8 – Vyšší síla

Náš koncept Vyšší moci a Boha, jak mu rozumíme my sami, nabízí téměř neomezený výběr duchovní víry a činnosti každému člověku.
Bill W. – AA Grapevine, Duben 1961

Můj Přítel
Nedávno jsem poznal nového Přítele a přeji každému, aby ho také poznal. Můj Přítel má vždycky čas, aby vyslechl mé problémy, radosti i smutky. Dodává mi odvahu, abych se životu postavil zpříma a pomáhá mi překonat strach. Rady, které od Něj dostávám jsou vždy dobré, protože je moudrý, trpělivý a tolerantní. Někdy se jeho radami neřídím, potom musím žádat o další rady a musím být ochoten je přijímat s velikou pokorou a upřímně.
Bez ohledu na chyby, které dělám je mi můj Přítel kdykoliv k dispozici. Mohu mluvit, třeba nesouvisle, a On mě nebude přerušovat. Někdy se objeví řešení problému v okamžiku, kdy s Ním mluvím. Jindy zjistím, že se jedná o nedůležitý a banální problém v okamžiku, kdy ho vyjádřím slovy. Když Mu naslouchám, cítím, jako by mě můj Přítel ohleduplně vedl za ruku. Když mu nenaslouchám, cítím, že je zaražený, ale nikdy se na mě nezlobí.
Můj Přítel je se mnou v práci, doma. Je to můj neustálý společník ať se hnu kamkoliv. On je mou Vyšší mocí, jak jí rozumím já sám. On je Bůh, kterého znám.
COLORADO SPRINGS, COLORADO

Ateistova cesta
V nemocnici ležel muž, který se nacházel v beznadějném stavu. Lékaři udělali poslední pokus k jeho záchraně a zavolali čtyři členy společenství AA. Bylo to spíš symbolické gesto. Lékaři ho totiž chtěli přeložit do státního ústavu pro alkoholiky, protože to byl beznadějný případ. Státní ústav by pro něj zcela jistě znamenal konečnou. Řekl si tedy, „AA, dobrá!“ a rozhodl se, že je vyslechne, protože ho nemůže potkat nic horšího. Dal si však podmínku, že nechce slyšet nic o Bohu. Byl totiž zatvrzelý ateista a v této otázce měl úplně jasno. Bez ohledu na následky nechtěl změnit svůj přístup k Bohu.
Členové AA povídali a on poslouchal. Nakonec projevil zájem. Neustále zde byla velká překážka – Bůh. Bude-li tato idea součástí programu, AA není nic pro něj. Muži se zamysleli a náhle jeden začal povídat nejistým hlasem plným obav. Strachoval se, jak bude jeho nový přístup přijat. Poukázal na pacientův beznadějný stav, bezmocnost a na jeho nemoc. Čím dál tím více si byl jistý, že je na správné cestě. Poukázal také, že on a jeho kamarádi jsou střízlivý, daří se jim střízlivost udržovat, mohou pracovat a žijí šťastný život. Zdůraznil, že díky tomu jsou silnější než on. Proti tomuto bodu pacient nenamítal nic a tak mu navrhli, zda by je nemohl považovat za jakousi vyšší moc, která by mu mohla navrátit duševní zdraví.
Přemýšlel o jejich návrhu a kdesi v nejzapadlejších koutcích jeho mysli se zableskla jiskřička naděje. Řekl, že mohou představovat jeho Vyšší moc, které předá život, aby se o něj starala. Chlapi se podívali jeden na druhého. Alespoň získali základ, ne kterém mohli stavět, ale věděli, že to nebude lehké.
