6 – Hledání

Ptáte se sami sebe způsobem, kterým to musí udělat každý z nás: „Kdo jsem?“…„Kde jsem?“…„Odkud pocházím?“ Proces osvícení je obvykle pomalý, ale nakonec naše hledání přináší ovoce. Koneckonců, velká tajemství bývají jednoduchá.
Bill W. – Letter, 1955

Průlom
Pro mě představovala duchovní cesta jednu z mnoha překážek. Zdála se mi nepřekonatelná a odrazovala mě. Udělal jsem tři kroky kupředu a potom dva a častokrát i čtyři kroky zpět. Zpočátku mě slova z Modré knihy, z knihy „AA dozrává“ a z ostatní literatury společenství AA obtěžovaly. Pak jsem přečetl brožuru „Alkoholizmus je nemoc“ a ta mě přivedla ke knize Williama Jamese „Rozmanitost náboženských zážitků.“ Bill W. přikládá této knize velký význam. Kdo jsem já, abych se na ni nepodíval alespoň koutkem jednoho oka? Od jednoho přítele z AA jsem dostal radu, „Tak to pro srandu králíkům zkus!“
Při četbě knihy jsem zjistil, že si v hlavě začínám formovat vlastní koncepci Boha i přesto, že jsem přeskakoval pasáže, kterým jsem nerozuměl. Musím přiznat, že při prvním čtení to byla velká část knihy. Konečně jsem spatřil reálnou možnost, že bych mohl dospět k rozlišení mezi duchovním náboženským životem. Samozřejmě, byl to průlom, který mě povzbudil, abych se snažil získat duchovní víru, kterou jsem znal ze společenství AA.
Začal jsem hovořit s lidmi v programu, kteří byli agnostiky. Velmi jsem se zajímal o jejich myšlenky. Díky těmto rozhovorům jsem poznával jejich myšlenky a to mi velmi pomáhalo.Zdá se, že agnostici, alespoň ti, se kterými jsem hovořil, mají pocit, že když mluví na setkání, ostatní členové společenství jejich myšlenkám a upřímnosti často nerozumí. Účast na opakovacích duchovních léčbách pro alkoholiky mi také velmi pomohla.
Když jsem poprvé začal myslet tímto způsobem, nechápal jsem, že existuje nebo že by měl existovat můj osobní Bůh. Po pěti a půl letech, které od té doby uběhly věřím, že mě můj Bůh či chcete-li moje Vyšší moc zcela jistě a nepochybně miluje. Představuji pro Něj úplný a celistvý svět. Miluje mě, jako bych byl jediný člověk na světě nebo kdekoliv jinde.
Pro mé velikášské ego už není důležité, abych všude vykřikoval, „Miluji Boha“, protože nyní se znám natolik dobře, abych chápal, že se měním. Jediné na čem záleží je, abych věřil v to, že Bůh miluje mě.
TEANECK, NEW JERSEY

„Mám to!“
Tři roky jsem byla střízlivá ve společenství AA a to bylo vše. Neustále mi něco chybělo. Věděla jsem, že je to duchovní stránka programu AA. Snažila jsem se nalézt ji v krocích. Snad kvůli mé neschopnosti používat kroky pořádně se mi nedařilo ji nalézt. A tak jsem žila ve společenství, střízlivá, ale jakoby bez cíle, plná záští, záporných postojů a nešťastná.
Létala jsem s větroněm a při letecké havárii jsem utrpěla zranění a hodně jsem strádal po zdravotní stránce. Můj manžel rozhodl, že si vyjedeme na dovolenou. Když jsme přijeli do malého městečka na východním pobřeží Jižní Afriky, byla jsem ve velmi špatné náladě.
Procházela jsem se po pláži podél korálového útesu. Narazila jsem na velkou podzemní dutinu, do které byla nasávána voda a pak pod tlakem vystříkla ven. Napadlo mě, že bych do ní mohla skočit a skoncovat se životem. Nebyla jsem střízlivá pro nikoho jiného, pouze pro sebe. Velmi dobře jsem to věděla a neviděla jsem žádný důvod pokračovat v životě jenom proto, abych upadala do stavu malomyslnosti, ve kterém jsem se právě nacházela.
