9 – Duchovní pokrok

Nejsme svatí. Cílem je, že chceme růst po duchovních liniích. Principy, které jsme zde sepsali se staly vodítkem našeho duchovního vývoje. Naše tvrzení vypovídá spíše o duchovním pokroku než o duchovní perfektnosti.
Bill W.
Anonymní alkoholici strana 68

Cíle
Pouhých dvanáct kroků. V dnešní době, kdy nás média zahrnují úžasným množstvím různých statistik, se pouhý tucet nezdá příliš mnoho. Ale to, co je zahrnuto ve Dvanácti krocích, je činí naprosto vynímečnými.
Pamatuji si, jak jsme se ženou, naplněni radostí a vzrušením, sledovali první krok našich dvojčat. Tehdy jim bylo jedenáct měsíců. Zanedlouho přišel druhý, pak třetí a v krátké době nemělo smysl jejich kroky počítat. Děti byly svobodné a pokračovali dál.
První krok je nesmírně důležitý, ať je to první krok milovaného dítěte nebo První krok, který udělá člověk na cestě k novému životu. Podívám-li se do tváří mých dětí, vidím ty samé vlastnosti, které potřebujeme při práci na Dvanácti krocích: odvahu vsadit vše na to, co právě dělám; smysl pro orientaci, abych neuhýbal nebo abych si nezacházel; rozhodnost pohybovat se vpřed bez zaváhání a bez výhrad; odhodlanost projít celou cestou.
Cíl naší cesty: naplněný, poklidný a svobodný život.
ALBANY, AUSTRALIA

Úplně osvobozený
Den po dni, jedenáct let, kdy jsem střízlivý, stále více chápu jak nesmírně velké je mé štěstí. Zpočátku jsem dokázal pouze nepít. Nikdy jsem si nedovolil vynechat setkání AA a přečetl jsem veškerou literaturu společenství AA, která byla schválena na Konferenci AA. Četl jsem i mnohé jiné publikace jako například „Rozmanitost náboženských zážitků“ od Williama Jamese. Četl jí Bill W. A tak jsem si jí přečetl i já. Četl jsem několik knih denních modliteb a zamyšlení. Dělám to stále včetně mé nejoblíbenější knihy „Dvacet čtyři hodin denně.“ Abych znovu obnovil křesťanské učení, od kterého jsem se tolik vzdálil, navštěvoval jsem třídy určené k prohloubení víry, které se pořádali v našem kostele.
Duchovní růst a porozumění přicházely pomalu, ale jistě. Nakonec jsem pociťoval vděčnost, za střízlivý život a za milost Boží, která mě zachránila. V současné době se cítím úplně osvobozený, protože znám skutečnou podstatu mé osobnosti. Hodně jsem naučil o lidech v AA, což mi pomohlo k pochopení sebe sama. Věřím, že duchovní růst je úžasná věc a že já jsem teprve kročil do otevřených dveří.
Chodil jsem na setkání a vítal jsem nováčky. Zjistil jsem, že mě mohou mnohému naučit. Jejich problémy se poněkud lišily od mých. Oni nezažili tak hroznou izolaci, kterou jsme prožívali my starší. Byli však lépe informováni a věděli mnohem více. Podezírám je, že jsou mnohem chytřejší, protože se učí rychleji. Asi nemusejí spadnout tak hluboko, aby pochopili. Přesto je jejich cesta obtížnější, i když je jejich snaha stejná jako ta naše. Proto potřebujeme jeden druhého. Potřebujeme vzájemně sdílet zkušenost, sílu a naději bez ohledu na délku střízlivosti.
Milost Boží nepřichází jako překvapení. Přichází skrze utrpení druhých duší, které byly zachráněny a jsou stejné jako je moje nebo vaše.
Jsem šťastný, že jsem součástí rostoucího společenství, jehož živoucí síla nikdy nevyprchá. Boží síla je životadárným tepem společenství AA. To se nikdy nezmění bez ohledu na to, jak jsme my smrtelníci blázniví a chybující.
BISMARC, NORTH DACOTA

Divy objevů
Chtěl jsem být „nejúspěšnějším“ v naší skupině AA. To bylo dlouho před tím, než jsem byl schopen jasně uvažovat. Střízlivý jsem byl převážně díky strachu a nadšení z předávání poselství. Často jsem dlouze mluvíval na téma „práce na krocích“ a „žít novým způsobem života.“ K mému neštěstí to bylo vše, co jsem dělal. Pouze jsem mluvil. Nikdy jsem doopravdy nezkusil pracovat na krocích.