Ovšemže to byl dlouhý a pomalý proces, ale postupně se vše zlepšovalo. Pacient četl literaturu AA a stále více se těšil na návštěvy nových přátel a na návštěvy dalších členů skupiny AA, kteří také přicházeli navštěvovat. Tělo se uzdravilo mnohem později než hlava a tak se den, kdy se konečně mohl obléknout a dát sbohem nemocnici a všem doktorům a sestrám, kteří mu pomohli s uzdravováním, zapsal do historie červeným písmem. Při obléká přemýšlel, jak moc se liší jeho nynější odchod z nemocnice od odjezdu do státního ústavu, který málem absolvoval. Bylo to možné pouze díky jeho víře a důvěře ve čtyři členy AA. Při oblékání si také kladl otázku, „Budu schopen zůstat střízlivý až opustím nemocnici?“ Přes neustálé pochyby byl čas, aby začal.
Vrhl se do práce ve společenství AA se vší energií, které byl schopen. Navštěvoval několik setkání týdně. Jeho tělo bylo ještě slabé a rychle se unavilo, ale nikdy nebyl tolik vyčerpaný, aby nereagoval na volání o pomoc a nekonal práci Dvanáctého kroku. Jasná vzpomínka na první návštěvu, která za ním přišla za společenství AA, byla uložena v jeho mozku a nikdy nezapomněl na to, co pro něj znamenala.
Jednou ho volali, aby zajel za někým, kdo potřebuje pomoc. Když dorazil na místo, zjistil, že si s ním osud podivně pohrál. Alkoholik, kterého jel navštívit byl kněz. Postupoval velmi opatrně a moudře, protože se nacházel v situaci, která se nepodobala ničemu, co do té doby zažil a neměl ani ponětí, že by něco podobného zažít mohl. On, který se vyhýbal Bohu, jemuž ten muž sloužil, musel hledat správná slova, aby navázal nit rozhovoru. Nejistě pátral v mysli, aby našel slova, kterými by začal a pak, jakoby znenadání, je nalezl. Bylo snadné hovořit s knězem, který byl jeho kamarád alkoholik. Utvořilo se mezi nimi pevné přátelství a nejúžasnější bylo, že začal svého kamaráda kněze sponzorovat. Jeden se od druhé mnohému naučil. Pravděpodobně měl každý z nich dostatek znalostí, které však čekaly na správného člověka, který by jim umožnil vynořit se z hlubin mysli na povrch. Ve zbývajících letech jeho života ho mnohokrát volali, aby pomohl druhým nalézt cestu ke střízlivosti. Ještě dvakrát pomohl duchovním, tentokráte pastorům, kteří potřebovali jeho pomoc. Ještě dvakrát dostal výsadu sponzorovat muže, kteří zastupovali Boha. Tentokráte už to byl i jeho Bůh.
Náš svět opustil po sedmi letech nepřetržité střízlivosti. Byl smířený sám se sebou i s vyšší mocí. Jeho odkaz je totožný s odkazy, které zanechávají členové AA na celém světě, s nejcennějšími odkazy, kterých lze na tomto světě dosáhnout. Je to živoucí odkaz vtělený v ženách a mužích, kterým pomohl. Je to odkaz vtělený v alkoholicích, kterým oni pomohou natažením pomocné ruky.
SIOUX CITY, IOWA

Jediná skutečnost
Utápění se v mých snech mě velmi unavuje a přesto mě mé „já“ neustále táhne zpět. Jediná cesta z tohoto kolotoče vede skrze Boha. V tomto bodě je Bůh mou jedinou skutečností a vše ostatní z něj musí vycházet.
AA INTERNATIONALIST

Rozum nebo svědomí
Když jsem poprvé v životě slyšel radu, „Naslouchej Bohu,“ rozhlédl jsem se okolo sebe abych zjistil v jaké jsem společnosti. Předpokládal jsem, že lidé, kteří naslouchají jiným hlasům jsou umísťováni na zvláštních místech na útraty státu. A protože jsem se zrovna nacházel na jednom takovém místě, počítal jsem s tím, že budu-li se pokoušet naslouchat a kdosi, kdo má pravomoc to spatří, nebudu mít žádnou naději, vyjde-li tato skutečnost najevo, až opustím toto zařízení.
a pak jednoho dne jsem doopravdy zkusil naslouchat Bohu. Zjistil jsem, že chvilkama ke mně hovoří. Mluvil o bankovních šecích, které jsem vypsal, přestože jsem věděl, že jsou nekryté, o sprostých lžích, které jsem vyslovil, o vztazích, které vznikly, přestože jsem to tak nechtěl, o sobeckých způsobech a vážných újmách, které jsem způsobil mým přátelům a příbuzným.