Stála jsem tam sama a uvažovala o sebevraždě. Potom jsem zvedla oči k obzoru v dáli nad mořem a zahlédla jsem mrak. Neudělal na mě velký dojem, protože jsem znala jeho podstatu a věděla jsem z čeho je utvořen. V tom samém okamžiku jsem zahlédla měsíc na odpolední obloze. Ani to na mě neudělalo velký dojem. A pak mě napadlo, že tam někde v dáli jsou hvězdy. Neviděla jsem je a přesto jsem věděla, že tam jsou. Ta myšlenka na mě hluboce zapůsobila a ovlivnila můj způsob myšlení.
Začala jsem pozorovat vlny. Sledovala jsem, jak se valí k pobřeží a pak se vrací zpět do moře. Pomyslela jsem si, jak je to zbytečné a neužitečné. Po milióny a milióny let se valí k pobřeží a znovu zpět. Za celou tu dobu dosáhly pouze toho, že rozdrtili skály na drobná zrnka písku. Začal jsem přemýšlet o zrnkách. Jsou tvořeny atomy, blesklo mi hlavou. Odstraním-li z nich atomy, nebude žádný písek. Odstraním-li atomy ze skály, na které stojím, nebude žádná skála. I já jsem tvořena atomy. Když je odstraním, přestanu existovat. Jaká síla drží všechny atomy pohromadě? a co drží pohromadě atom?
Uvědomila jsem si, že tou silou je moje Vyšší moc. Tato síla mě stvořila. A já jsem se odvážila pomyslet, že zničím cosi, co není určeno ke zničení a k čemu nemám žádné právo.
Během chvilky jsem se celá úplně proměnila. Hlavou mi bloudila myšlenka, „Už nikdy nebudeš negovat všechny věci, od teďka budeš žít s kladnými postoji.“ Zaplavil mě úžasný pocit. S novou radostí v srdci jsem běžela k manželovi, slzy mi stékaly po tvářích a křičela jsem, „Mám to! Mám to!“
Manžel pouze řekl, „Můj Bože, ty jsi znovu opilá!“
„Ne!“ křičela jsem. „Mé staré já právě zemřelo. Už ho nikdy více neuvidíš.“
Samozřejmě se narodilo mé nové já. Ani já, ani můj manžel jsme od té doby mé staré já nezhlédli. Zemřelo tehdy na těch skalách. Od onoho okamžiku jsem začala navštěvovat kostely a neustále jsem hledala. Až mi někdo jednoho dne řekl, „Přestaň už pátrat. Bůh nikdy neodešel. Je zde po celou dobu.“
Vrátila jsem se v myšlenkách k tomu okamžiku na skalnaté pláži a hned mi bylo jasné, že po celou dobu byl Bůh součástí mého já.
PORT LIZABETH, SOUTH AFRICA

Tající ledovec
Osmnáct měsíců jsem byla střízlivá. Po fyzické i duševní stránce jsem se cítila mnohem lépe než tomu bylo mnoho let nazpátek. Aktivně jsem se zapojila do činnosti společenství AA, ale stále jsem zůstávala agnostičkou. Neustále jsem namítala, že jsem do AA přišla proto, abych byla střízlivá. Dosáhla jsem toho a AA bylo vše, co mi postačovalo k udržení střízlivosti. Příležitostně jsem si přála, abych, jako většina ostatních členů, mohla říci, že mou Vyšší mocí je Bůh. Ale požadavek na upřímnost na mě velice zapůsobil a proto jsem toho nebyla schopna. Byla jsem si jistá, že do doby, kdy budu o Bohu skálopevně přesvědčena, nebudu schopna přijmout za mou Vyšší moc nikoho jiného než společenství Anonymních alkoholiků.
Na konci jednoho týdne jsem si udělala speciální plán (vytvořila jsem scénu). Muž, kterého jsem do mého plánu zahrnula zklamal (herec se nedostavil na scénu tak, jak jsem mu předepsala). Bez žádného varování a bez očividné příčiny jsem dostala hysterický záchvat a vypadla jsem z emocionální rovnováhy. Před šesti lety jsem pobývala v nemocnici s psychózou na teď jsem prožívala obdobné pocity. Bylo to, jako bych se dostala do pekelné mučírny. Míra mého zoufalství byla stejná jako v okamžiku, kdy jsem volala do AA o pomoc. Jenomže tentokrát jsem byla střízlivá.
