5 – Duchovní probuzení

Je střízlivost vše, co bychom měli očekávat od duchovního probuzení? Není, je pouhým začátkem, je to pouze první dar počátečního probuzení. Máme-li dostat více darů, musí naše probouzení pokračovat. Pokračuje-li, zjistíme, že kousek po kousku dokážeme vyměnit starý život, který ani nebyl životem za život nový, který je životem v jakýchkoliv podmínkách.
Bill W. – AA Grapevine

Předávání
Dlouhou dobu jsem se držela myšlenky, že musím být úspěšná, že musím mít pravdu za všech okolností a že musím být důležitá. Myslela jsem si, že když nechám věcem volný průběh, nebudu nikým. A kým jsem to vlastně byla? Pouhou umíněnou alkoholičkou.
Teprve nyní začínám pomalu chápat, že nechat věcem volný průběh neznamená, že se vzdávám. Ve skutečnosti to znamená otevření se novým možnostem. Zažila jsem okamžiky, které bych nazvala extází. V těchto okamžicích bývám rozechvělá a vystrašená zároveň. Cítím, že bych si jich raději neměla užívat, protože jednou skončí. Jen velmi těžce dokáži říci, „Dobrá, pronikla jsi pouze nepatrně k podstatě problému. Nechej událostem, volný průběh!“
Program AA říká, „Podívej se, máme pro Tebe nějaké věci, které Ti skutečně dokáží pomoci, jestliže na dostatečně dlouhou dobu zvolníš tempo a uvolníš se“.
Tyto věci mě neučiní nijak výjimečným, neseženou mi lepší zaměstnání a ani mě neučiní důležitějším člověkem. Jenom mi nabízejí způsob života, který je nádherný. Když vám říkám, „Chci vědět něco o svém duchovnu,“ odpovídáte mi, „Jdi stále vpřed, není nic, čeho by jsi se musela obávat. Možná narazíš na temnotu, ale ta nebude trvat věčně a vždy tady bude někdo, kdo ti pomůže“.
SAN FRANCISCO, CALIFORNIA

Akce a trpělivost
Jako mnoho mých přátel ze společenství AA, ani mě se nedostalo přepychu prožít hluboký duchovní zážitek a cítil jsem se o něj ochuzen. Naštěstí „máme mnohem lepší program než tušíme“, říká náš spoluzakladatel Bill. Já jsem dospěl k víře díky tomuto programu, ačkoli jsem poznal tento proces jenom v retrospektivě.
Na počátku stál můj optimistický a idealizovaný pohled na život, založený na náboženském zaujetí a na silné víře. Kdesi uprostřed cesty jsem se stal obětí „smrtelné nemoci“ – stal jsem se útlocitný,odcizený a osamocený. Nacházel jsem se kdesi vprostřed pouti to světa temnoty, byl jsem oddělený od Boha, od ostatních lidí a od sebe sama. Mnoha věcí, které se na této pouti staly lituji. Ale nelituji toho, že se to vše stalo jako celek. Někteří z nás jsou mnohem více zaslepeni pýchou a umíněností než druzí a musí být poraženi, aby mohli pochopit.
Já jsem musel pochopit, že nemám tu moc, abych pomohl sám sobě. Díky milosti Boží nastal den,kdy jsem zažil „okamžik pravdy“, přestože v době, kdy jsem ho zažil, se podobal spíše pádu do mnohem větší temnoty, než „skoku ve víře“, kterým se nakonec stal. Mnohem více se podobal pokořující porážce než zážitku, který změnil můj život.
Zostuzený a zoufalý jsem šel na mé první setkání AA. Díky drobnému zázraku jsem neposuzoval, neanalyzoval, neodsuzoval a nekritizoval. Místo toho jsem naslouchal a naslouchal. Kohosi jsem slyšel, jak říká, že AA pomáhá těm, kteří pro něj pracují, těm, kteří do programu vkládají činnost. Má činnost se v té době skládala z docházení na setkání a z následování rad, které jsem tam slyšel. Slyšel jsem, že mám zapomenout na to, co se stalo včera a na to, co bude zítra. Místo toho se mám soustředit na dnešek a vyhnout se první sklence právě dnes, právě v této chvíli. Zkusil jsem to a ono to fungovalo. Tím jsem absolvoval první krok v procesu nazvaném „cesta k víře“.
