10 – Ve všech našich záležitostech

Služba poskytovaná druhým s radostí, řádné plnění povinností, vyrovnané přijímání nesnází a jejich řešení s Boží pomocí, vědomí, že jsme doma nebo v okolním světě účastni společného úsilí a že Bůh považuje všechny lidské bytosti za důležité, důkazy o tom, že láska věnovaná bez jakýchkoliv nároků přináší jistou odměnu, jistota, že nežijeme v odloučení a nejsme uzavřeni v pevnosti, kterou jsme sami v sobě vybudovali, záruka, že již nejdeme proti proudu přirozenosti, nýbrž že žijeme v souladu s Božím řádem a jsme jeho součástí, to vše nám přináší trvalé a ryzí uspokojení z řádného života, který nelze nahradit žádnou vnější okázalostí a obřadností nebo hromaděním hmotných statků.
Bill W. – Dvanáct kroků a Dvanáct tradic, strana 115, 116

Jdeme touto cestou
Po deseti letech vysedávání na barových židlích, vyhýbání se práci a stranění se druhých lidí, jsem přišla do společenství AA se všemi mými problémy. Pro nedlouho vdanou, mladou ženu bych si představovala mnohem lepší konec, ale musela jsem si přiznat, že život, který jsem nezvládala, by nepomohl dítěti, které jsem čekala.
Můj manžel se stal členem společenství AA ještě před naším seznámením a tak v okamžiku, kdy jsem přišla do AA se mi zdálo, že se můj život začíná naplňovat. Když se nám narodilo dítě, byla jsem střízlivá tři měsíce. Z další rok a měsíc se narodilo druhé a za dalších šestnáct měsíců třetí. Můj život ve společenství můj pokrok v programu tedy doprovázely tři malé dívky. Neumím si představit člověka, který by byl více naplněn vděčností než já v okamžiku, kdy jsem oslavovala třetí výročí střízlivosti.
a tehdy se vše zlomilo. Náhle jsem cítila, že vůbec nesouhlasím se způsobem života podle programu AA. Lékař nám totiž oznámil, že nejmladší dcerka má vážné zdravotní problémy. Naše nejhorší předtuchy se potvrdily. Doktoři měli podezření na ochabování svalstva, ale vyšetření v nemocnici diagnózu nepotvrdila. O její diagnóze nabylo zcela jasno a specialista, který byl přizván ke konzultacím, zařadil její dysfunkci do oblasti poškození mozku, konkrétně mluvil o mozkové obrně. Žádný z lékařů nám nedal naději na uzdravení a ortoped nám dokonce řekl, že nikdy nebude chodit.
Tváří v tvář těmto pesimistickým předpovědím jsem ztratila veškerou naději a ochabla jsem. Věděla jsem, že má dcera potřebuje veškerou sílu, kterou jsem schopna shromáždit, ale vypadalo to, že nemám vůbec žádnou. Manžel se neustále udržoval naději, neustále věřil, že předpoklady lékařů nejsou správné. Nikdy nezapochyboval, že naše dcera jednou bude chodit.
i naši přátelé ze společenství AA sdíleli tuto víru. Dělali vše co bylo v jejich silách, aby pomohli vzkřísit naději. Tyto pozitivní síly podpořené laskavou vírou mi pomohly znovu získat ztracenou důvěru v program AA. Znovu se začal můj růst. Byla jsem sice střízlivá, ale předala jsem doopravdy mou vůli do péče Boha, jak mu rozumím já sama? Co jsem udělal pro „vědomý kontakt“ s Vyšší mocí? Stal se Desátý krok opravdovou a každodenní součástí mého života nebo to bylo jenom kdysi vynaložené úsilí?
Odpovědi na tyto otázky byly většinou záporné. V praxi to znamenalo, že se má dcera nacházela v beznadějném stavu po tělesné stránce a já jsem jednala takovým způsobem, který brzdil a zpomaloval veškerý pokrok, který mohla udělat po stránce duchovní a mentální. Musel jsem se přestat věnovat jí a znovu začít pracovat sama na sobě. Neexistovalo žádné jiné řešení.
V následujících letech se počet mých aktivit spojených se společenstvím AA zvyšoval. Jako nikdy dříve jsem dosáhla vědomého kontaktu s Vyšší mocí, které dnes říkám Bůh. A potom, jednoho dne, má dcerka začala chodit! Náhodně jsem pustila její ruku a ona šla. Reagovali jsme úplně stejně jako lidé v Bibli, když uviděli chromého chodit, byli jsme „udivení a užaslí.“
Dnes je dceři dvanáct let a lékaři nazývají její pokrok „bezpříkladným.“ Neustále mi přichází na mysl prohlášení neurologa, který mi řekl, že koordinace pohybů je ovládána mentálními procesy Z toho prohlášení vyplývá, že doku bude její duše volná a činorodá, bude zvládat tělesnou aktivitu bez problémů a s nadšením.