Mé dcerce bylo patnáct a v tom okamžiku byla mnohem více vystrašená než v období, kdy jsem popíjela. Začala sice plakat, ale navrhla mi, abych zavolal lékaři nebo některému z přátel ze společenství AA. Prohlásila jsem, „Lindo, žádný člověk mi nemůže pomoci. Potřebuji pomoc od Boha.“ Slovo „Bůh“ jsem řekla nějak automaticky. Do té doby jsem ho nebyla schopna vyslovit nahlas.
Skrze slzy mi dcera odpověděla, „Mami, myslím, že na nás Bůh zapomněl.“ To způsobila, že jsem se ještě víc rozplakala a upadla jsem do deprese způsobené beznadějí.
Navštívila jsem mnoho setkání, na kterých jsem slyšela číst body za A, za B, za C z páté kapitoly knihy Anonymní alkoholici tak často, že jsem řešení mého problému měla okamžitě po ruce v okamžiku, kdy jsem ho potřebovala. Byla jsem přesvědčena, že Bůh by mi mohl pomoci, budu-li ochotna Ho hledat. Následujících šest týdnů, v okamžicích , kdy jsem byla sama, jsem se usilovně soustředila na nalezení odpovědi na otázku kým nebo čím Bůh byl a jaký mám k Němu vztah.
Začaly se dít podivné věci. Po dobu co jsem byla střízlivá jsem si myslel, že jsem šťastná, ale teď se vše zdálo jasnější, lidé se mi zdáli krásnější a měla jsem okamžiky úžasného prozření. Zdálo se mi, jako by všechna slova, která jsem v životě slyšela, dostávala hlubší význam a dotýkala se spíše mých pocitů než intelektu. Jako by se má hlava a srdce konečně spojily dohromady. Už jsem nebyla rozdělena na dvě osobnosti v jedné jediné, které spolu neustále svádějí boj. Cítila jsem, že mi bylo vše odpuštěno a ztratila jsem pocity viny, které mě provázely celým mým předchozím životem. Svým způsobem jsem si prožila pocit Boží přítomnosti, který mohu popsat jedině tak, že jsem se cítila báječně uvolněná a měla jsem hřejivý pocit u srdce.
Přestože jsem se již neprobouzela s pláčem, neustále jsem se vprostřed noci probouzela na studeném a propoceném polštáři. Zdálo se, že všechny nářky pomohly kusu ledu, který svíral mé srdce roztát. Byl to ledovec,který nejenom, že mě odděloval od druhých lidí, ale i od mého opravdického já. A když jsem se tímto podivným jevem svěřila přátelům v AA, řekli mi, že jsem zažila „Pláč AA“.
V té době jsem byla velmi zmatená, ale pomohla mi dodatečná poznámka v prvním vydání knihy Anonymní alkoholici, která mi pomohla, abych se seznámila s knihou „Rozmanitosti náboženských zážitků“ od Williama Jamese. Jeho filozofie a psychologie je velkou součástí pragmatické metody získání střízlivosti a prožití duchovního probuzení, které se používají ve společenství AA. Ve shrnutí přístupů doktora E.D. Starbucka W. James říká, „U většiny z nás je pocit, že jsme špatní a zlí mnohem větší součástí našeho vědomí než představa jakéhokoliv pozitivního cíle, ke kterému můžeme směřovat. Je samozřejmé, že ve většině případů slovo hřích pohlcuje veškerou pozornost. Proměnou je potom spíše útěk od hříchu než proces směřování ke spravedlnosti.“ V souladu s Jamesovým popisem jsem se i já přestala cítit jako rozdělená osobnost. Pocit sjednocení se dostavil po šesti týdnech. Z oblasti mého solar plexu zmizela časovaná bomba, která tam čekala až bude moci vybuchnout.
Věřím, že jsem netrpěla pouze alkoholizmem. Trpěla jsem také „vážnými citovými a mentálními poruchami“. Bylo ovšem nezbytné, abych kapitulovala nejenom před alkoholem, ale také před Něčím Jiným. Nikdo jiný do nedokázal říci lépe než Harry M. Tiebout ve své brožuře „Kapitulace v terapeutickém procesu“, „Zdá se, že u několika pacientů se objevuje fenomén, který můžeme nazvat „selektivní kapitulace“. Potom, co počáteční efekt kapitulace odezní,pacient se rychle navrací ke své původní osobnosti s výjimkou, že nepije a nemusí s alkoholem svádět žádný boj. Nekapituluje jako člověk před životem, ale jako alkoholik před alkoholem.“
AA mi poskytlo prostředky, kterými jsem překonala nutkání se napít. Pro mě je mnohem důležitější, že mi poskytlo prostředky pro dosažení osobní změny a duchovního probuzení. Poskytlo mi možnost kapitulovat. Měla jsem od té doby hodně problémů, ale moje víra zůstala neotřesená. Nemohu říci, že bych nalezla Boha, jak mu rozumím já. Spíše mám víru v Něco, Co je pro mě neustále záhadou, po které pátrám.