Místo toho jsem se snažil najít duchovní pomoc a poklid mysli c církvi, protože jsem si byl jistý, že budu za tyto aktivity odměněn dobrým zdravím a štěstím. Nefungovalo to.
Přestože jsem se nikdy nenapil, začal se můj zdravotní stav zhoršovat. Byl jsem nervózní a roztěkaný. Výsledkem byl vysoký krevní tlak, žaludeční vředy a záněty nervů. Byl jsem hospitalizován v nemocnici, ležel jsem tam skoro slepý a neschopný pohybu. Zkrátka a dobře, smrt byla nedaleko.
Doktoři zjistili pravou podstatu mé choroby a ujistili mě, že budu žít. A tak jsem měl spoustu času na meditaci a přemýšlení. Prošel jsem celý můj život, roky před vstupem do AA i dvanáct let ve společenství. Cítil jsem potřebu objektivně pohlédnout na to, kým jsem byl a kým jsem se stal. Poprvé v životě mi bylo naprosto jasné, že jsem naprosto tvrdohlavý všivák. Byl jsem tolik sobecký a egoistický, že jsem zničil sám sebe. V letech, které jsem strávil ve společenství AA jsem se naučil pouze „udržet láhev zazátkovanou.“ Zanedbával jsem veškerou snahu o dokončení práce na Dvanácti krocích programu.
Napadlo mě, že Bůh mě podruhé zachránil před sebezničením. Nabil jsem pocitu skutečné vděčnosti a pokusil jsem se Mu poděkovat. Silně jsem cítil, že Bůh mě ušetřil z jakéhosi závažného důvodu. Abych Mu vyjádřil vděčnost, rozhodl jsem se strávit zbytek života pomocí druhým lidem. Nejlepší místo pro takové skutky bylo právě společenství AA. Nejprve jsem však musel odložit myšlenku „úspěšnosti.“
Zjistil jsem, že mě uspokojuje příprava židlí před setkáním a čištění popelníků. Záhy jsem pochopil, že práce ve službě ve společenství AA mi může přinést velkou odměnu a začal jsem ji mít rád. A také jsem se vrátil na úplný začátek a znovu začal pracovat na krocích. Žasnul jsem nad dalšími objevy, které souvisely s mým egem a mou Vyšší mocí. Jsem si jistý, že bych to vše mohl pochopit už před mnoha lety, kdybych pracoval na programu a kdybych „byl ochoten zajít jakkoliv daleko, abych získal to, co mají ostatní,“ jak stojí psáno v Modré knize.
Společenství AA mi nabízí výsadu žít v poklidu ve světě „normálních“ lidí. Dává mi příležitost žít a pracovat v církvi a v naší komunitě, abych i v těchto oblastech alespoň trochu přispěl a pomohl o něco zlepšit věci pro ty, kteří přijdou po nás.
CORDELL, OKLAHOMA

Důkaz zázraku
Když jsem poprvé v životě vyhledal pomoc Anonymních alkoholiků, můj alkoholizmus ještě nebyl příliš rozvinutý, ale třicet let popíjení zanechalo účinky a můj duchovní život prostě neexistoval. Touha po alkoholu mě opustila hned na prvním setkání AA. S vírou a se zanícením jsem se pustil do práce na programu. Chodil jsem na setkání, řídil se slogany, navazoval jsem přátelství a předával poselství, jak jsem mu rozuměl já sám.
Krátce po příchodu do AA jsem konvertoval k církvi. Předtím jsem byl křesťanem jenom na oko a dovedete si představit jaké jsem měl představy o duchovním životě. Objevil jsem však skutečnou podstatu křesťanství a začal jsem studovat teologii v mnoha oborech. Stal jsem se laickým členem církevního řádu a ministroval jsem při mších. Cítil jsem se v bezpečí a postupně jsem se vzdaloval od společenství AA. Přestal jsem docházet na setkání, opustil jsem přátele z AA a začal jsem být extrémně „zaneprázdněný.“
Po třinácti letech jsem se napil a jsem přesvědčen, že mi v mysli vytanula myšlenka, že mi AA bude neustále k dispozici, když mé opětovné napití povede ke špatnému konci. Překvapilo mě, že whiskey na mě tolik nepůsobí. Dva roky jsem si dovoloval příležitostnou skleničku. Má situace se velmi lišila od té před třinácti lety. Postupně jsem se klamal mnohem důmyslněji, říkal jsem si, že nejsem alkoholik a že jsem se spletl.