Slyšel jsem také, že tato činnost by se měla opírat o trpělivost. Uvedu příklad. Slyšel jsem, že bych neměl usínat za pomoci utišujících účinků alkoholu. A tak jsem se každou noc po setkání sedl před televizi, obklopil jsem se knihami, časopisy a zázvorovým pivem. Byl jsem připraven zůstat vzhůru celou noc. Přesně tak jsem si v té době představoval akci – přesně následovat instrukce. Byl jsem připraven čekat na okamžik, kdy se spánek dostaví. Nemusel jsem čekat moc dlouho. Usnul jsem před televizí a k víře jsem nedospěl ani o kousíček.
Slyšel jsem, že si nemůžeme zachovat to, co jsme dostali, pokud to nebudeme předávat dál. A tak jsem našel ženu, která byla v programu ještě kratší dobu než já a dělil jsem se sní o to, co jsem dostával od vás. Dívám-li se na to s odstupem času, pochybuji, že bych té ženě nějak pomohl, ale sobě jsem pomohl způsobem, který nedokáži ocenit. Den po dni jsem zůstával střízlivý díky tomu, že jsem se sní dělil o mé zkušenosti, sílu a naději, díky tomu, že jsem uváděl v život program AA, netlačil jsem na ní a čekal, až se sama rozhodne. Toto byla ona trpělivost, o kterou se má akce opírat. Nicméně jsem to v té době trpělivostí nenazýval. Tenkrát slovo trpělivost nebylo součástí mého duchovního slovníku.
Za určitý čas jsem byl úplně vtažen do činnosti AA. Získal jsem zkušenost jakou moc má odpuštění a díky milosti Boží jsem byl schopen na něj reagovat s vděčností, kterou lze slovy pouze těžko popsat. Boží milost dokázala překonat smrt, která na mě čekala a místo ní mě učinila členem „společnosti druhé šance“. Bylo-li by k získání této milosti zapotřebí mé spravedlivosti, poslušnosti, dobrotivosti nebo vědomé oběti, nikdy bych ji nezískal, protože ani jednu z citovaných vlastností jsem neměl.Byla to nezasloužená laskavost, jejíž udělení se opíralo o nepravděpodobné vyhlídky. Tato milost, která překonává smrt za pomoci odpuštění mě osvobodila a dovolila mi považovat sebe sama i vás všechny za přijatelné lidské bytosti neboť Bůh nás všechny přijímá takové jakými jsme, jako nedokonalá stvoření. Mám-li pokračovat v duchovním růstu díky této milosti, o což se modlím, bude to skrze lásku a službu našemu společenství a síle Vyšší než je moje vlastní, kterou nazývám Bůh.
NEW YORK, NEW YORK

Neznámý plán
Opravdově jsem věřil do doby, kdy jsem osiřel po smrti mé maminky. Tehdy mi bylo třináct let. O tátu jsem přišel, když mi byly čtyři. S mou maminkou jsem pravidelně chodil do kostela, navštěvoval jsem nedělní školu a když mi bylo dvanáct, byl jsem pokřtěn. Vzpomínám si na příběhy, které mi maminka a učitelé v nedělní škole vyprávěli. Byly to příběhy o Bohu, o Ježíšovi a o nebesích, ale vzpomínám si také na ty o pekle a o ďáblovi.
Po maminčině smrti jsme se spolu s mými dvěma staršími bratry odstěhovali ke strýci a tetě. Po nějakou dobu jsem pokračoval v pravidelném docházení do kostela na bohoslužby, ale nedokázal jsem pochopit proč maminka zemřela a začaly mě ovládat pochyby a já jsem začal zanedbávat jak nedělní školu, tak i docházení do kostela.
V pubertě jsem se poprvé napil a od toho okamžiku až do chvíle, kdy jsem přišel do AA byl pro mě alkohol vše a Bůh společně s kostele šli stranou. Moje pochyby a nevíra narůstaly, až jsem pozbyl Boha i nebesa. Ďábel a peklo mě také přestali zajímat. S lahví v ruce se mi tento způsob myšlení zdál snadný a správný. Spáchal-li bych vraždu v opilost, necítil bych žádnou vinu a ani bych neměl pocit, že dělám něco špatného. Nenalézám slova, kterými bych popsal velikost mé zášti.