FRESNO, CALIFORNIA

Boží sémě
Na světě nebylo šťastnějšího člověka než jsem byl já v období mých prvních kroků v AA. Dříve se mé obavy měnily na mé noční můry. Když jsem usnul, spal jsem neklidným spánkem plným mučivých snů, ze kterého mě probouzely vlastní výkřiky. Častokrát jsem vůbec nespal.
Nedivte se, že jsem se cítil jako mladý chlapec, když jsem se ráno opět probouzel s jiskrou v oku. Opět jsem se mohl smát a přišlo období, kdy jsem si střízlivost užíval mnohem více než alkohol. Každý den střízlivosti vydával zprávu o mém pokusu stát se lidskou bytostí.
Společenství AA pro mě bylo to pravé, ne však duchovní stránka programu. Měl jsem dost nucené náboženské výuky. Když se o tomto tématu diskutovalo, začínal jsem být podezíravý. V Bibli se píše, „…zkáza, kterou nepravosti otců přinesou dětem ve třetím a čtvrtém pokolení.“ Tato část citátu mě naplňovala strachem z Božího hněvu.
Navzdory tomu sílil můj duchovní růst díky zkušenostem druhých. Vysvětlili mi, že si mohu svobodně vybrat Boha, jak mu rozumím já. Zpočátku jsem si myslel, že páchám hřích tím, že se pokouším změnit Boha. Brzy jsem však pochopil, že Bůh je neměnný a jediné změny, které mohu udělat, jsou změny v mém vědomí. Zjistil jsme, že dočtu-li onen citát do konce, Bůh v něm slibuje, „…že prokáže odpuštění těm, kteří milují a dodržují Desatero Božích přikázání.“
Nyní bylo na mě, abych se rozhodl zda chci náležet k odsouzeným nebo k těm, kteří si užívají milosrdenství a odpuštění. Tehdy jsem neměl potřebu se uzdravovat. Místo úplné kapitulace jsem si proti své vůli stanovil má vlastní pravidla. Nepožádal jsem Boha o pomoc a o vedení. Místo toho jsem se snažil řídit mými pravidly, ale chyboval-li jsem, požádal jsem Boha o odpuštění a slíbil jsem, že se polepším. Můj sponzor mi poradil, že chci-li pomoc od mé Vyšší moci, musím požádat já sám se vší upřímností a pokorou.Lidská bytost, jakkoliv je moudrá a dobrá, není schopna vypěstovat Boží sémě v jiné lidské bytosti. Mým problémem se stalo hledání tohoto semenáčku v množství plevele, který naplňoval mojí mysl. Není snad pravdou, že v každém z nás existuje kousek dobrého.
Já osobně vnímám Boží stvoření jako dokonalé výtvory. I já jsem zázrak, který se vyvinul z nepatrného semínka, které v sobě ukrývalo všechny mé budoucí vlastnosti a dokonce i vlastnosti generací, které po mě budou následovat.Vědečtí pracovníci jsou v porovnání s Vyšší mocí pouhými námezdními dělníky. Věda opírá své znalosti o hypotézy a v porovnání s moudrostí Boží se lidská moudrost pouze vzdáleně dotýká pravdy.
i přesto neustále věřím vědeckým teoriím, že veškerá aktivita je pohyb elektronů a díky tomu si dokážu představit, že jsme ovládáni mnohem větší elektronovou silou. Bůh je živý a vesmír se otáčí okolo Něj stejně, jako elektrony obíhají okolo jádra atomu. Nerozumím tomu, co je uvnitř nepatrného elektronu a nedokážu si představit, co se nachází za vnějším okrajem vesmíru. Nevím, jak se zrodí buňka a nevím, kam půjdu až budu na věčnosti. Vědci říkají, že tělesné buňky se obnovují jednou za osm let. Je-li to pravda, potom moje tělo a má duše jsou oddělené entity, protože jsme několikrát prožil úplnou tělesnou metamorfózu.