Mé děvčátko je zároveň mou učebnicí, ve které je do detailu rozpracována kapitola „Jak na to.“ Od okamžiku, kdy jsem přestala ovlivňovat její mentální a duchovní pokrok do okamžiku, kdy jsem pustila její ruku, udělal mnohem větší pokrok, o kterém se mi ani nesnilo. Snažím se teď následovat její příklad při práci na programu AA. Jeden myslitel kdysi řekl důmyslnou větu. „Samostatnost je skutečná důvěra v Boha.“ Mohu popřít toto tvrzení, když má osobní zkušenost potvrzuje, že je tomu skutečně tak?
PHILADELPHIA, PENNSYLVANIA

Od osamění k samotě
„Jsem sám – jsem osamělý!“ Tak naříkají pijící alkoholici po celém světě. Je jedno zda jsou v prázdném pokoji, v přeplněném baru, na rodinné sešlosti nebo na ulici, kde proudí stovky lidí. Jsme-li ve společnosti, lidé nám naopak lezou na nervy a my alkoholici se uchylujeme do osamění, abychom „od nich unikli.“ Ani toto nefunguje a my nejsme schopni příliš dlouhou dobu snést závaží chmurných a temných myšlenek.
Usilovně se snažíme uniknout z našeho osamocení za pomoci lahve alkoholu. Na malinkou chvíli to funguje, ale ta chvíle nikdy netrvá příliš dlouho. Když dopadneme na dno a už nemůžeme dál, zjistíme, že se díky milosti Boží nacházíme v nesnesitelném osamění, izolováni od všech lidí a od okolního světa. Pouze díky této izolaci jsme schopni se podívat na náš dosavadní život, na naše problémy a na bezvýchodnost naší situace. Pouze v tomto stavu si můžeme klást otázky, odpovídat si na ně a činit rozhodnutí. Právě v tomto okamžiku se můžeme rozhodnout, že uděláme něco s našim pitím a s našimi životními nezdary.
Existují dva pojmy, které popisují stav, kdy je člověk sám. V naší terminologii slovo „osamění“ popisuje bolest, kterou přináší člověku stav, kdy je sám. Pojem „samota“ vyjadřuje nádheru tohoto stavu.
Co se s námi ve společenství AA stalo, že jsme schopni vydržet a přežít dobu, kdy jsme sami a dokonce si tento stav užívat? Co přeměnilo naše osamění na samotu?
Láska a pochopení, které jsme nalezli ve společenství AA jsou záclonou, která chrání a odděluje naší duši od zraňujícího osamění, které jsme prožívali ve dnech aktivního pití. Množí z nás strávili několik prvních týdnů střízlivosti v klubech AA, kde hovořili s druhými lidmi. Potom vyšlo najevo, že je nezbytné, abychom šli do práce a jakýmsi způsobem se vyrovnali s požadavky a se zodpovědností, které na nás klade běžný život. V tom okamžiku se my alkoholici vylekáme. Dopadne na nás opět osamění v okamžiku, kdy odejdem z úzkého kruhu přátel ve společenství AA?
Díky uplatňování Dvanácti kroků v sobě dříve či později nalezneme něco velmi cenného. Cosi v našem nitru, co nám umožní, abychom byli spokojeni sami se sebou bez ohledu na to zda jsme sami doma či kdekoliv jinde.
Členové AA nejsou emočně zmrzačení, nepotřebují, aby je někdo vedl ve dne v noci za ruku a chránil je před napitím. S pomocí Boha, jak mu rozumíme my sami, s pomocí společenství AA, s pomocí naší skupiny a díky uplatňování Dvanácti kroků v našich životech duchovně rosteme.
Týdny střízlivosti míjejí jeden za druhým a my stále více dokážeme ocenit okamžiky samoty, které jsme schopni nalézt v tomto uspěchaném světě. Když se přestaneme bát osamění a začneme si vážit a s výhodou využívat samotu, urazili jsme velký kus cesty. Poznáme, že samota je nezbytná, abychom mohli přemýšlet a pracovat na některých krocích. O samotě děláme osobní inventuru a sami sobě přiznáváme přesnou povahu svých chyb. O samotě hledá náš duch sílu Vyšší než je naše vlastní a skrze modlitbu a meditaci si uvědomujeme Boží vůli.