Několik jsem vystupoval jako příležitostný piják. Cítil jsem náznaky, že to není pravda, ale ignoroval jsem je. Hýčkal jsem s sobě iluzi, že mám alkohol pod kontrolou.
Úpadek duchovní stránky mého života byl pomalý a účinky popíjení na mé tělesné a mentální zdraví nebyly nějakou dobu příliš patrné. Přesto nastal okamžik, kdy jsem nebyl schopen snížit dávky alkoholu ani přestat pít. Pln zoufalství jsem se nechal hospitalizovat v nemocnici. Do zdravotní dokumentaci mi lékař napsal „akutní alkoholizmus.“ Trpěl jsem abstinenčními příznaky a dostavily se i halucinace. Přesto jsem po propuštění z nemocnice pokračoval v pití jako posedlý.
Za nějaký čas mi doktor navrhl, abych se do nemocnice vrátil. Odpověděl jsem mu, že o tom budu uvažovat. Až jednou ke mně přišla na návštěvu jedna má přítelkyně. Pili jsme čaj a v mém hrnku byla polovina čaje a polovina vodky. Jen tak mimochodem mi řekla, „Víš určitě drahý, že ti to stojí za to?“ Řekla jenom tohle, nic víc.
Když odešla, neustále se mi honila hlavou slova „stojí ti to za to?“ Druhý den ráno jsem zavolal do kanceláře místní interskupiny AA, aby mi poslali seznam setkání. Od toho dne jsem se nenapil.
Dnes je mi jasné jak moc jsem klamal sám sebe. Prvních třináct let mé střízlivosti nebylo vůbec kvalitních, jak se mi kdysi zdálo a za další dva roky jsem dokázal přesvědčit sám sebe, že mám výsadu a mohu se napít. Po návratu do společenství AA se mi program zdál úplně jiný. Plný význam Prvního kroku, který považuji za „atomovou bombu programu,“ mi připadal zcela nový. Dříve jsem udělal práci na daném Kroku a zapomněl jsem na něj. Teď jsem začal uplatňovat kroky v každodenním životě a nalezl jsem jejich nový význam.
Dospěl jsem k víře ve velice důmyslnou věc a můj koncept vyšší moci a mé porozumění programu se zcela liší od těch předchozích. Způsob života založený na programu AA vyžaduje neustálou činnost, pokoru a přijetí nezbytnosti žít ve dvaceti čtyř hodinovém programu. Musím uplatňovat trpělivost a s vděčností a pokorou věřit v každičkém okamžiku. Každý den musím odevzdat a zasvětit život našemu poselství, jinak ztratím vše, co jsem získal. Vždy jsem věřil v Boha, ale nikdy nesmím zapomenout, jak je snadné ztratit kontakt s Bohem a stát se „duševně nemocný.“
„Hledal jsem duši, ale má duše to nevěděla. Hledal jsem Boha, ale Bůh mě opustil. Hledal jsem bratra, ale nalezl jsem vše po čem jsem pátral.“Nacházíme bratry v našem společenství, ve které tkví naše duchovní síla. Můžete mít o Bohu úplně jinou představu než je ta moje, ale jistě se mnou budete souhlasit, že existuje Duch Svatý, který prostupuje všechna setkání AA. Budete se mnou také souhlasit, že střízlivost každého z nás je důkazem tohoto zázraku.
Zázrak obvykle definujeme jako událost, která se stala neočekávaně a je jí proto přisuzován nadpřirozený původ, nejčastěji bývá považován za skutek Boha. S touto definicí se ztotožňuji a přijímám ji. David Steward píše, „Zázrak je úžasný skutek, který pochází ze společného úsilí vyvinutého Bohem a člověkem.“ Souhlasím a podotýkám, že ve společenství AA je pod pojmem „člověk“ zahrnuta velká skupina lidí.Společenství AA má takový úspěch proto, že všichni máme společný cíl, pro který pracujeme. Tím cílem je mentální, emocionální a duchovní růst skrze lásku a službu v AA. Jakmile uvěříme, dostáváme možnost pracovat pro dosažení tohoto cíle.