Také svět se neustále mění. Tato změna už mě neleká. Chci se stát součástí této změny a také součástí jejího nového vývoje. Přátelé v AA mi ukázali, že víra i hory přenáší a já tomu z hloubi duše věřím. Na mé cestě jsem se dostal do slepé uličky, ale nyní je má cesta bez překážek a budu-li mít víru, bude tomu tak i nadále.
Celý můj vývoj mi trval velmi dlouho. Podobně jako mnoho jiných i já jsem se občas nevzdal úplně, dovolil jsem každodenním obavám a strachu, aby zdeformovaly moje myšlení. Jakmile jsem se vrátil na správnou cestu, okamžitě jsem pochopil, že mám vše co potřebuji.
Každý problém, před který jsem postaven, ať už je malý nebo velký, mohu vyřešit moudře nebo to mohu udělat mým vlastním způsobem. Jak si zvolím závisí pouze na mě. Chci-li znát Boží vůli, musím se zastavit a zeptat se, „Co ode mne Bůh chce? Co mám udělat?“ Přestože občas zapomenu, dobře vím, že svou vlastní vůlí nezmůžu nic. Ani teď, ani nikdy jindy nedokážu vytvořit elektron.
Když jsem prožíval dny plné strachu a zoufale se snažil přežít, zjistil jsem, že mohu použít Třetí krok, abych získal zpět pevnou půdu pod nohama. Od té doby jsem ho použil mnohokrát. Vzdám-li se mých požadavků, zažívám pocit fyzického osvobození. Slova, „Opusť vše a následuj Mě,“ pro mě znamenají úplné přijetí. Přijetí i takových věcí, po kterých netoužím. Například neštěstí, chudobu, nemoc a dokonce i smrt.Odevzdal jsem můj život a mé vědomí do rukou mé Vyšší moci. Koneckonců, dospěje-li jednoho krásného dne svět ke svému konci, udělá to bez mého svolení.
HELSINKI, FINNLAND

Čtvrtý krok
Dokonce i v útlém věku pro mě alkohol nebyla žádná neznámá. Vzpomínám si, jak jsem se batolil od jednoho rodiče k druhému, abych dostal hlt piva. Stárnul jsem a touha po alkoholu mě ovládala čím dál tím víc. Byla jsem příliš mladý na to, abych dostal dobrou práci a tak jsem začal krást. Myslel jsem si, že jsem dobrý zloděj, ale soud byl jiného názoru a tak bublina brzy splaskla.
První setkání AA jsem navštívil při druhém pobytu ve vězení, protože mi to vedení věznice důrazně doporučilo. Všichni členové společenství mě přivítali a hned mi vyprávěli, jak jim Dvanáct kroků pomáhá a jak by mohlo pomoci mě. Po chvíli se z poněkud nejasných důvodů hovor stočil k Bohu, náboženství a k nedefinovatelnému pojmu „Vyšší moc“. Nechtěl jsem mít nic společného s čímkoliv, co by se byť jen vzdáleně týkalo náboženství. „Mimochodem, já nejsem alkoholik,“ řekl jsem. Tehdy mi bylo devatenáct let.
Přestože jsem dále navštěvoval setkání AA, nedokázal jsem přijmout duchovní stránku programu. Jakmile mě propustili, začal jsem prolévat alkohol hrdlem, až jsem jednoho rána vzbudil na nejhorším místě na světě, u nás doma! To zabralo. Ještě týž den večer jsem s mámou navštívil setkání AA.
Střízlivý život byl pro mě něco docela nového a užíval jsem si ho dalších čtrnáct let. Začal jsem podnikat a můj podnik vzkvétal a prosperoval. Stal jsem se součástí lidského společenství. Bylo to úžasné.
Náhle začal narůstat tlak na podnikání a já jsem najednou nebyl schopen řešit jednoduché problémy. A tehdy se můj starý nepřítel objevil znovu. Nedokázal jsem odolat vábení sklenky. Výnosy z podnikání prudce klesaly a alkohol opět získával navrch. Znenadání jsem se opět stál před soudem.