Samotu můžeme zažívat mnoha způsoby: v tichu přírody, při čtení poezie nebo při poslouchání hudby, při prohlížení obrazů nebo pouhým zamyšlením se. Jsme sami, ale nikoli osamoceni. Ale tato okamžiky samoty nemohou vyřešit všechny problémy, které zatěžují naši mysl. A tak se musíme vrátit do světa lidí.
Mnozí z nás mají touhu stát se tvůrčími lidmi. Ale to se nemůže udát bez okamžiků samoty. Ani to bez nich nemůže zůstat natrvalo.Jedna jediná hodina, kterou strávíme o samotě obohatí naše tvořivé schopnosti mnohem víc než desítky hodin strávených při výuce tvůrčích postupů.
Dosáhnou samoty není jednoduché. Dosáhneme ji pouze tehdy, když v tichosti dovolíme naší duši, aby beze slov toužila po Bohu. Můžeme to učinit dokonce i na velmi rušném místě, v místnosti plné lidí i v nesmírně složitých vnějších podmínkách. Nikdo není schopen nám upřít naši samotu. Naše nejvnitřnější já, které je základem naší samoty je vyneseno až do stavu uvědomění si Boží přítomnosti. Pouze po splynutí s Bohem a následném návratu zpět k lidem jsme schopni komunikovat s druhými lidmi.
i lásku můžeme získat zpět díky samotě, protože ten, kdo byl osamocen, může pouze a jenom a samotě znovu dosáhnout k těm, od kterých se kdysi oddělil. Jedna hodina samoty nás může přivést mnohem blíže k těm, které milujeme, než dlouhé hodiny obyčejné komunikace. Samotu si s sebou můžeme vzít i do „strání věčnosti.“
HOUSTON, TEXAS

Štěstí
Abych si, při pokusech uplatnit návrh AA na přebudování zničeného života, mohl vytvořit smysluplnou představu o štěstí, bylo potřeba, abych si vzpomněl na to, po čem jsem v minulosti tak usilovně pátral. Mám tušení, že pro většinu z nás štěstí znamenalo stav perfektní blaženosti. V alkoholickém opojení jsme se dostávali do euforie a pokoušeli jsme se zbavit jakékoliv hrozby, kterou s sebou přinášela zodpovědnost. Chtěli jsme se izolovat od uspěchaného a hlučného světa, chtěli jsme zakotvit na obláčku, kde se nemusí nikam spěchat. Dosáhli jsme tohoto tolik žádoucího stavu pouze na pár kratičkých okamžiků, těsně před tím, něž se spustila záclona zapomnění.
Potom nám řekli, „Přijďte do společenství AA. Pomůžeme vám udržet si střízlivost a poznáte skutečné štěstí.“
Střízlivý život se stal realitou, ale okolní svět se změnil, náhle to bylo kruté a nemilosrdné místo, se kterým jsme se nikdy dříve nesetkali. Kde byl onen tolik propagovaný stav mysli, který se nazývá štěstí?
Jakýsi filosof před mnoha lety řekl, že štěstí není to co zažíváme, ale je to cosi, co zůstává v naší paměti. I přesto budu říkat, „Jsem velmi šťastný!“ , i když to bude znít staromódně. Dovolte mi, abych co nejrychleji dodal, že nic z toho, co mám dnes, jsem nezískal lehce. Vše, co jsem pro to musel udělat a co neustále dělám, pro mne znamená velmi těžkou práci, která vyžaduje značné úsilí, protože není snadné vzdát se výsad, které mi poskytuje dětské chování. Ale v počáteční fázi této hry jsem potřeboval jasnou definici.
„Poklid“, slovo, které používáme od prvních okamžiků, kdy jsme doklopýtali na první setkání AA, patřilo od počátku k těm složitějším. Představoval jsem si po ním cokoliv, od pojmů neurážlivost, odolnost proti nesnázím, plně zaručená blaženost až k pojmu schopnost zachovat si chladnou hlavu, když není po našem. Slyšel jsem lidi odříkávat modlitbu o Poklid jako zaříkadlo, které má tu moc, že zvládne nutkání nebo odstraní všechny nepříjemnosti. Má vlastní definice poklidu se vyvinula do následující podoby.
Mám představu, že největší neklid v lidském životě pochází z tvrdohlavého opakování pokusů vyřešit neřešitelné problémy bez ohledu na to zda člověk je alkoholik nebo není. Proto je pro mě filosofie obsažená v modlitbě o Poklid jeden z nejdůležitějších návodů, které společenství AA nabízí.