Ano, Bůh ke mně hovořil skrze mé svědomí. Když jsem přestával pít tvrdý alkohol jenom proto, abych si od něj na chvíli odpočinul, Bůh pro mě neexistoval a mé staré svědomí s tím mělo trpké zkušenosti. Když jsem dospěl k víře, mé svědomí se opět posílilo a dodává mi odvahu, abych se pokusil udělat nápravy za všechny mé špatnosti tak, jak to navrhuje Devátý krok. Rozum či chcete-li zdravý rozum je další způsob nalezení Boha, ale já se radši spoléhám na mé svědomí. Když jsem pil, rozum mi říkal, že pitím ohrožuji svůj zdravotní stav, práci, bankovní účet a mnoho dalších věcí. Kladu si otázku, kam jsem dospěl díky rozumovému zdůvodňování? Díky němu jsem dostal dva dopisy. První od mého zaměstnavatele, ve kterém mi psal, že již obejde bez mých služeb a druhý od bankovního poradce, který mi připomínal, že banka má sice hodně peněz, ale já jsem si z nich vzal více než mi ve skutečnosti náleželo. Můj „rozum“ mě přivedl k mentálnímu a tělesnému krachu, který vyústil v pobyt ve zdravotnickém zařízení. Lidská moudrost selhala a já jsem potřeboval moudrost mnohem, mnohem větší než byla moje vlastní. Tu jsem získal tehdy, když jsem v mém svědomí nalezl Vyšší moc.
Shromáždit všechna a fakta a dovolit Bohu, aby z nich vyvodil závěry, to je jediné co musím udělat. Docházím k závěru, že Bůh demonstruje svou sílu skrze výsledky činnosti. Častokrát jednáme v dobré víře a když výsledky potvrdí správnost našeho počínání, říkáme si, že jsme duševně nemocní. Duševně nemocní? Nesmysl! Stalo se vám někdy, že se vám v hlavě svářily dvě nebo více osobností, když jste se měli rozhodnout a pak, zcela náhodně vás napadla věc, která vám ukázala cestu? Mě se to stalo. Přidávám tento fenomén k dlouhému seznamu Božích schopností, s jejichž pomocí mě vede.
Nepotřebuji Boží vedení, abych se každé ráno oholil a nebo se vykoupal. Ani nepotřebuji intervenci nadpřirozené síly,aby mi pomohla odpálit golfový míček správným směrem. Ale nutně potřebuji vedení, abych si uvědomil, že musím udělat nápravy za hoře a zranění, která jsem způsobil lidem, které miluji v době, kdy jsem pil. Snažím-li se s veškerou pokorou předávat naše poselství méně šťastným alkoholikům, jsem si vědom, že poznávám záměry Vyšší moci skrze lidské médium. Pro nás alkoholiky tím médiem nejsou běžní lidé, ale jsou to druzí alkoholici. Jsem Bohem veden, abych mezi lidi, od kterých mohu přijmout rady a kterým mohu ukazovat můj život vedený Vyšší mocí, zahrnul mou rodinu, přátele a ty lidi, kteří jsou se mnou spojeni stejnými pouty, jakými jsou navzájem spojeni ostatní alkoholici.
Nezáleží na tom, zda cestu ukazuje rozum nebo svědomí. Dospěl jsem k víře v Sílu větší než je moje vlastní a to byla moje spása.