Upřímně jsem se zděsil, když soudce prohlásil, „Jste obviněn z krádeže šedesáti čtyř lahví whiskey. Nemohu jinak, než vás potrestat odnětím svobody, které si odpykáte ve federální věznici.“
Vykřikl jsem, „Nemůžete mě poslat do vězení. Nemám na to čas!“
Přítomní v soudním sále se začali smát. V okamžiku, kdy soudce potvrdil svůj výrok úderem kladívka, smích ustal. Svěsil jsem hlavu, protože jsem pochopil, že se smáli mě. Nevím kolik doby uběhlo od tohoto osudného dne do okamžiku, kdy jsem si vzpomněl na Dvanáct kroků a začal pracovat na Čtvrtém kroku. Kladl jsem si otázky a pravdivě jsem si na ně odpovídal. Když jsem dokončil tuto činnost, připojil jsem se k vězeňské skupině AA.
Morální inventura je pro mě Vyšší mocí, Bohem a silou vůle, to vše propojeno v jeden celek. Čtvrtý krok bylo vše co jsem potřeboval. K mé velké úlevě se tentokráte nikdo nezmiňoval o náboženství. Mluvili jsme o síle ne o věcech, které pro každého z nás představovaly Vyšší moc. Zjednodušeně řečeno, každý z nás se zamračil při jakékoliv zmínce o náboženství. A přesto se mnoho členů naší skupiny po propuštění na svobodu nikdy nevrátilo zpátky a ani nezačali pít.
Říkáte si, že jsem agnostik? Jistě že jsem. Byla to také výhoda. Mé hledání Boha mě přivedlo ke Čtvrtému kroku a jsem přesvědčen, že tento krok mi pomůže zůstat střízlivý.
WAUPUN, WISCONSIN

Návrat k základům
Pouze v AA ode mne žádali, abych uvěřil v Boha. Nejen to, žádali mě, abych uvěřil natolik hluboce, abych byl ochotný předat můj život a mou vůli do péče Boha, jak mu rozumím sám.
Nerozuměl jsem Bohu. Nevěděl jsem o Něm nic. Svým způsobem jsem byl katolík, baptista, presbyterián, luterán, jehovista a člen episkopální církve. Do jisté míry mě ovlivnila víra Mormonů, Mennoritů a Kvakerů. Na univerzitních studiích jsem se specializoval na prehistorii, antickou historii a živě jsem se zajímal o mytologii. Učil jsem se o Islámu, o Buddhizmu, o mytologiích Vikingů, Řeků a Římanů. Učil jsem se také o původních primitivních pohanských náboženských kultech.
Zkoušel jsem číst Bibli, ale beznadějně jsem zabředl do její terminologie, která mi zněla příliš pateticky. A tak jsem se vrhl na knihy napsané autory, kteří Bibli studovali dopodrobna. Říkal jsem si, „Třeba se něco naučím, možná mě to zavede na scestí, ale musím se toho držet, protože mě to udržuje střízlivého.“
Neustále jsem docházel na setkání AA a mluvil se staršími členy společenství, kteří již byli střízliví delší dobu.Když jsme se bavili o mém problému, mnozí z nich měli úsměv na rtech, protože si to vše již prožili. Jeden z nich mi poradil, abych se vrátil zpět k Bibli, zejména ke Kázání na hoře. Po diskusi o tomto kázání jsem si z něj vybral tři věci, které mi velmi pomohly a které souvisely s životem v AA.
Miluj bližního svého. Kde jinde než ve společenství AA by jste mohli najít půl milionu lidí oddaných lásce a opravdově milujících jeden druhého. Láska mezi dvěma alkoholiky je cosi, co nikdy před tím světová historie nezaznamenala.
Konej pro druhé to, co druzí vykonali pro tebe. Ve společenství AA skutečně děláme pro druhé to, co již bylo vykonáno pro nás. Pomáhám druhým stejným způsobem, jak bylo pomoženo nám.
Jak myslíš, takový jsi. Dospěl jsem poznání, že každý skutek, který v životě vykonáme je vnějším projevem našeho myšlení. Kdyby přede mnou ležela sklenka whisky, ruka samotná se nezvedne a neuchopí ji. Ruka a paže nejsou schopny konat nezávislou činnost. Jediný způsob, jak může ruka vzít sklenku a zvednout ji k mým ústům je, že ruka bude poslušná mé myšlenky, „Ruko zvedni se a vezmi skleničku.“
Přestože jsem dosáhl jakýsi pokrok, neustále mi scházel koncept Boha. Vrátil jsem se tedy k Modré knize, jak už jsem to udělal mnohokrát. Odpověď na mou otázku ležela na straně 12 v Ebbyho slovech k Billovi, „Tak proč si nezvolíš svojí vlastní koncepci Boha?“
Pomyslel jsem si, „Zkusil jsem už téměř vše a nedospěl jsem nikam. Měl bych to zkusit. Sedl jsem ke stolu, vzal tužku a papír a zeptal se sám sebe, “Jestliže si chceš zvolit Boha, v kterého by jsi věřil, jaký by měl být?“ Dlouho jsem nosil v hlavě myšlenku, že jsem alkoholik a že jsem byl celý život puntičkář. Svět pro mě nikdy nebyl dostatečně dokonalý. Vše v co jsem kdy věřil, každý ideál, který jsem kdy následoval se nakonec ukázal stát na hliněných nohách. Zde byla má šance. Poprvé v životě mohu vytvořit něco perfektního. Dobrá!