K víře jsem nedospěl v jednom jediném okamžiku. Byla to každodenní práce, kterou budu dělat i nadále pokud budu žít a duchovně růst.
NEW YORK, NEW YORK

Pouze jediný důvod
Věřím, že všichni jsme střízliví z jednoho jediného důvodu. Bůh má pro nás práci, kterou musíme udělat. Mimo jiné jsem dospěl k víře, že nejprve musím potěšit Boha, potom sebe a nakonec všechny ostatní. Když dokážu žít a cítit se podle předchozích slov, což není každodenním pravidlem, zdá se, že je vše v pořádku. Když se snažím řídit můj život, všechno jde k čertu.
AKRON, OHIO

Důležitý zážitek
Netvrdím, že vím vše o Bohu, nemám pocit, že Bohu rozumím ve všech detailech. Existuje však síla, která stojí výše než má osobní vůle, která je velmi přátelská a která dělá věci, které pro sebe nemohu udělat já sám. Toto vím nade vší pochybnost. Cítil jsem, jak tato úžasná a uzdravující síla pracuje uvnitř mého já a spatřil jsem zázračný vliv této mystické a nedefinovatelné síly na životy tisíců uzdravujících se alkoholiků, kteří jsou mými přáteli ve společenství AA.
Více než dvacet let jsem byl ateista či agnostik. V této době se ze mě stal bezmocný alkoholik a navíc je byl závislý na amfetaminu. Selhal jsem ve všech oblastech lidského života. Všechno to hrozné utrpení jsem si způsobil já sám. Byl jsem naplněný pýchou a často jsem říkal, „Bože, jestli skutečně existuješ, dej mi znamení.“ Úplně jsem zapomněl, že jsem to byl já sám, kdo přerušil komunikaci, když jsem v sedmnácti letech „zmoudřel“. Tehdy jsem cíleně začal dokazovat, že Bůh neexistuje a dalších dvacet let se mi dostávalo potvrzení mého názoru. Pak jsem pochopil, že Bůh se mnou úzce spolupracuje.
Bůh má několik stránek a další, kterou jsem poznal byla láska. Jeden z mnoha svatých napsal, „Každý člověk, který miluje je zrozený z Boha.“ Mým štěstím bylo, že jsem první den ve společenství AA strávil zrovna s takovým člověkem. Ten den jsme spolu navštívili tři setkání a pozval mě k sobě domů na oběd i na večeři. Byl jsem naprosto zmatený, protože jsem byl přesvědčen, že kdyby mě doopravdy znal, nikdy by mě nevzal domů. Jeho láska sama o sobě by mě nikdy do programu nepřivedla. Mnohokrát pře tím mi lidé nabízeli lásku, podporu i radu. Jenže tentokrát, na rozdíl o minula, jsem na jeho lásku a přijetí zareagoval! Nejsme uzdravováni láskou samotnou, ale tí, že na ni reagujeme. Naše pochopení Boha narůstá díky naší ochotě reagovat na Boží lásku.
Můj sponzor mi řekl, Jestli můžeš, modli se.“ Neměl jsem vůbec žádnou víru a myslel jsem si, že modlitba musí být něco jako hypnóza sebe sama. Když jsem byl sám doma, padl jsem na kolena jako malé dítě a modlil jsem se k neznámému Bohu. „Bože, odejmi mé nutkání napít se.“ Nutkání mi bylo odejmuta a od toho dne jsem jej nikdy znovu nezažil. Aniž bych věděl jak, odevzdal jsem se vyšší síle,která pro mě udělal to, co jsem pro sebe nemohl udělat sám.
Každý večer jsem docházel na setkání AA, každý večer jsem se modlil a každou noc jsem ve snu rozprávěl s Bohem. Obklopil mě !důležitá zážitek“, jak ho dnes často nazývám a já jsem se do něj ponořil tak hluboce, jak to jen mé pokřivené myšlení dovolovalo. Dostal jsem ohromný dar víry. Tolik mě to vzrušilo, že jsem nevěděl zda mám vyhledat novou církev či zda mám utíkat za papežem.