BULAWAYO, RHODESIA

Vnitřní hlas
Ještě před tím než na mě začalo mít vliv neustálé rýpání a poštuchování lidí, kteří viděli mou vzrůstající konzumaci alkoholu, mě informoval můj vnitřní, neodbytný a upřímný hlas svědomí, o nevyhnutelné skutečnosti, že jsem ztratil kontrolu nad alkoholem a tudíž jsem bezmocný. Vím, že ten vnitřní hlas byl Bůh, jak mu rozumím já sám. Hovořil ke mě, protože jsem se v mládí naučil a ve společenství AA je to hodně zdůrazněno, že Bůh či chcete-li dobro, vyzařuje z každého z nás.
LAKEWOOD, OHIO

Víra v člověka
Moji rodiče mi dali víru, kterou jsem později ztratila. Nebyla to víra náboženská, ačkoliv jsem poznala učení dvou náboženských sekt. Ani jedno z nich však ve nezapustilo kořeny. To učení mě nudilo a tak jsem se od něj jednoduše vzdálila. Má křehká a nedokonalá víre zmizela v okamžiku, kdy jsem se nad ní zkusila zamyslet.
Víru v lidi mi rodiče vtiskli tím, že mě milovali a respektovali jako jednotlivce a umožňovali mi dělat vlastní rozhodnutí. Jejich lásku jsem přijímala a opětovala bez námitek jako něco úplně přirozeného. Po odchodu z domova, když už jsem si žila po svém, cítila jsem, že jsem neustále pod jakousi laskavou ochranou. Zdálo se, že moji nadřízení se mnou jednají stejně laskavě, jak se mnou jednali moji učitelé. Zvláštní bylo, že mě někdy tato přízeň osudu doslova otravovala. „Co to je?“ ptala jsem se sama sebe. „Probouzí se snad ve mně mateřský pud?“ Kdesi v mém nitru existoval prvek, který se neustále svářil s mou vírou v lidi. Byla to divoká, zatvrzelá pýcha, jakési nutkání, které mě vedlo k získání úplné nezávislosti. Vždycky, když jsem se setkala se mými vrstevníky, styděla jsem se. Zcela správně jsem si to vykládala jako projev egoizmu. Byl to strach, že ostatní se mnou nebudou sdílet vysoké mínění, které jsem o sobě měla.
Můj alkoholizmus do tohoto mínění nezapadal. Často si říkám, že pýcha zabíjí stejné množství alkoholiků jako pití samotné. Velmi jednoduše jsem se mohla stát jednou z jejích obětí, protože jsem na překotně postupující alkoholizmus většinou reagovala překotným úsilím skrýt ho. Požádat o pomoc? To je úžasná myšlenka!
Pak přišel den, kdy byla má pýcha dočasně poražena a já jsem požádala o pomoc. Ale zavolala jsem lidem, kteří mi byli cizí. Pýcha, která se rychle vracela se zlepšujícím se tělesným zdravím, zhatila mé první dva pokusy přiblížit se společenství AA. V tomto přechodném období mi pomohli mí nealkoholičtí přátelé přesto, že jsem je o to nepožádala. Po dalším nezdařeném pokusu o kontrolované pití jsem byla konečně přesvědčena a začala jsem brát členství v AA se vší vážností.
K mému velkému štěstí jsem se připojila ke skupině, která věnovala uzavřená setkání práci na Dvanácti krocích. Většina členů skupiny měla svůj vlastní koncept Boha. Atmosféra víry, která mě obklopovala, byla natolik zřetelná, že jsem dospěla do okamžiku, kdy jsem si myslela, že se k nim připojím. Ale nikdy jsem to neudělala. I přesto jsem zjistila, že při každé další diskusi pro mě Dvanáct kroků nabývá nový, mnohem hlubší význam.