Přes celou stránku jsem napsal, “Bůh je dokonalost, kterou jsem celý život hledal. Je natolik dokonalý, že nemá žádné lidské rysy a žádné lidské chyby.“ Tím jsem začal.
Potom jsme napsal, “Bůh je naprostá dokonalost, je dokonalá láska, dokonalá dobrotivost, perfektní porozumění, tolerance, milost a odpuštění. Bůh je natolik dokonalý, že požádáme-li o odpuštění, odpustí nám a dá nám sílu překonat naše charakterové vady bez ohledu na míru našich špatností a charakterových vad.“
Opřel jsem o opěradlo a řekl si, Ty jsi ale hlava. Přišel jsi s něčím úplně novým!: Ale pak mi došlo, že nejen žádný chytrák, ale že jsem špatný žák. Vždyť toto je Bůh, o kterém mluvil Ježíš před dvěma tisíci lety, když stál na kopci a říkal, že jeho Otec na nebesích miluje všechny lidské bytosti. Hlavou my bleskla myšlenka, “Co způsobilo, že se mi to vše v hlavě spojilo dohromady.“ Opanovala mě podivná předtucha, že se blížím k řešení.
Kdosi se kdysi zeptal velkého právníka O.W. Holmese, jakého je vyznání. Odvětil, že jeho koncept Boha lze najít v prvních dvou slovech modlitby “Otče náš“.
Našel jsem si tu modlitbu a pečlivě jsem se do ní začetl. Druhé slovo je “náš“. Není tam napsáno ani “váš“, “můj“, “její“, ani “jeho“. Modlitba začíná slovy “Otče náš…“ On je Otec nás všech. Stvořil každého z nás.
i já jsem se kdysi stal otcem. Jedním z nejhorších otců na světě. Nikdy jsem si však nepřál, aby bylo ublíženo mým dětem bez ohledu na to v jakém stavu jsem se nacházel v době, kdy jsem pil. Naopak, přál jsem si pro ně jenom to dobré. Musím tedy přijmout, že přesně to chce náš Otec pro nás. Stvořil nás a zajímá se o to, co se s námi děje. Nestvořil mě přece pro to, abych zemřel opilý někde v aleji.
Nejsme přeci jakási vyšší forma zvířat, která dostala o něco lepší mozek a palec, který je s pomocí ostatních prstů schopen uchopit zbraň nebo zapálit oheň. To nás nenadřazuje zvířatům. Jsme úplně odlišná rasa. Jsme jedineční díky všeobecně platnému zákonu, podle kterého se pouze z člověka narodí člověk a podle kterého na šípkovém keři nevyroste nádherný květ růže či kráva neporodí hříbě. Je-li Bůh duchovní bytostí, pak i my jsme duchovními bytostmi.
WARREN, PENNSYLVANIA

Dotek duchovna
Po devíti měsících strávených ve společenství AA a po několika recidivách jsem dostala záchvat zášti a sebelítosti. Vyřešila jsem ho dvěma lahvemi. Druhý den začal nádherným jarním počasím a já jsem prožila alkoholické probuzení. Řekla jsem si, “Tohle už nikdy nesmím udělat!“ Cítila jsem se osvobozena a připravena učit se o společenství AA, o úžasném způsobu života s jednoduchou strukturou, ale s důmyslnými dopady v praxi. Dokud není nově příchozí připraven, nesmíme ho seznamovat s tím, jak Bůh zaklapne svou úžasnou past a začíná nás učit, že láska znamená zodpovědnost.