Nakonec jsem se s jistotou, že nezajímám nikoho jiného a vědomý si skutečnosti, že ani já o nikoho nedbám, rozhodl skoncovat se životem. Přiložil jsem si pistoli na hruď a stiskl jsem kohoutek.
Když mě přivezli do nemocnice, lékaři prohlašovali, „Tento muž měl být mrtev už před několika hodinami“.Dozvěděl jsem se až mnohem později. Dovedete si představit, čemu že říkali muž? Byl jsem v komatu a podle lékařů a sester jsem neměl naději na přežití. Občas jsem na pár prchavých okamžiků nabyl vědomí a v těchto chvilkách jsem přemýšlel o pekle a jeho vlastníku ďáblovi. Stále jsem nemohl uvěřit, že jsem naživu.
Nevím kolikrát se to opakovalo, ale nakonec přišel okamžik, kdy jsem začal rozpoznávat lidi v pokoji. O něco později jsem pochopil, že jsem naživu. Tehdy jsem uvěřil, že něco vyššího ode mě převzalo osud mého života. Nebyl jsem schopen to „něco" spojovat s Bohem, bylo to pouze něco většího. Ale řekl jsem lékařům a sestrám, že se můj stav bude lepšit, protože síla Vyšší než moje vlastní má plán a že cítím, že my lidé jsme pouhými nástroji k uskutečňování jejího plánu. Neměl jsem žádnou představu,jaký to je plán. Jenom jsem požádal, aby mi byl odhalen.
AA přišlo za mnou. Jeden jeho člen mě navštívil v nemocnici. Po propuštění mě několik další vzalo do rehabilitačního centra. Po dokončení léčby jsem se vrátil do mého rodného města a byl jsem přivítán v místní skupině AA. Našel jsem si práci na částečný úvazek. Buď jsem pracoval jednu hodinu denně nebo celý den podle toho co mi zdravotní stav dovolil a podle doporučení lékaře.. Nechoval jsem se jako lidé, které jsem znával, choval jsem se naprosto odlišně. Vše co jsem dříve znal bylo pití a také vše co patří k tomuto způsobu života.
Jednoho dne, asi po hodině práce, jsem musel odejít. Můj šéf mě odvezl domů. Bydlel jsem v domě, kde byl klub a já jsem tam pracoval jako správce. A pak se to stalo.
Seděl jsem tom nejpohodlnějším křesle, které bylo v klubu k dispozici. Neustále jsem pročítal Dvanáct kroků, které jsme měli zavěšeny na stěně pokoje. Při každém pročtení jsem jim rozuměl o něco více.Znenadání zavoněla pokojem káva a já jsem pocítil nutkání ji ochutnat a tak jsem to udělal. A najednou jsem dostal odměnu. Neznámá síla jako by mě táhla zpět do křesla a směrovala můj pohled ke Dvanácti krokům. Dostal jsem poselství a pochopil jsem jeho význam jako by do mě udeřil blesk. Rozpoznal jsem sílu, jejíž přítomnost jsem cítil již v nemocnici. Tou silou je Bůh, jak mu rozumím já sám. A zároveň jsem Jeho odhalil plán: „…předávat toto poselství alkoholikům, …uplatňovat tyto principy ve všech našich záležitostech“.
Mezi člověkem, který nevěřila, který neznala žádného Boha a který chtěl umřít a mezi člověkem, který dospěl k víře, který se neobává smrti a který chce žít je velký rozdíl. Ještě na mě čeká mnoho práce při předávání poselství.
STUTTGART, ARKANSAS

Odhalení nového já
Mám zkušenost, že duchovního probuzení nemohu dosáhnout tím, že po něm budu pátrat. Lidé říkají, víru v duchovní stránku života získali spolu se střízlivostí. Toužil jsem po této víře tak zoufale, že jsem se s ní málem minul.
Potkalo mě několik osudových ran. Zdálo se mi, že vše co jsem měl bylo smeteno někam pryč. Má emoční stabilita byla podrobena takovým zkouškám, že jsem několikrát uvažoval o sebevraždě.