Ve druhé kroku se říká, „Síla větší než moje vlastní.“ Pro mě tato Sílu představovalo společenství AA. Nebyli to pouze ti členové, které jsem znala osobně. Byli to všichni alkoholici, kteří kdekoliv na světě sdílejí svůj zájem jeden o druhého a vytvářejí tak zdroj duchovní síly. Síly mnohem silnější než jakou dokáže vytvořit kdokoliv z nás, když jedná osamoceně. Jedna žena z naší skupiny věřila, že duše mrtvých alkoholiků včetně těch, kteří žili ještě před založením společenství AA, přispívají do této fontány dobré vůle. Tato myšlenka mě natolik zaujala, že jsem si přála, abych jí uvěřila i já sama.
Zpočátku byl pro mě Třetí krok způsob, jakým jsem se cítila každé ráno, kdy jsem neměla kocovinu, kdy jsem přes den seděla u okna a všechny dny mi připadaly jakoby prozářené sluncem, kdy jsem neměla žádné vyhlídky na to, že se mi povede sehnat zaměstnání a přesto jsem se cítila šťastná a v bezpečí. Potom se Třetí krok změnil na radostné přijetí mého místa v tomto světě. Říkala jsem si, „Nemám žádnou představu Kdo nebo Co řídí tento svět, ale vím, že to já nejsem.“ Ve Třetím kroku jsem také viděla jako výborný životní postoj a velice efektivní přístup k životu. A znovu jsem si říkala, „Budu-li se topit ve slané vodě a zpanikařím, začnu sebou ve vodě mlátit a budu bojovat o život, potom utonu. Když se uvolním a budu věřit, voda mě bude nadnášet.“
Přestože ve Čtvrtém kroku není slovo Bůh přímo zmiňováno, obsahuje slovo „morální“, které v mých představách úzce souvisí s hříchem. Slovo hřích si představuji jako zlý čin spáchaný vůči Bohu. Považovala jsem inventuru za pokus popsat můj charakter se vší čestností. Na červenou stranu jsem psala vlastnosti, které zraňují druhé lidi. Pokoušela jsem se žít v tomto světě namísto mých věčných úniků, snažila jsem se otevřít se druhým lidem, snažila jsem se od nich neutíkat a doufala jsem, že styky s přátelskými lidskými bytostmi obrousí ostré, zraňující hrany mých charakterových vad. To jsem pracovala na Šestém a Sedmém kroku.
Nejsem si zcela jistá, zda jsem na krocích pracovala vědomě, ale kroky dozajista pracovaly v můj prospěch. Přibližně po čtyřech letech střízlivého života mi triviální příhoda ukázala, že zmizel můj dávný strašák z minulosti, moje stydlivost. Překvapeně jsem si řekla, „Ctím se na tomto světě jako doma!“
Uteklo deset let a já se cítím pořád stejně. Když procházím celý můj život, zjišťuji, že užitek plynoucí ze zkušeností získávaných ve společenství AA mnohem více převažuje nad škodami, které způsobil aktivní alkoholizmus. Co bylo to, co dokázalo na krátký okamžik přemoci mou pýchu a umožnilo mi přijmout? „Životní síla“, jak jí často nazýval můj táta, to je nejlepší odpověď, kterou na tuto otázku mám. Můj táta byl rodinný doktor ze staré školy a mnohokrát viděl tuto sílu vítězit i selhávat. Věřím, že je v nás ve všech, že oživuje vše živé a udržuje rotaci galaxií. Metaforu se slanou vodou, kterou jsem použila při popisu Třetího kroku, jsem nepoužila náhodou. V mých představách je oceán zdrojem této síly. Když mohu v zamyšlení pozorovat ničím neporušený horizont z paluby lodi, cítím, že se nejvíce přibližuji k Jedenáctému kroku. V poklidu cítím, že jsem nepatrná částečka něčeho ohromného a neznámého.
Přesto, nezdá se vám oceán jako poněkud chladný symbol? Ano, dozajista je! Dbá oceán skutečně o malé ryby, má zájem na osudu každého jednotlivce? Mohu s ním mluvit? Samozřejmě, že nemohu. Kdysi dávno, bylo to na konci mého picího období, jsem adresoval tři slova Něčemu nelidskému. V šeru ranního svítání jsem vstala z postele, spojila jsem ruce a zašeptala jsem, „Prosím, pomoz mi!“ Pak jsem pokrčila rameny a vrátila jsem se do postele.