Přijmout věci, které změnit nemohu. Jak jednoduché! Když nemohu problém vyřešit dnes, jednoduše jej odložím. Musím říci, že to není vždy jednoduché. Vyžaduje to velkou sebedisciplínu, což je schopnost, kterou lze jen těžko nalézt u nově střízlivého alkoholika.
Oproti tomu, problémy, které lze vyřešit, poskytují skutečné povzbuzení do dalšího života. Každodenní výzva k řešení problémů, které provázejí život od slunka východu do soumraku, je velmi stimulující.
Poslední řádek modlitby o poklid ovšem obsahuje upozornění: moudrost rozpoznat mezi řešitelným a neřešitelným. Mimochodem, od okamžiku, kdy jsem vystřízlivěl, jsem jedním z nejpodezíravějších lidí, zejména s ohledem na mou moudrost. Díky tomu jsem objevil, že klíčem k nelezení odpovědi na otázky, kterou hledám, je náhrada moudrosti poctivostí.
Druhá zásada, které je obsažena v modlitbě o poklid, bývá příliš často mylně interpretována. Velmi mě udivuje množství tak zvaných překážek, které jsme dokázal překonat po té, kdy jsem se na podíval z druhé strany. Překonal jsem je až po té, kdy jsem nashromáždil všechny dostupné, byť často nedostatečné prostředky, které jsem měl k dispozici a začal jsem problém řešit.
Z tohoto hlediska pro mě poklid znamená nepřítomnost neřešitelného konfliktu. Záleží jenom na mě, zda se nejprve poctivě podívám na sebe sama, abych posoudil, zda se mohu s problémem vypořádat a pustím se do jeho řešení nebo zda jej odložím na další den či navždy.
Jestliže poctivě a důsledně dodržujeme toto pravidlo, můžeme si stanovit realistické cíle. Vítězství v každodenních potyčkách, které svádíme pro dosažení těchto cílů, je velmi vzrušující.
Dům, ve kterém kdysi bydlel Charles Adams a který se snažím přebudovat, nikdy nebude stejný jako chrám v Taj Mahal, ale bude to dílo mých rukou. Bude jedinečný, protože jsem jej přestavoval sám i s chybami, které vzešly z mého nadšení a které by talentovaný člověk nikdy neudělal.
Nikdy nedokážu vypěstovat tak velká rajčata, jaké má můj soused, ale ta moje mi chutnají mnohem více než kterákoliv jiná.
Poprvé v životě odvádím zaměstnavateli poctivou práci a cítím uspokojení z práce v kolektivu, uspokojení z nepatrného přispění ke zdárnému dokončení práce, která je dílem celého kolektivu.
Jediná galerie, kterou ozdobí mé malby, je mezi naším obývacím pokojem a halou, ale činnost v novém oboru mě baví, dokonce se trochu zlepšuje i přesto, že já jsem jediný, kdo to zlepšení vidí.
Náš školní rozpočet byl zamítnut, ale mám dobrý pocit z toho, že jsme o něj svedli tuhý boj. Dovedete si představit, že bych se o tyto věci zajímal v období, kdy jsem pil! Se schválením rozpočtu počkáme do příštího roku.
Díky alkoholu jsem přišel o rodinu a vzpomínám na ní pouze mlhavě. Má současná manželka a děti, které jsem počal díky střízlivosti, mi přinášejí potěšení a radost. Před příchodem do AA jsem nikdy nedělal nic pro druhé lidi. I současnosti se mi tento nedostatek velmi těžko dohání, protože stále přijímám mnohem více než dávám.
Na světě existuje pouze jediná věc, která je hezčí něž tvářička čtyřletého chlapce. Je to tvář jeho mladší sestry.
Štěstí pro mě znamená naplnění, je to zadostiučinění, které získáváme díky vědomosti, že děláme to nejlepší, co nám dovolí naše možnosti ve všech oblastech našeho života, které nejprve poctivě zhodnotíme.
Štěstí je vděčnost za zázrak, kterým je další možnost žit životem, který jsme kdysi dávno opustili.
Štěstí je duchovní růst. Je to opravdické rozpoznání všech věcí a možností, které máme. Štěstí pochází jednak ze zkušenosti a jednak ze vzpomínek.
NEW HARDFORD, NEW YORK

Lekce pokory
Bůh, jak mu rozumím já, má smysl pro humor. Vyšlo to najevo v květnu, kdy jsem byl požádán, abych při mši v našem kostele řekl několik slov u příležitosti dne Matek.