Nikdy jsem však neuvažoval o tom, že bych se mohl napít, přestože mě z času na čas zasáhlo silné bažení, ale První krok a já jsme byli velmi dobří přátelé. Opakoval jsem ji jeho znění každých pět vteřin a každý den jsem děkoval Bohu za střízlivost, za jedinou milost, kterou jsem v tom daném dni dostal.
Postupně jsem viděl jak se na povrch vynořuje jiná část mého já. Bylo to mé vděčné já, které nic neočekávalo, ale bylo si jisté, je mě začíná vést životem jiná síla, která mi radí a směřuje mou cestu. A já jsem se kupodivu nebál.
Když tato síla začala odhalovat mé nové vnitřní já, začal jsem mnohem více rozumět mým kamarádům. Každý den po probuzení ke mně přicházela nová síla, nové pravdy a od lidí ve společenství AA i mimo něj se mi dostávalo nového přijetí. Zkrátka se mi začal otevírat nový svět a tento stav trvá dodnes.
Nepřízeň osudu, osamělost, nemoci, ztráty a rozmrzelost pro mě nic neznamenají. Jsem šťastný, protože jsem dospěl k víře. Nejenom k víře v Boha, ale zároveň k víře v dobrotu v každém člověku.
BARBETON, OHIO

Jednoho zimního dne
Od doby, kdy jsem se naposledy napil uplynulo téměř devět měsíců a já jsem se stále cítil mizerně. Se ženou jsme pravidelně navštěvovali setkání AA. Tam jsem neustále nadával na ty „šťastné pokrytce“, kteří mají radost sami ze sebe a užívají si střízlivost. Cítil jsem se tak mizerně protože jsem neměl žádnou práci. Víte já jsem neměl takovou práci, jakou bych si představoval. Tou prací bylo nejméně křeslo vicepresidenta v nějaké velké firmě.
Toho zimního dne vyšlo slunce. Obloha se vyjasnila po jedné z nejhorších sněhových bouří, kterou kdy Atlanta za posledních pár let zažila. Bylo velmi chladno. Stromy, sloupy elektrického a telefonního vedení byly zporáženy, led a sníh pokrýval vše co bylo v dohledu. Při odhrnování sněhu okolo domu jsem se vrátil myšlenkami k uplynulému létu, kdy jsem unikl trápení, které jsem prožíval. K tomu úniku přispěl basebalový tým, který hrál Malou ligu. Než jsem přišel do společenství AA, nevěnoval jsem mému synovi mnoho času. Když synek požádal, abych ho zavedl do onoho týmu, byl jsem velmi potěšen. Když jsme tam přišli, vyšlo najevo, že s trenérem jsem hrál baseball v dětství. Požádal mě, abych mu s vedením týmu pomohl, což mě velmi potěšilo.
Tehdy v létě jeden chlapec z týmu zemřel. Srazil ho opilý řidič, když se na kole vracel po tréninku domů.Udeřil se hlavou o obrubník a byl na místě mrtev. Ten chlapec natolik miloval Malou ligu, že jeho rodiče požádali o svolení, aby ho směli pohřbít v jeho dresu. To svolení dostali a koupili mu místo na hřbitově, ze bylo vidět baseballové hřiště jako na dlani. Pohřbili Jimmiho tak, aby na něj viděl.
Toho ledového rána jsem si sedl do auta a rozjel jsem se ke hřbitovu. Jel jsem kam až mi sníh dovolila a dál jsem šel pěšky k Jimmiho hrobu. Byl to jeden z nejkrásnějších dní, které jsem ve svém životě zažil. Nepohnula se ani větvička, obloha byla jasně modrá a ticho kolem rušil jenom malý pes, který přeběhl přes Jimmiho hrob. Myslel jsem si, že by se to Jimmimu velmi líbilo.
Stál jsem tam a vzpomínal na svou oblíbenou hymnu. Ta hymna se jmenuje „V zahradě“. Znenadání jsem pocítil, jak Boží ruka spočívá na mém rameni. Strávil jsem nádherou chvilku meditace.
