přišel jsem o práci a selhaly všechny mé podnikatelské pokusy. Církev, zdravotnictví ani společenství AA neuspěly při mé léčbě. Cítil jsem úplnou porážku. A tehdy jsem si vzpomněl na slova mého sponzora, „Když všechno ostatní selže, chytni se záchranného lana a pevně se drž. Požádej boha o sílu, abys jeden, ten dnešní den zůstal střízlivý.
Šel jsem do zašpiněné koupelny a padl jsem na kolena. Úpěnlivě jsem prosil, „Bože uč mě, jak se mám modlit“. V koupelně jsem zůstal dlouhou dobu a když jsem vstal, věděl jsem, že už se nikdy nenapiju. Ten den jsem dospěl k víře, že mi bůh pomůže udržovat mou střízlivost. Později jsem také dospěl k víře, že mi Bůh pomůže s jakýmkoliv problémem.
V následujících letech jsem se nikdy nesetkal s tolika problémy, jak tomu bylo v období mého pití. Díky rostoucímu porozumění a pochopení událostí, které se dějí v mém životě jsem dospěl k přesvědčení, že jsem Boha nenašel až v té hotelové koupelně. Byl uvnitř mojí osobnosti po celou dobu, stejně jako je ve všech lidech kolem mě. Odhalil jsem ho díky odstranění trosek z minulosti, tady způsobem, který doporučuje modrá kniha.
BIRMINGHAM, ALABAMA

Rozbitá sklenka
„Byla to ta nejlepší doba a byla to ta nejhorší doba…“ Těmito slovy začíná novela „Příběh dvou měst“ od Charlese Dickense. V mém životě byl tou dobou rok 1968. Od začátku tohoto roku mě všechny události směřovaly neustále blíž a blíž ke stavu absolutního zoufalství. Již před velmi dlouhou dobu upustila má rodina od jakýchkoliv kontaktů s výjimkou okamžiků, kdy mi říkali, že doufají, že brzy najdu sama sebe. Pouze několik alkoholiků dostane tuto možnost. Mohli mě vzít domů a ukrýt mě, mohli mě předat nějaké instituci a nebo mi mohli říci, že ve mně není nic dobrého a opustit mě. Na místo toho všeho, láska a víra ve Vyšší moc řekla mé rodině, aby mě nechali být, přihlíželi a čekali.
Poprvé jsem volala do společenství AA, aby mi poslali nějakou literaturu. Po té, co mi ji pošta doručila jsem zhltla každičké slovo a pokračovala jsem v pití. Nakonec jsem do AA zavolala znovu. Nechtěla jsem zavolat domů, protože by mě mohli poslat do léčebny. Bála jsem se i přesto, že jsem byla přesvědčena, že jsem duševně nemocná. Myslela jsem si, že žádná duševně zdravá osoba nepokračuje v pití, když si nepřeje dále pít.
Tři měsíce, čtyřikrát týdně jsem navštěvovala setkání AA. Každé setkání s programem mi bylo velmi prospěšné, ale zdálo se jako bych si při hledání poklidu, o který jsme se tak často modlili, neustále nechávala otevřená zadní vrátka. Tehdy jsem ještě neznala Modrou knihu. Jednoho večera, když jsem byla ve špatné náladě, jsem si nalila skleničku. Nestačila jsem se napít, protože jsem ji netknutou upustila. Vypadalo to jako by kdosi jiný jednal za mě.
Hned jsem si nalévala další, ale zjistila jsem, že se modlím o pomoc. Druhá sklenka mi také upadla netknutá a rozbila se stejně jako ta první. Neustoupila jsem a nalila jsem si třetí. Držela jsem ji oběma rukama a podařilo se mi ji vypít. Ihned mi bylo jasné, že tohle jsem nechtěla.
Strach vystoupil na povrch, rozeběhla jsem se k telefonu roztřeseně jsem točila číslo mé nové přítelkyně z AA. Okamžitě přijela a strávila se mnou celý večer. Mluvili jsme o prvním kroku a já jsem všemu rozuměla. Když jsme se dostali k druhému kroku, přiznala jsem, že jsem úplně zmatena. Přítelkyně odešla až pozdě v noci a nechala mě o samotě s 575 stránkami plnými inspirace, které se jmenují Modrá kniha.
Začala jsem číst okamžitě. Když jsem se dostala ke čtvrté kapitole, slovíčko „naděje“ jako by vyskočilo ze stránek knihy. Vypadalo jako zářivá neónová reklama. Četla jsem ty věty znovu a znovu až do doby, kdy jsem zjistila, že se současně směji a pláči, že nesedím, ale že pochoduji okolo pokoje jako nějaký blázen. Zdálo se mi jako by mi někdo sejmul ze zad veliké břímě. Poprvé v životě jsem pochopila, že nemohu pít stejně jako pijí druzí lidé, že už se o to nemusím ani pokoušet, protože nejsem stejná jako oni. Cítila jsem se stejně, jako když se postava Scroogeho v jiném Dickensově klasickém románu „Vánoční Karel“ probudí a zjistí, že už mu Vánoce vůbec nechybí. Tančí, pláče a hlasitě se směje úplně stejně jak jsem to dělal já Scrooge i já jsme se znovu narodili ke skutečnému životu, který jsme nikdy dříve nepoznali.
Moje nadšení z této zkušenosti trvalo několik hodin. Když jsem vyčerpáním usínala, věděla jsem, že začalo mé přizpůsobování se životu alkoholika. Vypadalo to, jako by se od toho okamžiku věci začali měnit v samotné podstatě. Postupně jsem poznala, kdy mám jít vlastní cestou a kdy mám ustoupit stranou, protože se pro mne slova „Děj se vůle Tvá, ne má“ stala něčím víc, než jen pouhými slovy. Často bylo velmi těžké přidržovat se tohoto poznání, ale kousek po kousku to bylo každý další den o něco lehčí. Klopýtala jsem, dva kroky vpřed a jeden krok zpět a znovu dva před, aby zase následoval ústup. Mé dny jsou příliš krátké a zřídka jsou nudné. Každý den mi přináší novou výzvu, abych zůstal střízlivá a pokračovala dál, neustále kupředu.
CHARLESTON, WEST VIRGINIA

další část: 5 – Duchovní probuzení