Čtyři roky po té se v mojí rodině sešla spousta nešťastných událostí. Zažila jsem zklamání, dlouhou smrtelnou nemoc, tři úmrtí. V těch smutných časech nám moji přátelé půjčili byt v domku na pláži. Prožívala jsem tam s manželem poklidné mezidobí, kdy jsem si prožila “elektrizující moment“. Zažila jsem nové, Bohem seslané prozření. Jako by se rozvinula křídla duchovnosti a od té doby se je učím používat.
Pochopila jsem, že některým lidem rostou tato křídla pomaleji, protože se neprožijí onen “elektrizující moment“ a přesto jsou to křídla silná a nádherná. Také jsem pochopila, že jiní lidé zažijí tento moment, ale potom svá křídla odhodí, protože si mylně myslí, že Absolutní moc je bude vždy posilovat jaksi automaticky. Truchlím pro ně, protože jsem přesvědčena, že se nedozvěděli druhou polovinu daru, která spočívá ve způsobu, jakým byl přijat.
V určité době si každý z nás prožije duchovní dotek Božství. Je to prchavý pocit prozření, lásky, radosti a pocit, že “Svět je úžasný“. Někteří ho zažijí méně intenzivněji než druzí. Kdysi jsem byla přesvědčena, že tyto okamžiky jsou umožněny pouze mimořádnými podmínkami. Nyní si myslím, že tyto momenty předpovídají možnosti člověka, který je ochoten udělat si čas a vyvinout patřičné úsilí. Míru, lásky a radosti lze dosáhnout díky tichému rozjímání a pokorné modlitbě. Vytvoří se nové povědomí a pocit celistvosti, které ovlivňují vztahy člověka k Bohu a druhým lidem takovou měrou, které se v normálním životě nezdá možná. Vzrušení všedního dne je potlačeno a vzrůstá pocit porozumění. Přestáváme potlačovat pocity a ty se stávají předmětem našeho zkoumání. Tyto okamžiky sami o sobě nekončí naopak posilují vazby v řetězcích událostí. Otevírá se vnitřní hlubina, která je plná klidu a míru. Nastává spojení vnitřních a vnějších sil. Síla větší než naše vlastní nás slaďuje se světem. Je zcela samozřejmé, že přicházejí časy,kdy se nástroj rozladí, ale my máme neukojitelnou touhu ho znovu naladit.
Není pochyb o tom, že každý člověk má svou vlastní cestu novým životem neboť každý si vytváří skutečnou osobnost, která se projevuje ve vztazích s druhými lidmi i ve vztahu k sobě samotnému. Každá věc, ať už je velká nebo malá, ošklivá či nádherná, dostává svůj smysl.ve světě duchovna však neexistují malé nebo ošklivé věci. Zaměření se na vlastní problémy zvyšuje důležitost druhých lidí a prostředí, které nás obklopuje. Citlivost všech smyslů se zvyšuje. Získáme pocit úplně pohody.
Z času na čas jsem v pohodě několik dní, den po dni.Potom tento pocit vyprchá, ale pochopení zůstává. Moje charakterové vady nezmizí. Nezmizí má zlost, sebelítost, prchlivost, závist, sobeckost ani mé zášti. Ale budou se zmenšovat neboť vím, že když nebudu vynakládat úsilí na jejich ovládnutí, harmonie a pohoda z mého života vyprchají.
Moje nadání se nijak zvlášť nezlepší, ale mnohem více si budu užívat toho, které mám tím, že se ponořím do každičkého okamžiku mé činnosti. Mé vztahy s druhými lidmi budou mnohem hlubší, zejména při setkáních tváří v tvář.
Ve dnech úplné pohody existuje úžasné načasování. Hodinky nejsou zapotřebí, jedna akci přesně následuje tu předchozí. Žádný okamžik se nezdá být důležitější než ty ostatní a všechny jsou naplněny. Možná právě toto je opravdická modlitba. Nemám nic společného s veselím, které nastává, připadám si, jako bych mluvila jinou řečí. Proč se to děje je záhadou, ale je pozoruhodné sledovat překvapené reakce druhých lidí a vědět, že jejich životy se mohou za okamžik také změnit.
Věřím, že úplná pohoda čeká na každého, kdo si udělá čas a vyvine patřičné úsilí skrze tiché rozjímání, pokornou modlitbu, čtení vybrané literatury a duchovních cvičení.Toto jsou nezbytné ingredience. Je to dobrodružství, které za to stojí. V porovnání s ním vše ostatní bledne a naopak toto dobrodružství činí vše ostatní velmi cenným.
RICHMOND, VIRGINIA

další část: 7 – Náhoda?