Jakmile jsem začal o mé řeči přemýšlet, okamžitě se z „několika slov“ stalo celé kázání. Po několika hodinách se z kázání stalo to nejlepší kázání, které kdy kdo v našem kostele slyšel. Za několik dní, v okamžiku, kdy jsem mé kázání začal psát, se z něj stalo pravděpodobně nejlepší kázání v oblasti North Bay. Po týdnu se mi zdálo zcela pravděpodobné, že mě požádají, abych u nás v kostele přednesl několik dalších kázání. Výsledkem toho bude, že lidé z okolních komunit začnou chodit do našeho kostela, aby si mě poslechli. Domníval jsem se, že ještě později přijdou lidé i z velmi vzdálených farností, třeba ze Sault Ste. Maria.
Přitom jsem se před necelými pěti lety bál, že zemřu a na můj pohřeb nikdo nepřijde.
Když nastal den, kdy jsem měl promluvit v kostele, Bůh ve své milosti zasáhl. Dostal jsem takovou žízeň, která přesahovala všechna utrpení, které jsem prožil v období pití. Začal jsem mluvit, ale řeč jsem musel neustále přerušovat, abych se mohl napít. Obyčejná voda k uhašení mé žizně nestačila a po chvíli jsem více pil než mluvil. Pocítil jsem téměř nepřekonatelnou touhu připít celému shromáždění na zdraví.
V tom okamžiku jsem byl osvícen a proniklo ke mně poselství. Bůh mi říkal, „Jsi alkoholik, nic víc. Nejsi ani kněz, ani učitel a ani nejsi mluvčí. Jsi pouze alkoholik, který se uzdravuje díky Mé milosti.“
a to bylo vše. Dostal jsem lekci, na kterou nesmím nikdy zapomenout. Není důležité co dělám nebo kde žiji. Není důležité ani jak se jmenuji, důležité je, že jsem alkoholik, který se uzdravuje díky milosti Boží a díky společenství Anonymních alkoholiků.
NORTH BAY, ONTARIO

Jít kupředu
Většina alkoholiků, které znám, chce uspět. Ani já jsem nebyl výjimka. Když neprorazíme, nevadí. Zůstanou nám přeci růžové sny o úspěchu a slávě, které nám nabídne láhev alkoholu. Toto jsou smyšlenky a deformace, které provázejí život alkoholika.
Hlavní rozdíl mezi pijícím a střízlivým alkoholikem je podle mého názoru v nervozitě. Pijící alkoholik inklinuje k životu v budoucnosti nebo v minulosti. Střízlivý alkoholik, který používá část filozofie, která vyplývá ze zkušeností získaných ve společenství AA, žije nebo usiluje o život v přítomnosti.
Ve společenství AA zjišťuje nepijící alkoholik, že může Jít kupředu pouze tehdy, když se naučí žít Zde. Z modlitby o Poklid zjišťujeme, že jedinou věcí, kterou nikdy nemůžeme změnit je čas. Tady a Teď je jediná existující skutečnost, zatím co ve světě pijícího alkoholika existovalo pouze včera a zítra.
Milost střízlivosti spočívá v přijetí skutečnosti, že minulost neexistuje a budoucnost existuje pouze v přítomnosti.
Vzpomínám na ráno, kdy jsem se vzbudil a řekl si, že ten den se nenapiju. Udělal jsem to mnohokrát předtím a nikdy jsem neuspěl. Tehdy mi z jakýchsi nevysvětlitelných důvodů jiný hlas řekl, že lžu a že se stejně napiju. V tom okamžiku se, mírně řečeno, sešly podmínky, které způsobily, že se začal nejneobvyklejší den mého života. Bylo mi odejmuto nutkání napít se.
Mám pro to jednoduché vysvětlení. V okamžiku, kdy jsem si řekl, „Jsi lhář!“, tehdy jsem myslel v přítomnosti. Neřekl jsem si, „Když jsi se nenapil ráno, ale napiješ se až odpoledne, budeš lhář!“ Díky tomu jsem dostal sílu udělat něco s mými problémy, protože jsem poznal, že jsou to problémy, které mám právě teď. Nejsou to problémy, které jednou budu mít. A tak jsem vyhledal společenství AA na nalezl jsem tam pomoc, kterou jsem potřeboval. Přesně v tom okamžiku, kdy jsem si přiznal, že jsem lhář, jsem přestal být lhářem.
