7 – Náhoda?

Zůstává faktem, že víra v něco většího než jsme my sami a zázračné projevy Její síly v lidských životech jsou staré jako sám člověk.
Bill W. – Anonymní Alkoholici str. 62

Proč? Nevím!
Když jsem přišel do společenství AA, dávno jsem nevěřil v Boha mého mládí, jakého osobního Boha, který mi pomůže jako jedinci. Po nějaké době strávené ve společenství jsem zkusil pracovat na Dvanácti krocích podle mého nejlepšího vědomí a svědomí. Dělal jsem jednotlivé kroky postupně, v pořadí, ve kterém jsou napsány. Byla to zdlouhavá a bolestivá cesta, přesto jsem se nevzdal a neustále jsme pokračoval.
Dnes věřím, že klíčem byl Třetí krok, který otevřel jakási dvířka uvnitř mé osobnosti a umožnil duchovnosti, aby jimi vstoupila. Nevtrhla do mě náhle, mocný proudem. Přicházela postupně po kapkách, jakoby příležitostně. Když jsem se dostal k dalším krokům, začínaly mi být patrné drobné změny v mém myšlení a v mých postojích k druhým lidem. Dokončil jsem Devátý krok a věřím, že jsem se duchovně probudil.Dospěl jsem do stavu, kdy jsem schopen dávat lásku, projevovat soucit a co víc, mohu ji také přijímat. Nyní začínám zažívat duchovní zážitky, tak jak jim rozumím já sám.
Na celostátním setkání AA, které se konalo nedávno, ke mně přišel chlapík jménem Bill, představil se a povídal mi, že před více než třemi lety mě slyšel vyprávět můj příběh na oblastním setkání AA v jednom malém městě v Tennessee. Bylo to první setkání AA, kterého se zúčastnil. Když vyslechl můj příběh, rozhodl se, že musí něco udělat se svým pitím a stal se členem společenství AA. Od onoho nedělního odpoledne, kdy navštívil setkání AA už se nenapil. Co jsem vyprávěl, na to si nevzpomínám. Proč se to stalo? Co mě nutilo, abych odjel v neděli odpoledne do města pět set kilometrů vzdáleného, aby Bill dostal poselství AA? Nevím…
Jednou, v sobotu ráno, jsem se rozhodl, že navštívím svého dávného přítele Kena. Náhodně jsme se setkávali dlouhých dvacet pět let. Věděl jsem, že má vážný problém s pitím. Uběhla už jistá doba od okamžiku, kdy jsme se naposledy setkali. Zaklepal jsem na dveře a zeptal se ho, zda si na mě ještě pamatuje. Přitakal a pozval mě dál. Na dotaz, jak se mu daří, odpověděl, že „Dobře!“ a na dotaz, jak zvládá pití mi odpověděl, „Ale, žádné větší problémy.“
Vyprávěl jsem část mého životního příběhu a při odchodu jsem mu navrhl, „Nechtěl by jsi jít dnes večer na setkání AA se mnou?“ Připustil, že by šel a tak jsme se dohodli, že ho večer vyzvednu, ale když jsem se pro něj zastavil, rozhodl se, že zůstane doma. Řekl jsem mu, „OK! Zatavím se pro tebe v pondělí večer, v tu samou hodinu.“ Když jsem v pondělí přijel, vzkázal mi po synovi, že si nepřeje jít na setkání. V úterý jsem mu po práci zavolal a dohodli jsme se, že spolu půjdeme na setkání. Tentokráte na mě čekal připravený na verandě svého domu. Když jsme dorazili namísto, kde se setkání konalo, spatřil Ken v místnosti svého přítele, se kterým dlouhá léta popíjel. Ten muž již byl osmnáct měsíců střízlivý. Ken se od onoho prvního setkání nenapil a v současnosti navštěvuje čtyři setkání týdně. V brzké době oslaví první výročí střízlivosti.