Potom mě znenadání přepadl pocit vinu a studu. Byl jsem opilec. Stačilo, abych vypil jedinou sklenku a mohl bych jiného malého chlapce zabít a on by byl pohřbený na podobném hřbitově, podobném tomu, na kterém jsem stál. Nemusel bych být opilý ani celý měsíc, ani celý týden ba ani celý jeden den. Stačilo pouze abych vypil jednu jedinou sklenku a jsem schopen zabíjet děti.
Cítil jsem, že musím začít znovu a že ten začátek musí být tady na tomto hřbitově. Nikde jinde to nešlo. Musel jsem nechat být minulost a zapomenout na budoucnost. Jestliže bych se v tomto okamžiku jednou rukou držel minulosti a druhou rukou budoucnosti, potom by mi nezbylo nic, čím bych se držel přítomnosti. A tak jsem začal znovu, tehdy na tom hřbitově.
Když jsem pak přišel na setkání AA, zdáli se mi ti „šťastní pokrytci“ nějací jiní. Náhle jsem začal vidět lásku v jejich očích a mnohem větší srdečnost, než kterou jsem viděl před tím. Zmínil jsem se o tom mému sponzorovi a on mi řekl, „Důvod proč vidíš lásku v lidských očích je, že začínáš ty lidi milovat. Láska v jejich očích je odrazem naší vlastní lásky. Musíme milovat, abychom byli milováni“.
DECATUR, GEORGIA

„Víra se dostaví“
Na počátku jsem odmítal jakoukoliv část programu AA, ve které byla zmínka o Bohu. Dokonce jsem mlčel, když jsme setkání končili modlitbou „Otče náš“.Stejně jsem neznal slova této modlitby.
Dívám-li se zpět docházím k závěru, že jsem nebyl agnostik. Nebyl jsem ani ateista. Vím však jistě, že jsem nebyl schopen přijmout „ani kousek Boha“. Nechtěl jsem ani dospět k víře a mít nějaké duchovní probuzení. Nakonec, přišel jsem do AA, abych vystřízlivěl a co s tím vším má Bůh společného?
Přestože jsem byl neustále hloupě arogantní, stále jste mě měli rádi a přátelsky jste mi nabízeli pomocnou ruku. Jsem si jistý, že jste rozumně používali moudrost a zkoušeli mě přiblížit k programu. Já jsem však slyšel pouze to, co jsem chtěl slyšet.
Několik let jsem zůstal střízlivý a pak, jak jistě mnohý z vás uhádl, jsem se znovu napil. Bylo to nevyhnutelné. Přijímal jsem pouze ty části programu, které vyhovovaly mému životu, protože tak jsem nemusel na své straně vyvíjet žádné úsilí.Neustále jsem byl ten sobecká egoista, kterým jsem vždy byl. Neustále jsem byl plný nenávisti, sobectví a nedůvěry, stejně nedospělý jako v době, kdy jsem poprvé přišel do společenství AA.
Když jsem se po relapsu dostal do nemocnice, nedoufal jsem vůbec v nic. Koneckonců, kdysi jste mi řekli, že AA je poslední nadějí pro alkoholika a já jsem neuspěl. A tak mi nezbývalo vůbec nic. Má sestra se tehdy rozhodla, že mi pošle výstřižek z novin, které vydával Nedělní škola. Nenapsala mi žádný dopis, poslala pouze výstřižek, na kterém stálo: „Modli se s nedůvěrou, ale modli se upřímně a víra se dostaví“.
Modlit se? Jak se mohu modlit? Nevěděl jsem, jak se mám modlit. Přesto jsem byl připraven zajít jakkoliv daleko, abych získal střízlivost a alespoň jakési zdání normálního života. Vzdal jsem se a přestal jsem bojovat. Přijal jsem skutečnost, že mohu věřit tomu, čemu nerozumím.
Začal jsem se modlit, ale nijak formálně. Pouze jsem rozprávěl s Bohem, spíše jsem na něj křičel, „Milý Bože, pomoc mi. Jsem pijan“. Už jsem neměl nikoho, kam bych se obrátil. Výjimkou byl Bůh, kterému jsem nerozuměl.