Následující tři měsíce jsem nadále chodil na setkání, modlil, snil a odkládal důležité věci. Jednoho dne zmizel růžový obláček a já jsem se začal cítit mizerně. Tehdy mi bylo řečeno, že je čas, abych začal pracovat na úklidu věcí minulých. Díky tomu jsem poznal další stránku Boha. „Víra bez práce je mrtvá.“
Postupně jsem pracoval na čtvrtém, pátém, šestém, sedmém, osmém a devátém kroku a po čtyřech letech byly z velké části odstraněny mé vzpomínky na minulost, které mě nejvíce zraňovaly. Dospěl jsem k víře v milostivého a odpouštějícího Boha. Ale Bůh nezapomíná. Ani já netoužím zapomenout na minulost. Vzpomínky mě však nenaplňují studem a pocitem viny. Naopak, naplňují mě pocitem vděčnosti a radosti. Celý můj příběh je pro mě velkou záhadou. Nevím, jak je možné, aby se inteligentní lidská bytost dostala do takového bahna. Udivuje mě také, že jsem se z toho bahna vyhrabal a to tím víc, čím je pevnější mé duchovní zdraví.
Ihned po příchodu do společenství AA jsem pochopil, že společenství nepřišlo s koncepcí Boha jako první. Už mi nestačilo na setkání opakovat slova „Bůh, jak mu rozumím já sám“, ani jsem se nechtěl ve vztahu k Bohu opírat o vlastní zkušenosti. Znovu jsem objevil Boha z Bible a to zejména díky uplatňování technik popsaných v knize „Síla pozitivního myšlení, kterou napsal Norman V. Peale. Vybral jsem si církev, byl jsem biřmován a znovu jsem navázal na víru z mého dětství. Pochopil jsem, že obávaný Bůh z mých dětských let je ve skutečnosti milostivý a laskavý.
Poznal jsem záhy, že s církevními institucemi je to stejné jako se mnou, velké sliby a skutek utekl. Začal jsem se tedy zajímat o křesťanskou mystiku, která mě přivedla ke studiu technik meditace a komparativního náboženství. Poznal jsem, že všechna křesťanská, židovská, buddhistická, hinduistická, taoistická či muslimská mystéria hovoří stejnou řečí. Ve všech je popisován blažený Jedinec, kterého můžete poznat přímo při hluboké meditaci a modlitbě.
Každé ráno a večer jsem začal meditovat. Výsledky mě natolik překvapily, že jsem pocítil potřebu osobního vedení. Živé sny, které mě vytrhávaly ze spánku a podivné niterní zážitky velmi znepokojily a neměl jsem odvahu pokračovat o samotě. Pátral jsem po celém Torontu po organizacích, které vyučovaly meditační techniky a nakonec jsem si vybral tu, které mě nejvíce zaujala.
Nevím, jaké názory budu mít za rok či za pět let. Nevím ani jakou budu používat meditační techniku. V uplynulých sedmi letech jsem se však přesvědčil, že jsem mnohem šťastnější, když se více věnuji společenství AA a práci na Dvanácti krocích programu než jiným aktivitám či skupinám.
Nyní se snažím zlepšovat mé pochopení Boha den po dni tím, že reaguji třemi základními způsoby: zaujímám pozitivní postoje, cvičím schopnost vybrat pozitivní myšlenku a umožňuji, aby se z mého nitra vynořila pozitivně smýšlející lidská bytost.
Kladné postoje si představuji jako vědomý pokus jednat s druhými lidmi za pomoci duchovních technik, kterým důvěřuji, Zjistil jsem, že je mnohem jednodušší, když jednám tímto způsobem ve víře na místo, abych věřil mému vlastnímu přístupu k jednání. Jednou z mnoha každodenních činností v Bohu je práce ve společenství AA. Největší tragédií pro závislého člověka bez ohledu na to, jaký je typ osobnosti je, že s největší pravděpodobností závisí na potřebě být milován a že díky jeho závislosti na droze přestává být milován úplně. Společenství AA, které mi projevilo lásku, započalo mé uzdravování. Udržuji každodenní styky s těmi, kteří mě milují a kteří mi rozumějí, protože mám stejně velkou potřebu stýkat se s nimi jako v době, kdy jsem do AA přišel poprvé.
Další způsob jednání v Bohu, o který se pokouším každý den, je pozitivní myšlení. Ve společenství AA jsem se naučil, že lze zastavit negativní myšlení a zoufalství, i když to není vždy jednoduché. Lze je zastavit opakovaným používáním sloganů, čímž mohu obnovit vděčnost, která mi následně dovolí používat pozitivní myšlení. Samozřejmě, že nejpozitivnější myšlenkou je „Bůh“, slovo, které potvrzuje naší víru, že vesmír je přátelský vůči lidským bytostem.