Proč jsem se tenkrát v sobotu rozhodl, že půjdu navštívit Kena, který nikdy předtím nezavolal do společenství AA? Nevím! Proč Ken dvakrát za sebou odmítl jít na setkání? Proč šel až na třetí, na kterém potkal svého dávného přítele a díky němu se okamžitě spřátelil s uzdravujícími se alkoholiky? Nevím…
Nesnažím se najít logické vysvětlení pro události, které jsem vám popsal. Přijímám je tak, jak se staly. Tuším, že Bůh, jak mu rozumím já sám, považoval za nutné, abych trpěl bolestí, prožíval muka závislého alkoholika, abych prošel pomalým a složitým programem uzdravení ve společenství AA a získal tak ochotu konat Jeho vůli. Jsem vděčný a děkuji Bohu, že mi to vše umožnil. Snad je to proto, že každé ráno opakuji třetí krok. Modlím se doufám, že každý den budu schopen si udržovat vědomý kontakt s Bohem.
KINGSPORT, TENNESSEE

Deštivá noc
Když se v mém životě nahromadily problémy, které jsem nebyl schopen zvládnou, byl jsem střízlivý skoro čtyři roky. Nakonec jsem to zvládl bez napití se, ale důsledky byly vážné. Mnozí z nás tomu stavu říkají suchá recidiva. Byl jsem vystrašený, pronásledovaly mě různé obavy a nedokázal jsem rozlišit realitu od halucinace.
Bydlel jsem v přímořském letovisku. Sezóna skončila a já jsem se pokoušel upravit mé myšlení, abych se mohl uzdravovat. Vyprání spodního prádla a jiné podobné drobnosti mi trvaly celé hodiny. Oblékání mi často zabralo celou věčnost a častokrát jsem nevěděl, zda jsem oblečený nebo ne. Když jsem se pokoušel modlit, nedokázal jsem říci více než „Otče náš…“. Musel jsem vyrazit na dlouhou, dvaceti kilometrovou procházku přírodou, abych se vůbec dokázal dostatečně vyspat. Usnul jsem pouze tehdy, když jsem byl dostatečně unavený.
Tento stav trval asi měsíc. Rodina mě opustila a můj zdravotní stav byl velmi špatný. Z osmdesáti kilogramů jsem zhubl na pouhých padesát pět. Byl jsem zoufalý a zdálo se mi, že se vše proti mně spiklo. Když mě na ulici míjeli lidé, kteří se mezi sebou bavili, podezíral jsem je, že proti mě spřádají nějaké pikle. Měl jsem také podezření, že mi někdo přidává do jídla halucinogenní prášky. V té době jsem nebyl vůbec schopen usnout.
Navštívil jsem notáře, abych si vyzvedl peníze, které mi přišly. Znal mě ještě z doby, kdy jsem byl normální. Chtěl mi pomoci a tak mě poslal do místní knihovny, abych mu tam něco vyhledal. Myslel si, že tak snáz zapomenu na mé problémy. Šel jsem tedy do knihovny. Když jsem ta dorazil, zjistil jsem, že její zdi jsou potaženy černým suknem, protože zemřel jeden z městských radních. Ve své pomatenosti jsem si myslel, že se smutek drží kvůli mně a cítil jsem to jako příkaz. Řečeno jinými slovy, dospěl jsem ke konci mého života.
Zavírali v šest hodin večer a já jsem musel odejít. Byla chladná a deštivá březnová noc a i přes nepřízeň počasí jsem se pustil plážovou promenádou na mou obvyklou procházku. Byl jsem přesvědčen, že je mi přikázáno, abych vešel do oceánu. Věděl jsem, že když půjdu po promenádě asi jednu míli, dojdu k opuštěnému molu. Měl jsem v úmyslu z něj skočit do moře. Zmocňovaly se mě pochyby, zda budu mít odvahu vykonat příkaz a skočit do vody. Prosil jsem vyšší moc, aby mi dala sílu a pomohla mi udělat, co je ode mne požadováno.