Od té doby, kdy jsem se vymanil z vřavy alkoholického života, jsem měl zájem o vše, co se týkalo Cesty kupředu a usilovně jsem o ní přemýšlel. V mých velmi přemrštěných ambicích, které inspiroval alkohol, jsem si často představoval, že musím vypadat jako nadpřirozený buldozer, abych mohl Jít kupředu. Jako buldozer, který se neustále hrne kupředu a vzhůru, který se neúprosně žene přes valy života a nedbá na překážky, který je poháněn ambicemi a posedlostí po úspěchu. Zejména po úspěchu, kterého lze dosáhnout bez vynaloženého úsilí a který leží na dně sklenky kdesi v baru.
Tenkrát jsem netušil, že se nejprve musím naučit být Zde, jestliže chci Jít kupředu a zažívat alespoň určitý stupeň poklidu. Je k tomu potřeba velmi silný žaludek, sebedisciplína a pevné odhodlání. Kdokoliv, kdo má dostatek energie a jednostranně zaměřené myšlení může Jít kupředu. Svědčí o tom uhlobaroni, kteří ožebračovali dělníky, diktátoři či demagogové. Ale k tomu, abychom zůstali Zde, musíme nejprve vědět, kde se nacházíme a pak teprve můžeme zjistit kam směřujeme. Nejprve musíme požádat, abychom se naučili hledat a potom musíme hledat, abychom nalezli. K tomu je zapotřebí pokora, trpělivost při čekání na odpověď a víre v tom, že se nám odpovědi dostane. Poznání, že toto nejsou „ctnosti“, které má buldozer mě osvítilo jako blesk z čistého nebe.
Libí se myšlenka, že zůstat Zde mi poskytuje klíč k uplatňování Jedenáctého kroku. Vědomý kontakt s Bohem, jak mu rozumíme mi sami, nezlepšujeme tím, že promítáme vlastní život do budoucnosti, protože každá budoucnost začíná přítomností.
MANCHESTER, MASSACHUSETTS

Praktická filozofie
Diky vlivu prostředí ve společenství AA jsem byl osm let střízlivý. K tomu mi pomohla velmi praktická životní filozofie. Pomohl mi způsob myšlení, který přináší reálné výsledky.
„Rozhodli jsme se předat svůj život a svou vůli do péče Boha, jak mu rozumíme mi sami.“ Třetí krok. Může se stát pořádným oříškem zejména pro člověka nepříliš nábožensky založeného nebo pro člověka, který má problém s přijetím slova „Bůh“. To byl i můj případ. Trochu mi pomohlo, když jsem změnil znění Třetího kroku následovně, „Bůh, jak mu nerozumím já sám“ a „ předat svůj život a svou vůli do péče dobra.“
Předchozí myšlenky dovolily mě, člověku bez víry, abych se oprostil od náboženských problémů a začal poznávat duchovní přínos společenství AA. Pro mnoho z nás končí snaha pochopit Boha poněkud frustrujícím nepochopením. Mě se velmi ulevilo, když jsem zjistil, že Bohu jednoduše nemusím rozumět. Není přeci potřeba rozumět tomu, jak rostou stromy, aby jste byli schopni postavit živý plot. Program AA je praktická záležitost. Pokoušet se porozumět Bohu před tím, než začnu uplatňovat Třetí krok, přesně odpovídá mé představě o nemožném úkolu, což považuji za velmi nepraktické.
Jak tedy může člověk pracovat na Třetím kroku? Myslím, že je velmi přínosné přestat s pokusy na něm pracovat. Proč? Protože pokoušet se na něm pracovat může být pouze další pokus porozumět Bohu. Opět zdůrazňuji, že je to velmi nepraktické.
Mnoho lidí je rozhodnuto dokončit práci na věcech, které nevyžadují vůbec žádnou práci. Dospěl jsem k víře, že dobré věci nelze dosáhnout bez patřičného úsilí a že nestřídmost je vždy špatná. Zastávám názor, že Třetí krok nevyžaduje vůbec žádnou práci a nejlepší způsob, jak jej implementovat je s pomocí největšího uspokojení nestřídmosti.
Dovolte mi ilustraci na mé vlastní zkušenosti. Stalo se to po roce mého působení ve společenství AA. Byl jsem přesvědčen, že v zaměstnání se nacházím ve velice špatné situaci. Sotva jsem zvládal mé pracovní úkoly. Náhle se mi, jakoby mimochodem, naskytla nová pracovní příležitost. Vyžadovalo to však, abych se přestěhoval. Firma, která práci nabízela byla známá tím, že pracovníky nabírá a propouští bez velkých skrupulí a ohledů. Ale nástupní plat byl o třetinu větší než můj dosavadní. Od vystřízlivění mi mé zaměstnání přinášelo pouze velké množství starostí a obav. Když se objevila nabídka nové práce jsem měl za sebou mnoho měsíců naplněných trápením a obavami.