Skrze modlitbu kráčím po cestě víry směrem k Bohu, jak mu rozumím já sám. Každé ráno předám mou vůli a můj život do Jeho péče. Boží síla, která mě začleňuje mezi ostatní lidi, je v mém nitru a postupně mě přivedla k poklidu a štěstí, o kterých jsem si myslel, že je nelze nikdy dosáhnout
Díky hluboké meditaci se mi daří jít po cestě víry. Medituji půl hodiny každé ráno a každý večer. Účelem transcendentální meditace je věnovat pozornost zdroji myšlenek uvnitř mozku, což prožívám jako stav enormního štěstí a spokojenosti a přenést tyto pocity do bdělého stavu, abych je mohl používat po zbytek dne.
Stále více si uvědomuji nekonečný rozsah pocitu štěstí, kterého lze dosáhnout v lidském nitru. Součástí hinduistických svatých knih je část zvaná Upanistad, která končí slovy, „Ze Štěstí jsou všechny věci zrozeny, Štěstím jsou udržovány a ke Štěstí se jednou vrátí.“Čím důsledněji uplatňuji temto návrh, tím více si užívám života. Bůh, jak mu rozumím já sám, je skutečné štěstí a také záruka jeho růstu.
TORONTO, ONTARIO

Nový kormidelník
Homérova Odysea a Iliada byly dlouhá léta mými nejoblíbenějšími knihami, protože celý život je cestou a celý život je bitvou. Nyní se ptám sám sebe, „Potřebuji žít život, jak ho viděl Homér? Proč bych měl neustále cestovat a utíkat sám před sebou? Proč bych měl neustále sám se sebou bojovat, proč bych měl odmítat a nenávidět život, který mi zaručuje Bůh? Proč bych se neměl uvolnit a dovolit Komusi, Kdo je mnohem schopnější než já, aby držel kormidlo a řídil mou cestu?“
SEATTLE, WASHINGTON

Musím se učit
Mnoho mých přátel ze společenství AA popisuje tři etapy učení se a duchovního růstu následujícím způsobem: „Přišel jsem. Dospěl jsem. Dospěl jsem k víře.“
Má třetí etapa začal asi po třech letech. Tehdy jsem prožíval postupné narůstání a zesilování vědomé komunikace s Bohem, jak mu rozumím já sám.
Paul Eldridge napsal, „Muž je připraven zemřít pro ideu, když mu není zřejmá její podstata.“ Program AA se mi jeví přesně tímto způsobem. Pitvám-li program na jednotlivé díly, okamžitě se dostávám do problémů. Nesnažím se je ani chápat. Jediné co ve své snaze o pochopení dokážu vypsat slovy, jsou kusé, náhodné poznámky.
Kardinál Newman kdysi řekl, To, co tě odděluje od Boha, je pouhá energie tvých myšlenek.“ Myslím si, že právě to je můj případ. Slogan „Přenechej to Bohu“ musel být napsán právě pro mě…
Myslím si, že Bůh je klidný a tichý hlas, který slýchám každý den a který mi říká, „Royi toto nebylo dobré…“
Žiji sám. Kdysi jsem se cítil osamělý. Ale nyní dostávám odměnu, která přichází pouze v okamžicích samoty…
Často jsem protestoval vůči věcem, které mi připadaly jako překážky. Ale právě tyto věci potřebuji za všeho nejvíce, protože to co nazývám překážkou či zábranou nebo odrazováním jsou s největší pravděpodobností Boží výzvy…
Při mé snaze růst v programu AA si příležitostně potřebuji říci, „Když jsem…“, ale ne proto, abych dumal o minulosti. Společenství AA mě naučilo, jak se mám s minulostí vypořádat a jak na ní mám správně nahlížet. Myslím si, že se musím učit, že musím dovolit Bohu, aby mě učil. Aby mě učil, že jediný způsob, jak se zbavit minulosti je vystavět na ní mou budoucnost. Bůh totiž ničím neplýtvá…
Teď, když jsem střízlivý a zkouším předat můj život a mou vůli do péče Boha, si myslím, že největší dar, který mohu dát světu, skupině lidí nebo jednotlivci, je má vlastní duše. Myslím si, že Bůh dal každému z nás jedinečnou osobnost, kterou na oplátku my můžeme dávat druhým. Nyní ji doopravdy mohu dávat, protože jsem střízlivý, šťastný, vstřícný a mám radost ze života…
Věřím, že Bůh nás stvořil jedinečné ještě z jiného důvodu. Jsem přesvědčen, že existuje něco, co mohu dělat lépe než kdokoliv jiný na této planetě. A bůh po mě chce, abych to dělal. Díky práci na Dvanácti krocích mnoho členů AA zjistilo, k jaké práci jsou vlastně určeni na dělají ji.