Nedaleko od mola jsem zahlédl muže, který přicházel z opačné strany. Kráčel v dešti se svěšenou hlavou. Když jsme došli k sobě, zvedl hlavu a usmál se na mě. Poznal jsem v něm kněze, které jsme znal z domova. Povídal jsem, že jsem velmi vážně nemocen. I přesto, že silně pršelo jsme se posadili na lavičku a on mě ujistil, že v pravý čas všechny mé problémy zmizí a jednoho dne jim porozumím. Poradil mi, abych nedělal nic bláznivého, ale abych požádal Boha o pomoc a vše se nějak vyřeší.
Myšlenka na sebevraždu mě opustila a i přesto, že jsem byl ještě několik měsíců nemocný, už se nikdy nevrátila.
Po určité době jsem byl opět zdráv a v přádku. Aktivně jsem se zapojil do práce AA. Jednou večer jsem byl na setkání, na kterém hovořil jako host můj známý kněz. Rozhodl jsem se, že půjdu a zeptám se ho, zda si pamatuje na naše setkání na pláži v deštivé noci.Byl jsem totiž přesvědčený, že to byla moje halucinace. Vzpomněl si na naše setkání a řekl, že je velmi rád, že jsem v pořádku a zpět na správné cestě. Vysvětlil mi, že tenkrát přijel na setkání učitelů, na kterém měl jakousi přednášku. Ten večer už ho nebavilo sedět v hotelovém pokoji a tak se šel projít na vzduch bez ohledu na deštivé počasí. Dodnes věřím, že ho má vyšší moc musela popostrčit.
Stalo se to před třinácti lety a od té doby jsem úspěšným členem programu.
SPRING LAKE HEIGHTS, NEW JERSEY

Pošťákem byl Bůh
Všechno začalo kdysi v říjnu, byl tmavý a ponurý den a já jsem se vzbudil se vzpomínkou na mou druhou ženu Pat. Střízlivě jsem se probíral dvaceti měsíci našeho manželství a vzpomínal na její charisma, nápadité myšlení, tichý půvab a na její bezvýsledné pokusy zůstat střízlivá ve společenství AA, kde jsme se potkali. V té době jsem byl střízlivý tři roky, ale jsem si jistý, že jsem neprošel duchovním probuzením. Právě toto byl s největší pravděpodobností hlavní důvod proč jsem po smrti Pat začal znovu pít a klesl na nové dno. Jak jistě dobře víte, vždy existuje nové dno.
To ráno to byly přesně dva roky od smrti Pat a já jsem prožíval třetí týden mé znovu nabyté střízlivosti. Čím více jsem vzpomínal na náš společný život, tím více jsem upadal do depresí. Doslova a do písmene jsme musel utéci na setkání AA, kde jsem popsal můj žal a pocity osamění, které se mi navrátily. Na setkání se mi dostalo porozumění a soucitu, které pozvedly moji pokleslou náladu.
Mám dvě dospívající děti a celou dobu, kdy jsem se ponořil do alkoholového zapomnění jsem jim nenapsal, protože jsem se styděl. Zcela bezdůvodně jsem odmítal připustit, že by se mohli dozvědět o mém návratu k pití. A pak, najednou, jsem každému z nich napsal hned dva dopisy najednou. Umožnil mi to návrat do společenství AA. V dopisech jsem je požádal o odpuštění, přiznal jsem se jim, že jsem se znovu napil, připustil jsem, že jsem je sobecky zanedbával a modlil jsem se, aby mi odpověděli. Zmučený obavami jsem se neustále díval do poštovní schránky. Bál jsem se, že mi ani jeden z nich neodepíše.