Vyprávěla jsem tuto příhodu jedné z mých sponsorek. Odvětila mi, „Ale On vyslyšel tvou modlitbu.“
Možná ano, ale já to necítím. Nechtěla jsem se s ní dohadovat a ani teď nechci konfrontovat tuto záhadu s logikou. Když by jste mi logicky dokázali, že Bůh existuje a já si myslím, že to není možné, stejně nebudu rozmlouvat s Bohem, kterého nebudu cítit. A když bych vám logicky dokázala, že Bůh neexistuje a já vím, že to nedokážu, vaší vírou to neotřese Jinými slovy řečeno, záležitosti víry leží úplně mimo rozumovou oblast. Doopravdy existuje něco, co je mimo oblast lidského chápání? Myslím si, že ano.
Na tomto světě žijeme všichni pohromadě, mám na mysli všechny lidi, nejenom alkoholiky a všichni se navzájem potřebujeme
NEW YORK, NEW YORK

Rozhovor
Věřím, že program AA je prostá Boží vůle uvedená do každodenního praktického užívání. Také si myslím, že duchovní probuzení je pochopení skutečnosti, že Bůh bude pomáhat člověku, který bude ve svém snažení naprosto čestný a upřímný.
Jestliže by Bůh vstoupil do mé vězeňské cely, aby si se mnou pohovořil, náš rozhovor by mohl vypadat asi takto:
Bůh: „Dlouho tě pozoruji a jsem rád, že se konečně snažíš pomoci si svými vlastními silami.“
Já: „Snažím se tvrdě pracovat a jsem k sobě pravdivý. Mám strach.“
Bůh: Snaž se dál a poslouchej lidi, kteří pro mě pracují ve společenství AA a dbej jejich rad. Musím už jít, protože mám hodně nabitý program, ale když Mě budeš potřebovat, budu ti vždy nablízku.“
WAUPUN, WISCONSIN

Bůh je dobrý
Před příchodem do AA jsem si nemohl nebo spíše nechtěl přiznat, že se mýlím. Nedovolila mi to má pýcha a styděl jsem se za sebe. Díky tomuto vnitřnímu konfliktu jsem vyhostil Boha z mého života. Cítil jsem, že Bůh mě žádá, abych se choval příliš ctnostně na člověka s tolika slabostmi jakým jsem byl já. Měl jsem za to, že pro mé chyby není odpuštění, že Bůh po mě žádá, abych byl perfektní. Ponauční obsažené v příběhu o návratu ztraceného syna mi neustále unikalo.
Myslel jsem si, že když se budu pouze pokoušet něco udělat, nebude to stačit. Přestal jsem se pokoušet a okamžitě se dostavily pocity viny. Alkohol dokázal tyto pocity na chvíli odstranit, ale pak se stal jejich největší příčinou. Po fyzické, mentální a duchovní stránce jsem musel být opakovaně sražen na dno, každičká stránka mé osobnosti musela zbankrotovat, abych se mohl vzdát pýchy a přiznal porážku. Ale přiznání si porážky nestačilo. Můj stav se i nadále zhoršoval, dokud jsem se nevzdal úplně. Z hlubin pekla jsem vykřikl, „Ach Bože, pomoz mi!“ Bůh mě zavedl na místo, kde jsem nalezl cestu ven z bludiště a poslal mi skupinu lidí, kteří mě na této cestě provázeli.
Dnes jsem si toho vědom, ale tehdy jsem odmítl Boha a prohlásil jsem, že na modlitby nevěřím. Těm, kteří mě provázeli, to trvalo velmi dlouho, než mě naučili rozmlouvat s Bohem skrze modlitbu. Do té doby bylo mojí Vyšší mocí společenství AA a lidé, kteří se v něm scházeli. Byli skuteční, měli soucit a porozumění, dali mi najevo, že jsem vítán. Můj překroucený smysl pro spravedlnost mi napovídal, že Bůh nemá jediný důvod, aby mi odpustil a tak jsem se vždy při zmínce Jeho jména cítil provinile a styděl se.