Nevzpomínám si, že by se můj život nějak dramaticky změnil, ale pamatuji si, jak jsem své ženě řekl, že se mi to vše zdá beznadějné. Navrhla, abych začal znovu číst Modrou knihu a Dvanáct kroků. Poslechl jsem ji a při četbě jsem začal nacházet věci, které jsem tam dříve nenalezl. Neodmítl jsem ani jednu z těch věcí. Přijal jsem je, jak byly napsány a ani jsem si do nich nevkládal věci, které tam nepatřily.
Znovu se nic nezměnilo za jednu jedinou noc. V průběhu doby jsem získal slepou a dětinskou víru, že přijmu-li Boha, kterému nerozumím a přijmu-li program AA, jak je napsaný, mohu si den po dni udržovat střízlivost. A mám-li získat více, stane se to v pravý čas, jak tomu bylo u mnoha jiných věcí.
Přestal jsem mít potřebu dokazovat mou nevíru každičkou myšlenkou a skutkem, jak jsem to dělal dříve. Také jsem přestal mít potřebu předvádět se před druhými. Jediný, komu musím skládat účty a něco dokazovat jsem já a Bůh, jak mu rozumím já sám nebo jak mu nerozumím. Mám jistotu, že budu občas chybovat, ale musím se naučit odpouštět si, protože Bůh mi mou minulost prominul.
Myslím, že jsem se duchovně probudil. Bylo mi souzeno, aby to probuzení nebylo nijak dramatické. A budu-li pokračovat v uplatňování programu ve všech mých záležitostech, bude mé probouzení pokračovat. Podle mého názoru neexistuje žádná „duchovní stránka“ programu AA, celý program je duchovní.
Předkládám vám některé důkazy mého duchovního probuzení: dospělost, ukončení zvykové nenávisti, schopnost milovat a přijímat opětovanou lásku, schopnost věřit, že cosi nebo kdosi umožňuje slunci ráno vycházet a večer zapadat, že cosi nebo kdosi na jaře umožňuje listí růst a na podzim mu umožňuje opadat a dává ptákům jejich písně, i přesto, že mu nerozumím.
Proč bych nemohl tomuto Čemusi umožnit, aby to byl Bůh.
ST. PETERSBURG, FLORIDA

Na velké obrazovce
Pil jsem asi dvacet osm let. Zpočátku jsem pil pouze příležitostně a pak jsem přešel k pravidelnému pití a nakonec jsem měl nutkání se napít. Přišel jsem o dům, rozpadlo se mé první manželství, přišel jsem o děti, zkrátka přišel jsem o vše, co jsem v životě získal. Pro pití na veřejnosti mě dokonce zavřeli do vězení. Onemocněl jsem tuberkulózou k čemuž vydatně přispělo mé nadměrné pití. V průběhu čtyřech měsíců jsem prošel čtyřmi odděleními pro alkoholiky v různých nemocnicích. Po propuštění z posledního léčebného pobytu jsem byl opilý celé tři týdny a znovu jsem se probudil v policejní cele. Myslel jsem si, že mě zavřeli, protože jsem se opět opil na veřejnosti, ale na můj dotaz jsem dostal odpověď, že jsem spáchal zločin.
Jednoho chladného rána jsem nastoupil do vězení a začal si odpykávat pětiletý trest odnětí svobody. Po té, co jsem prošel vstupními procedurami a byl umístněn na celu, po té, co za mnou zaklaply železné dveře jsem si myslel, že můj život skončil. Dopadl jsem na nejhlubší dno a nabyl jsem pocit, že už nemám vůbec žádnou naději.
Pět měsíců, které pak následovaly, jsem seděl zavřený v malé cele a obviňoval jsem za mé bývalé i současné problémy všechny ostatní, jenom ne sám sebe. Pravděpodobně nikdo jiný nemohl být více naplněný záští, nenávistí a sebelítostí. V takovém stavu jsem se tehdy nacházel.
Jedné noci jsem se koukal do těch čtyřech zdí. Najednou se mi zdálo, jako by se mi celý předchozí život promítl před očima jako na velké obrazovce. Poprvé jsem zcela jasně viděl celou tu bídu, starosti a bolest, kterou jsem způsobil každému z mých příbuzných a přátel, matce a otci, mé první ženě a dětem, mé nynější manželce a všem mým přátelům. Poprvé v životě jsem zcela jasně chápal, že ani jeden z nich mi neublížil. Ubližoval jsem si pouze já sám tím, že jsem pil. Věřím, že v tomto okamžiku jsem byl k sobě poprvé za mnoho let upřímný.