Silou vlastní vůle jsem se pokoušel změnit dosavadní pracovní podmínky, psal jsem různé zlepšovací návrhy, stěžoval jsem si a snažil jsem se přizpůsobit společnost mému způsobu myšlení. Měl jsem dalších čtyřicet spolupracovníků. Všechny jsem je změnit nemohl. Po obdržení nové pracovní nabídky se vše ještě zhoršilo. Nechtěl jsem se stěhovat, protože jsem se stal členem velké skupiny AA a získal jsem mnoho přátel. Zmítal jsem se mezi možností získat vyšší plat a jistotou, kterou mi dávalo mé současné zaměstnání, mezi nutností stěhování se do nového města a bezpečím ve společnosti přátel ze společenství AA, které jsem nedávno získal. Pro kohosi, kdo je ve vězení se mé problémy mohou zdát směšné, ale pro mě to tehdy byla situace, která mi způsobovala žaludeční nervózu, rozbouřila můj život a úplně mě vyvedla z duševní rovnováhy.
Nakonec jsem zašel za přítelem za společenství AA, který byl mnoho let střízlivý. Vůbec se mnou nemluvil o Třetím kroku, alespoň ho nezmiňoval přímo. Pouze mi řekl, „Proč na jeden rok nepřestaneš pracovat?“ Zeptal jsem se ho co tím myslí. Doporučil mi, abych zůstal tak, kde pracuji a doporučil mi, abych se jednoduše přestal starat zda vydělám dostatek peněž či nikoliv. Abych chodil každý den do práce, užíval si bezstarostnou pohodu, nebral si starosti příliš k srdci, přijímal každý den takový jaký je a abych v každé situaci dělal to, co se mi zdá být nejlepší a toto vše dodržoval celý rok. Zkuste se zamyslet! Celý rok bez starostí! To je mnohem lepší než placená dovolená.
Zkusil jsem to. Jít každý den do práce a o nic se nestarat pro mě byla veliká radost, protože neklid, který s sebou přinášela nabídka nového zaměstnání mě velmi znepokojoval. Vzdal jsem se, ale způsobem, který mi přinesl uzdravení. Mé nálady se zlepšily a obdobně tomu bylo i v práci. Ke konci roku jsem dvakrát povýšil a dvakrát mi zaměstnavatel zvedl výplatu. Změnil jsem od té doby zaměstnavatele, ale mezi mnou a bývalými kolegy panovaly vždy dobré vztahy.
Byl to nejcennější rok mého života. Tím nepraktičtějším způsobem jsem poznal starou pravdu, že mohu změnit pouze sebe, nikoli svět okolo mě. Poznal jsem, že je možné pracovat na Třetím kroku a přitom o to neusilovat. Je možné na něm pracovat tak, že prožijete rok bez strachování. Vyhovuje-li vám rok života bez obav, klidně si přidejte další. Každý z nás má něco na práci. Buď pracuje v kanceláři nebo v továrně, slouží v armádě, stará se o domácnost nebo dělá cokoliv jiného. Nikdo z nás nemusí rozumět Bohu, ani se znepokojovat věcmi, které jsou mimo naše možnosti. Můžeme si dopřát luxus života bez starostí. Každý z nás zvládne pouze dnešní den, musí zkoušet dělat svou vlastní práci a starat se o vlastní rodinu. Nemusíme se pokoušet zlepšit celý svět, ani nemusíme rozumět tomu,čemu není schopen porozumět žádný teolog, ať už je jakéhokoliv vyznání.
Přestaňme se jednoduše plést do věcí, které jsou dány Bohu. Když se přestaneme vměšovat do Božích záležitostí a přestaneme se strachovat, předáme svou vůli a svůj život do péče Boha (nebo Dobra), takového jak mu rozumíme (nebo nerozumíme) my sami.
SAN JOSE, CALIFORNIA

Extáze
Chceme-li zůstat střízliví, neměli bychom se smířit s vlažným přístupem ke společenství AA, neměli bychom pracovat na krocích pouze naoko či se spokojit s nezajímavým a otřepaným životem ve střízlivosti. Rozhodně ně, pokud chceme zůstat střízliví.