Když jsem se vzdal úplně, když jsem přijal podstatu mé nemoci a Prvního kroku, potřeboval jsem cosi, co je mnohem větší, čeho bych se mohl přidržovat. Společenství AA jako moje Vyšší moc už mi nestačilo. Neustále jsem používal společenství, aby mi připomínalo, že Bůh existuje, ale Boha jsem už jím nenahrazoval. A tak jsem dospěl k víře na základě mé potřeby.
Díky víře, která sídlila v hloubi mé duše, jsem později získal mimořádně silnou víru v Boha. Bůh je dobrý. Chápu toto tvrzení tak, že vše, co mi Bůh připraví na životní pouti mi je k užitku. Nabytí porozumění a jeho další rozvíjení mi zabralo velmi mnoho času podobně jako mi zabralo prolomení bariéry, kterou představovala neochota změnit se. Potřeboval jsem si projít utrpením a strastmi, abych si přiznal porážku a vzdal se. Až po úplném přijetí porážky pých y a ega jsem mohl začít vítězit.
Nerad si stanovuji cíle, kterých mám dosáhnout. Člověk se ožení, ale není doživotně šťastný. Bůh před nás neustále staví nové úkoly. Někdy prospíváme a jindy zase třeme bídu. Úspěch vede k samolibosti a bída k sebelítosti. Ani jedno z těchto reakcí se nemohu dovolit. Nedokážu vždy přijmout nepřízeň osudu jako věc, která je míněna dobře, zejména v době, kdy ji prožívám. Avšak pouhý fakt, že píšu tato slova, dokazuje mé tvrzení, že Bůh je dobrý.
Zastávám názor, který se opírá o zkušenost, že lidský jedinec, který roste po duchovní stránce, se stává bohatším. Čím více jsem přijímal Boha, tím více jsem od něj dostával. Čím více jsem oceňoval prospěch, který jsem měl, tím více jsem dával najevo vděčnost. Byl jsem mnohem více spokojenější s životem takovým jaký je. A proto jsem byl po jisté době schopen žít v míru s přáteli, s Bohem i se sebou samým.
DEMING, NEW MEXICO

„Ve společnosti všech…“
Narodil jsem se jako Anglikán, mám tím na mysli jako člen Anglikánské církve. Na bohoslužbách naší církve a možná i na bohoslužbách jiných církví lze často slyšet, „A proto spolu s anděly a archanděly, ve společnosti všech nebeských zástupů velebíme oslavuje Tvé jméno Pane náš.“ Protože jsem neměl ani ponětí o nebesích, ani o společnosti zástupů, které v něm žijí, nahradil jsem si slova „nebeských zástupů“ slovy „ve společnosti všech Anonymních alkoholiků“ a používal jsem je kdykoliv jsem se modlil.
Byl jsem osamoceným členem AA a cítil jsem se stranou od všeho dění. Byl jsem závislý pouze na vlastních silách. A právě proto věřím v sílu kolektivního myšlení ať už v dobrém či ve zlém. Věřím také, že kolektivní myšlení společenství AA na celém světě musí ovlivňovat všechny alkoholiky, ať jsou si toho vědomi či nikoliv.
KENTON-ON-SEA, SOUTH AFRICA

Průvodce
V ranném dětství bylo každodenní součástí mého života odříkávání modlitby před tím, než jsem ulehl ke spánku. Učil jsem se též zpívat píseň „Ježíš mě miluje“. Navštěvoval jsem nedělní školu a kostel byl celkem přijatelnou týdenní aktivitou. Nevím jak moc to ovlivnilo mé dětství, ale skutečností zůstává, že kdykoliv jsem se dostal do potíží, vždy jsem se obracel k živým lidem a ti utišili a uklidnili.