Z tohoto důvodu mě i nadále práce na dvanácti krocích přitahuje a je pro mě závazná více, než cokoli jiného, co jsem v životě dělal. Jedině skrze práci na Dvanácti krocích se mohu přiblížit k odhalení skutečného záměru,který se mnou Bůh má.
Možná si Bůh myslí, že velmi důležitou prací pro komunitu je vše, čeho jsem schopen. Ten úkol existuje a je reálný. A tak po něm musím pátrat za pomoci přátel ze společenství AA. Až jej vypátráme, musím ho vykonat, samozřejmě s jejich pomocí.
TORONTO, ONTARIO

Zdroj síly
Věděla jsem, že žiju bláznivý život několik let před tím, než jsem přišla do AA. Vzpomínám si, jak jsem vykřikovala prosby k Bohu, aby mi pomohl. Nevím jakým způsobem, ale získala jsem sílu odejít od manžela. Bála jsem se, že bych ho v opilosti mohla zabít nebo on by zabil mě. Od té chvíle to byla ještě hodně dlouhá cesta do doby, kdy jsem byla schopna přijmout pomoc a kdy jsem poznala, že Bůh je součástí mého života.
První záblesk naděje přišel,když jsem byla na prvním setkání AA. Bála jsem se však, že bych nemusela být nemocná alkoholička, protože jsem věděla, že když jí nebudu, nikdy to nedokážu. Nežila jsem normálním způsobem života a deprese mě paralyzovaly.
Připadlo mi, že AA má návod, po kterém jsem vždycky toužila. Dostavila se nepatrná motivace a vůle žít. Trvalo to mnoho měsíců, kdy jsem se uzavřela do sebe a ovládalo mě nepřátelství vůči všem. Pak se pozvolna začal v mém nitru ozývat hlas, kterému jsem naslouchala. Nutila jsem se mluvit na setkáních abych si dokázala, že vůbec existuji. Tehdy jsem začal pociťovat určitou svobodu, ale ještě jsem nebyla zcela zapojena do života. Ve společenství AA jsem si našla přátele, kteří mi nahradili rodinu, ale to mi nějakém čase přestalo stačit. Když jsem se poprvé postavila životu tváří v tvář, byla jsem plná obav. Mohla jsem o mých problémech hovořit s doktory a s přáteli, ale podstata života mi neustále unikala.
V předchozích částech života jsem se vždy odevzdala do rukou muže a udělala jsem z něj jediný důvod pro mou existenci. Věděla jsem, že když to budu opakovat, bude velmi těžké, abych snesla rozčarování. Potřeboval jsem svou vlastní vůli k životu. To byl s největší pravděpodobností důvod,proč jsem se obrátila k Bohu, ke Komusi, Kdo mě ochraňuje, Kdo mě nevlastní a ke Komu se mohu v tichosti modlit. Pravděpodobně jsem dospěla kvůli žít.
O všem jsem vyprávěla mé přítelkyni, která měla úplně stejné problémy. Řekla jsem jí, že se modlím k Bohu abych se nenapila právě dnes a abych se nevdala. Bylo to určité spojenectví. Brala jsem ho velmi vážně. Nezdálo se mi pravděpodobné, že bych zvládla mít najednou románek s mužem a vztah s Bohem. Bůh mi skutečně začal dávat sílu, o níž jsem byla přesvědčena, že může pocházet pouze od mužů.
Potřebuji tu sílu každý den, protože se snadno unavím. Ale když používám AA jako návod a Boha jako zdroj síly, mohu zvládnout život bez sklenky alkoholu. Už se nemusím koukat ven z okna naplněná zoufalstvím. Moře, slunce, stromy a všechna ta nádhera, kterou Bůh stvořil mi nakonec připadá nesmírně skutečná a jedinečná. Toužím po přírodě a potřebuji v ní žít. Neustále však musím mít na zřeteli, že síla v mém nitru, která pochází od Boha bude tou silou, která mě bude léčit. Mohu se na ní spolehnout ať jsem kdekoliv.