Dopis od mého patnáctiletého syna, který musel podstoupit psychiatrické léčení po té, kdy mě jeho matka opustila, mi pošťák doručil právě v ten říjnový den, na který připadlo druhé výročí smrti Pat. Jeho slova byla nesmírně vzrušující, protože na mě nepřestává myslet i přes hořkost jeho matky a protože nebyl nikdy členem společenství Alateen. V dopise mi psal:
„Tvůj druhý dopis jsem dostal dnes. První přišel před týdnem, ale až dnes jsem se dostal k odpovědi. Velice mě to mrzí a omlouván se ti za to. Mám Tě rád a ani nevíš jak moc jsem rád, že jsi mi napsal. Na zatracování lidí nevěřím. Nikdy jsem tě nezatratil a do konce života to neudělám. Lidé, kteří druhé poníží, aby se sami mohli povýšit jsou hodni zatracení. Mám Tě rád a odpouštím Ti. Kdybych tvrdil, že jsem nebyl zklamaný, tak bych lhal. Ale to vše je minulost. A minulost je pryč, je mrtvá. Nemůžeme ji ani vrátit, ano oživit. Vím, jak se cítíš, cítíš se vinen a stydíš se. Neměj strach, stojím při tobě. Můžeš se na mě spolehnout. Rozumím Ti a pomohu Ti.“
Při čtení dopisu jsem potichu plakal. Byly to slzy vděčnosti. Ano, pat byla mrtvá, ale její smrt stejně jako moje pití byly minulostí.
Dopis od syna, jednoduchý a naplněný láskou jsem jistě nedostal náhodou právě v den, kdy mé srdce tolik zkoušelo. Pošťákem byl sám Bůh. Zajistil, abych dostal ten inspirující dopis, který se stal základem mého konceptu nalezení Boha. Hledám-li každý den, Bůh mi doručuje poselství lásky, odpuštění, naděje a milosti – poselství, které tisíce lidí, stejně jako Pat, nemusí dostat.
SOUTHGATE, MICHIGAN

Matematický zázrak
Před několika lety jsem slyšel příběh, který tehdy koloval mezi skupinami AA na americkém Středozápadě. Neznám jména osob, abych mohl doložit jeho pravdivost. Slyšel jsem ho však z mnoha zdrojů a jeho děj je natolik pravděpodobný…
Muž z malého městečka ve Wisconsinu byl v programu AA tři roky a celou dobu si užíval střízlivosti. Potom se na něj začaly hrnout nepříjemnosti jedna za druhou. Společnost, pro kterou pracoval patnáct let byla prodána, jeho specializace byla najednou nepotřebná a továrnu přestěhovali do jiného města. Několik měsíců pracoval v různých společnostech a hledal takovou, kde by mohl svou speciální kvalifikaci uplatnit. Přišla další rána osudu. Jeho žena onemocněla a potřebovala speciální operaci. Neměl ji čím zaplatit, protože jeho zdravotní pojištění sjednané s původním zaměstnavatelem vypršelo.
Tyto události ho zlomily a rozhodl se, že se půjde pořádně opít. Nechtěl se však opít v městě, kde každý znal jeho střízlivý život a tak odjel do Chicaga. Ubytoval se v hotelu North Side a zahájil uskutečňování svého projektu. Byl pátek večer a bary byly plné lidí, všude se tančil swing, ale on neměl na tanec ani pomyšlení. Chtěl se pouze v klidu a tichosti opít.
Nakonec si našel přízemní bar v tiché postranní uličce, který byl skoro prázdný. Usedl na barovou stoličku a objednal si dvojitý bourbon s ledem. Barman jenom odvětil, „Ano pane,“ a sáhl po láhvi.
Potom se však zastavil a změřil si zákazníka dlouhým, upřeným pohledem. Po chvilce ticha zašeptal, „Před čtyřmi měsíci jsem byl na otevřeném setkání AA v Milwaukee. Mluvil jste na tom setkání a váš příběh byl jedním z nejlepších, které jsem ve společenství AA slyšel.“ Pak se otočil a přešel na druhý konec baru.
Zákazník zůstal sedět několik minut. Byl pravděpodobně v šoku. Potom si chvějící se rukou vzal zpět své peníze a vyšel z baru ven.
V Chicagu je odhadem osm tisíc barů, které zaměstnávají asi dvacet pět tisíc číšníků a barmanů. Ten muž vstoupil do jednoho z osmi tisíc barů a potkal jednoho z dvaceti pěti tisíc barmanů, který věděl, že do baru nepatří, protože je členem společenství AA.