Zanedlouho jsem dostal dopis od sekretáře vězeňské skupiny AA. Moje představa o společenství AA byla notně mlhavá. Sekretář mě v dopise zval, abych, pokud si myslím, že bych mohl mít problémy s pitím, přišel na setkání AA. Příští neděli jsem šel na první setkání AA a po jeho skočení jsem měl jasnou mysl a upřímnou touhu přestat pít. To se mi stalo poprvé v životě.
Opět jsem přijal Boha, jak tomu bylo kdysi dávno a opět každé ráno, když se probouzím, žádám o jeho pomoc, a když jdu spát, děkuji Mu za Jeho pomoc. Má druhá, milovaná žena se ke mně vrátila a také se stala členkou společenství AA. Mé první výročí ve společenství AA jsem oslavil minulý rok v únoru. Nyní žiji na vězeňské farmě s minimální ostrahou. Velmi brzy bude stání u soudu, kde se bude rozhodovat o mém podmínečném propuštění. Bude-li to Boží vůle, brzy budu zpět doma u ženy a u mé rodiny. Nebylo by možné, abych získal to, co mám nyní, kdybych se tenkrát v noci v cele duchovně neprobudil a znovu neuvěřil v sílu větší než je moje vlastní.
JEFFERSON CITY, MISSOURI

Svědectví jednoho života
Jaký to život vzhůru nohama! Podoben farizejům jsem často děkoval Bohu, že nejsem stejný jako alkoholici, které jsem potkával. Vždy jsem se snažil kázat metafyziku, to byl můj směr. Kdysi dávno, kdosi popsal takového kazatel jako člověka, který vpadne do temné místnosti, aby tam hledal černou kočku, která tam není. Později jsem se, místo kázání metafyziky, stal kazatelem alkoholizmu.
Postup nemoci mě katapultoval do kosmického prostoru. Přemíra chemického paliva přesáhla citlivost mých senzorů a podobně jako Apollo 13 jsem i já téměř ztroskotal na odvrácené straně Měsíce. Přebytek pohonných hmot jsem nebyl schopen zvládnout vlastními silami. Potřeboval jsem k tomu pomocnou ruku, duchovní zálohu Vyšší moci. Cítil jsem se, jako bych jel v tunelu bez konce nebo jako řidič, který má v noci nasazeny sluneční brýle.
Dostalo se mi milosti porozumět a díky této milosti byl můj mozek vyčištěn. Jsem více než pouhá hlína, více než země. V liturgii Eucharistie denně čtu, že Bůh nejprve požehnal chléb a pak „jej lámal“. Bůh mě zkoušel osobním utrpením, rozpoznanou nemocí. Stejně jako nejprve musí prasknout slupka semene, aby je země mohla vyživovat, i já musím nejprve odhodit mé staré já, abych mohlo začít vyrůstat mé nové, musím zemřít v minulém životě, abych se znovu narodil pro novou budoucnost. Občas jsem neuspěl, ale já sám nejsem nezdarem. Občas jsem dělal chyby, avšak já osobně nejsem chyba.
Toto je svědectví jednoho života. Musím napravit rozhodující kapitoly mé životní odysey, která nikdy nebyla napsána a vyprávěna. Výhledy, které nezastiňují ani kouř, ani mraky mohou být vybrány jako další kapitola pro tohoto lidského vyslance ve službě druhým. Musím dávat, abych si udržel co mám a nevracel se zpět.
Teď mohu snít. Potom, co si každý z nás prožije svůj čas, který je mu na zemi přisouzen se shromáždíme okolo Božího stolu na nebesích. Pro nikoho není příliš pozdě se vrátit.