V současnosti potřebuji sdílet mé zkušenosti s jinými lidskými bytostmi. Bojím se sdílení, ale to už bych se musela bát úplně všeho. Vím, že je možné překonat strach.
NEW YORK, NEW YORK

Domněnky, které se mění
Když jsem dorazila na první setkání AA, celá jsem se třásla a byla jsem velmi vystrašená. Myslela jsem si, že už nedokážu v něco věřit. Je zázrak, že po jednom setkání se sponzorem a po jediném setkání jsem získala naději a uvěřila v AA. Ta naděje mi pomáhala docházet na setkání a postupně se změnila ve víru, že společenství AA dá odpovědi na mé otázky, jestliže budu ochotná, budu se snažit a zůstanu střízlivá den po dni. Také jsem zjistila, že to vše v sobě zahrnuje úsilí při uplatňování programu.
Jakmile jsem získala víru v AA, okamžitě mi bylo zřejmé, že všech Dvanáct kroků programu je nesmírně důležitých pro nepřetržitou střízlivost. Přesto jsem se zarazila na třetím kroku, zejména na odkazu „do péče Boha“. Obešla jsem ho s utkvělou myšlenkou, že se k němu musím vrátit a pustila jsem se to kroku čtvrtého. Pomalu a s bolestí jsem si začala být vědoma sama sebe. Začala jsem chápat, že není pravda, že v nic nevěřím. Spíše jsem věřila špatným věcem:
Věřila jsem, že se potřebuji napít, abych získala sebedůvěru
Věřila jsem, že nejsem atraktivní
Věřila jsem, že jsem neschopná
Věřila jsem, že mě nikdo nemá rád
Věřila jsem, že si nikdy nesmím odpočinout.
Na uzavřeném setkání kdosi řekl, „V každém z nás je kousek dobrého. Pátrejme po tom dobru, živme ho, opatrujme ho a ono bude vzkvétat.“ a tak jsem začala pátrat po mých kladech. Pochopila jsem, že můj pocit méněcennosti je pouze jednou stránkou mého ega a arogance , se kterou jsem se projevovala vůči druhým lidem je druhou. Potřebovala jsem mezi nimi najít zlatou střední cestu. Proto jsem začala jednat jako“
by mi AA dodávalo sebedůvěru
bych měla atraktivní osobnost, přestože nejsem krásná
bych byla stejně schopná jako druzí lidé
bych měla ráda sebe a tím i druhé lidi
by mě víra zbavovala strachu, který mě vždy ovládal.
Nyní věřím alespoň v to, že se mohu stát celistvou osobností za pomoci nástrojů, které mi nabízí program AA. Ty nástroje jsou následující: následování Kroků programu, čtení literatury společenství AA, kladení otázek na uzavřených setkáních a porozumění starším členům AA, kteří mají onen mystický poklid. Objevila jsem že všichni, které jsem tolik obdivoval a snažila jsem se jim vyrovnat, uvedli Třetí krok do svého života. Chtěla jsem to také.
Bylo nezbytné, abych našla Boha takovému, jak mu rozumím já a ochotu přenechat mu mé záležitosti. Pochopila jsem, že musím říci, „Děj se vůle Tvá.“ Kladla jsem si otázku Kdo nebo Co je „On“. Vrátila jsem se v myšlenkách zpět a zeptala se sama sebe k jaké jsem dospěla víře:
Dospěla jsem k víře v program AA
Dospěla jsem k víře, že síla (AA) větší něž moje může obnovit mé duševní zdraví
Dospěla jsem k víře, že už nepotřebuji alkohol
Dospěla jsem k víře, že mohu dorůst a stanu se celistvou osobností
Dospěla jsem k víře, že víra překoná strach
Dospěla jsem k víře, že mohu mít ráda sebe a tím i druhé lidi
Dospěla jsem k víře, že láska je klíčem.
S otevřeným srdce jsem se vrátila k Třetímu kroku a předala jsem můj život a mou vůli do péče Boha, jak mu rozumím já sama.
FORT LAUDERDALE, FLORIDA

další část: 10 – Ve všech našich záležitostech