CHICAGO, ILLINOIS

Něco bylo špatně
Úvodem bych rád zdůraznil, že jsem v dětství a v mládí neměl ani ponětí o čem je víra a musím přiznat, že mě to ani nezajímalo i přesto, že pocházím ze silně nábožensky založené rodiny a pravidelně jsem do kostela docházel. Po pravdě řečeno jsem tam chodil, abych měl od rodičů klid. Když mi bylo patnáct, začal jsem se vzdalovat rodičům i kostelu a víře. Nepamatuji si, že bych se od té doby modlil na kolenou. Znovu jsem se začal modlit, až když jsem přišel do psychiatrické léčebny v Glasgow a seznámil jsem se s Anonymními alkoholiky.
V léčebně jsem úpěnlivě prosil Boha o pomoc, protože mi moje zmučená mysl nedovolila, abych se o pomoc pomodlil. Každý den jsem Boha prosil, aby zmenšil má nesnesitelná muka a přesto jsem se každé další ráno probouzel s nekonečným zoufalstvím, které tížilo mojí duši. Pokračoval jsem v prosbách a moje mysl se pomaličku začala uvolňovat. Pochopil jsem, že se mi děje něco úžasného. Jelikož jsem byl člověk bez víry, neměl jsem jistotu, zda mi začala pomáhat ústavní léčba, setkání AA, které se v léčebně konaly a nebo Bůh. A tak jsem se pevně přidržoval všech tří.
Teprve po dlouhé době jsem začal chápat, že síla mnohem větší než cokoliv jiného mi pomohla vrátit duševní zdraví. Odevzdal jsem se do Jejích rukou a dnes Jí říkám Bůh.
Zanedlouho mě propustili z léčebny a doma jsem prožil blízký a vědomý kontakt s Boží silou. Vše začal v neděli odpoledne, když jsem seděl doma v křesla a četl si noviny. Bez zřejmého důvodu jsem najednou pocítil, že s mým přítelem, kterého jsem poznal v AA a který byl v léčebně, se děje něco divného.
Okamžitě jsem jel za ním do léčebny a našel jsem ho, jak usedavě pláče. Dostal zprávu, že jeho bratr zemřel před dvěma hodinami.
Po té, co jsem ho utěšil jsem opustil léčebnu a šel jsem po ulici, když mě náhle naplnil pocit dojetí, který byl tak silný, až mě to vylekalo. Zastavil jsem se a pozvedl oči k noční obloze. Cítil jsem se, jako bych seděl na obláčcích a Bůh mě celého naplňoval. To noc jsem nemohl spát, byl jsem hluboce ponořený v myšlenkách a na druhý jsem mě ovládl pocit, že jsem usmířený s celým světem.
Přestože jsem si i nadále udržoval poklid mysli, po určitém čase jsem začal prožívat pocity prázdnoty, kterým jsem nerozuměl. Až když jsem zkusil být k sobě naprosto upřímný a začal jsem uplatňovat principy AA ve všech mých záležitostech mě pocit prázdnoty opustila a byl nahrazen pocitem radosti.
Věřím, že pocit prázdnoty jsem si vytvářel já sám. Byl jsem natolik nadšen ze zážitku, který jsem prožil na ulici, že jsem chtěl zůstat na obláčku s Bohem. Bylo mi však určeno jinak. Mé místo bylo dole na zemi mezi trpícími alkoholiky, ne nahoře na nebesích. Bůh sestoupí ke mně na zem a zůstane se mnou celou dobu, kdy dubu spolu s trpícími stát oběma nohama pevně na zemi.
Nechci nikoho předělávat, ani nechci předstírat, že jsem svatý. Jsem jenom vděčná duše, která doufá, že se jí povede někomu pomoc při hledání štěstí a míru, které bude moci sdílet s dalšími trpícími.
GLASGOW, SCOTLAND

další část: 8 – Vyšší síla