Cosi z toho, co jsem se v dětství učil ve mně zůstalo i po té, kdy jsem závislost na Bohu vyměnil za závislost na láhvi, ve které jsem hledal útěchu vždy, když jsem byl v nesnázích. Hledal jsem v ní také odpovědi na mé problémy.Spolu se vrůstající závislostí na alkoholu, kterou provázela muka a utrpení, osamění a úzkost, přišel i rychlý a naprostý úpadek duchovní víry. Stala se ze mě parodie na člověka. Pln zoufalství jsem vykřikoval prosby Bohu o pomoc, abych Ho s dalším nadechnutím zatratil, protože mi nepomohl Příležitostně jsem druhým lidem vykládal, že jsem ateista a že nevěřím v Boží existenci, protože kdyby Bůh existoval, nemohl by jedno ze svých stvoření nechat tolik trpět a prožívat pekelná muka, která jsem prožíval já.
Nakonec byl každý den života natolik bolestný, že jsem se podoben malému vystrašenému dítěti obrátil na živého člověka, aby mi pomohl a utěšil mě. Zavedl mě do společenství Anonymních alkoholiků i přesto, že jsem se kdysi zapřísáhl, že AA je místo, kam nikdy nepůjdu. Divil jsem se, proč bylo setkání zahájeno chvílí tich, ale zanechalo to ve mně hluboký dojem. Byl jsem šokován, když na konci setkání všichni vstali a začali se modlit Otčenáš. Pokusil jsem se k nim připojit i přesto, že jsem zapomněl slova. Opět to ve mně zanechalo hluboký dojem. Navzdory skutečnosti, že jsem ještě před několika hodinami byl namol opilý, vracel jsem se domů s dobrými pocity. Vypadalo to tak, že jsem pochopil, že v AA jsem nalezl naději a pomoc, kterou jsem vždy hledal. Večer, zatím co jsem se snažil vzpomenout si na slova Otčenáše, jsem usnul hlubokým a klidným spánkem.
Od toho dne jsem měl pocit, že nikdy nejsem sám. Trvalo to několik týdnů. Zdálo se mi, jako by mě v každém okamžiku provázel dobrý a silný průvodce. Neviděl jsem ho a přesto byl se mnou. Nikdy jsem o tom nikomu neřekl, protože jsem byl přesvědčen, že by řekl, že je to má smyšlenka, kterou se mi po čase povede překonat a navrátí se mi duševní zdraví. Sám jsem si nabyl jistý, zda mám v hlavě vše v pořádku. Přesto mě tyto zážitky velmi těšily a přál jsem si, aby pokračovaly i nadále. Byl-li to projev duševní nemoci, přál jsem si, aby trvala navěky.
a pak jsem najednou zjistil, že to neviditelné Cosi či Kdosi už se mnou není. Na krátký okamžik jsem cítil osamění až do doby, kdy jsem pochopil, že onen Někdo, kdo je silnější než já sám se rozhodl, že přišel čas, abych pohlédl na realitu mého nového života. Cítil jsem, že mi bude neustále nablízku, když budu potřebovat pomoc podobně, jak se maminky pozorně dívají z okna, když jejich dítě poprvé přechází samo přes ulici. Díky těmto osobním zkušenostem dospěl k víře, že Boží Architekt vytvořil plán, do kterého mě zahrnul a zjistil jsem, že mám určitý stupeň víry, který mi pomůže poradit si s každodenním životem s důvěrou ve vlastní síly a zdravý rozum.
GRAND ISLAND, NEBRASKA

Živoucí součást AA
Bůh je živoucí součástí AA. Vždy, když se dívám do očí lidí okolo mě, ve kterých se zračí zájem, cítím Jeho přítomnost. Jeho nejvyšším přikázáním je „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Zdá se mi, že právě toto je smysl společenství AA.
MARYSVILLE, OHIO

další část: 9 – Duchovní pokrok