WORCESTER, MASSACHUSETTS

Otevřené srdce
Okamžiky, kdy člověk náhle porozumí jsou zřídkavé. Jeden z nich se mi stal, když jsem se kdysi v sobotu odpoledne snažil číst noviny.Po týdenním tahu jsem měl příšernou kocovinu. Náhle mě do očí padla slova, „Není důležité, kolikrát vyhrajete nebo prohrajete. Jediné na čem záleží je, kolikrát to zkusíte“. Několik let jsem se snažil, aby mé problémy vyřešil někdo jiný, ale až tomto okamžiku jsem pochopil, že žiji tímto způsobem. „…kolikrát to zkusíš.“ Zvedlo mi to náladu. Okamžitě jsem věděl, že jsem alkoholik a že toužím přestat pít, což je ta správná kvalifikace pro členství ve společenství AA.
Zdálo se, jako by se přede mnou zbořila zeď, která mě oddělovala od ostatních lidí. Dokud jsem ji neviděl padat, neměl jsem o její existenci ani potuchy. I když mě ostatní lidé považovali za přátelského a společenského chlapíka, teď vidím, že jsem nikdy s nikým nenavázal bližší vztah. Nejsem z tohoto odhalení nikterak nešťastný. Nyní, když se mé postoje změnily, vzpomínám si na věci, které lidé vyprávěli na setkáních, na která jsem tří roky chodil a vlastně nechodil. Poprvé v životě mi to vše dávalo smysl. Zejména dobře si pamatuji slova, která říkala, „zachovej si otevřené srdce“. Také jsem těmto slovům poprvé porozuměl.
Nikdy předtím jsem netušil, že bych mohl mít srdce uzavřené. Poznal jsem to díky tomu, že je mám otevřené. Mohu totiž žádat o pomoc a mohu ji přijímat. Doufám, že někdy v budoucnu budu také mít co předávat. Cítil jsem, že jsem svobodný. Také jsem se cítil dobře, bylo mi lehko u srdce. Budu-li si zachovávat srdce otevřené, nebudu se nadále bránit lásce.
Dalšího dne večer jsem šel na setkání s otevřeným srdcem a s touhou být střízlivý. 3el jsem tedy se dvěma největšími a nejužitečnějšími dary, které jsem kdy v životě dostal. Díky nim jsem se stal součástí zázračného stylu života, který je znám jako společenství AA. Opravdoví přátelé, kteří jsou vždy připraveni ku pomoci a kteří uvolňují napětí mého každodenního života. Nepomáhají mi tím, že by mi klepali na rameno. Pomáhají tím, že mě občas varují, třeba slovy, „Přijímej to s klidem“ a vždy mají snahu sdílet své zkušenosti. Používají postoje jako „Já bych udělal toto…“ na místo rad, „Musíš to udělat takhle…“.
Díky společenství AA jsem od onoho nádherného okamžiku mnohokrát duchovně prozřel. Byl to velký dar, který to vše umožnil. Každý den se snažím, abych měl touhu zůstat střízlivý. Snažím se také, abych si připomínal, že mám mít srdce otevřené, abych mohl přijímat lásku a pomoc. Máme-li štěstí, že toužíme po střízlivosti, jsou nám tyto dary k dispozici ve společenství AA v neomezeném množství. Po mnoha letech je pro mne ten okamžik stále důležitý. Je to nejdůležitější okamžik mého života a jeho účinek neustále vzrůstá. Do mého světa, ve kterém pomáhám lidem, zahrnuji nejenom členy společenství AA, ale všechny lidi.
Nemusel jsem udělat nic, abych dostal tento dar. Proto nelze žádnými slovy popsat mou vděčnost. Samozřejmě, že tento dar ze mě neudělal člověka, kterým jsem byl, když jsem začal pít nebo navštěvoval Nedělní církevní školu. Dal mi nový život, protože jsem se pokoušel o sebevraždu a prošel jsem velké množství soukromých i státních psychiatrických léčeben. Je jisté, že tento dar musí být duchovní. Nemůže být ani intelektuální, ani fyzický. Věřím, že tímto darem je Bůh, jak mu rozumím já sám, který pracuje za pomoci lásky a porozumění, které jsou k dispozici ve společenství AA. Ať se mi daří udržovat srdce otevřené, protože štěstí, kterého se mi díky němu může dostat, je neomezené.
NEW YORK, NEW YORK

další část: 6 – Hledání