Neustále musíme hledat cosi mnohem lepšího než je stagnace průměrného života nebo obyčejnou duchovnost. V článku, který se jmenuje „Hledání extáze“ jehož autorem je Gerald Heard a který vyšel v časopisu Grapevine se píše, „Bude se zdát…, že nikdo z nás nežije dostatečně uvolněným způsobem života, aby se mohl vyhnout setkání se stresem, kterému jsme nutně vystaveni a přitom neselhal…Alkoholizmus podobně jako všechny ostatní druhy závislosti není ve své podstatě jenom hledání naprostého utišení. Je to touha po extázi, touha po vtržení se ze stojatých vod všednosti, je to touha po povznesení se k nebeským výšinám.“
Existuje někde na světě střízlivý alkoholik, který by nechápal obsah předchozích slov?
Před několika lety jsem seděl v jednom New Yorkském baru a novinářem, který právě přišel díky alkoholu o svou práci. Zajímal se můj příběh a o společenství AA. Toho dne však hořel spravedlivým hněvem a povídání o jeho uzdravení ho vůbec nezajímalo.
Dostal jsem nápad a tak mu povídám, „Víš kamaráde, myslím si, že jedno z největších potěšení na cestě ke střízlivosti je pocit, že jsem na hony daleko od pitomců. Ty běžíš po jiné trati, posloucháš jinou muziku, žiješ v jiné době a na hraně existence. Žiješ na rozhraní mezi potěšením a bolestí, na rozhraní mezi pokrokem a pádem do propasti.“ Povídal jsem mu toho ještě mnohem víc.
Nakonec jsem spatřil, že mám velmi pozorného posluchače. Potvrdil mi, že je tomu skutečně tak. Jeho život byl na míle vzdálen jeho představám a to bez ohledu na jeho neštěstí. Bylo pro něj velmi únavné a nezáživné žít jako pitomec. Bylo to zhola nemožné.
Dnes si myslím, že tato naprosto neúspěšná snaha pracovat na Dvanáctém kroku, kdy jsem se dokonce modlil, aby se pan H stal členem společenství AA, mi velmi pomohlo. Od toho okamžiku jsem si nikdy nepřestal uvědomovat, že jako alkoholik nemohu nahlížet na život jako normální lidé. Ve skutečnosti nemám představu, jaké je to být normálním člověkem, abych si v mysli uměl vytvářet představy o normálním životě. Mám na mysli člověka, který není alkoholikem. Dovolte mi, abych se na chvíli přidržel pohledu pana Hearda. Průhlednost jeho myšlenek mi vyhovuje.
Co mám udělat, jestliže jako alkoholik mám „vystoupit ze stojatých vod  všednosti“ a zůstat střízlivý? Mám se stát členem nějaké revoluční skupiny? Mám se připojit k Hippies? Mám začít cvičit jógu?
Zde je odpověď na danou otázku. Mám přijmout Dvanáct kroků! Je to hloupé? Mám to zkusit? Několik prvních let ve společenství AA jsem se nepokusil jít dál než k prvním třem krokům. O zbylých jsem si myslel, že byly přiloženy, aby rámcovaly celkový obraz. Byly pro mě spíše chvályhodné než praktické. Já přeci nemohu zajít tak daleko…a tak dál.
Přesto jsem, jak šel čas, měl ku pořádného štěstí. Dostal jsem se do nepříznivé situace. Zaměstnání, zdravotní stav, rodina, zdálo se, že se to vše najednou zhroutilo. A tak jsem se pohnul a pokusil se udělat Čtvrtý a Pátý krok, inventuru a přiznání. Dnes vidím, že to bylo duchovní postrčení, ale neodvedl jsem příliš dobrou práci. Napsal jsem několik slov k inventuře, ale ne všechno. Přesto byl výsledkem úžasný rok a já jsem pocítil duchovní pokrok. V jistém, velmi důležitém ohledu jsem se změnil.
Potom, jak tomu nevyhnutelně bývá, přišlo zpomalení. Začal jsem si namlouvat, že Šestý a Sedmý krok vyžadují více práce. Zajímavé. Složité. Existencionalistické. Ostré rozhraní mezi neštěstím a pokrokem. Nové, velice pozoruhodné uvědomění si Boha a sama sebe.
Zjistil jsem, že pro člověka, který poznává sama sebe, svůj charakter, přiznává si ho, stává se ochotným ho změnit a žádá Boha, aby ho změnil, nebudou existovat „stojaté vody všednosti.“
Nálož z dynamitu! Odvážím se jí odpálit? Nemohl bych to vše nechat být a začít žít prostý, tichý, nepřijatelný, nepříliš duchovní a průměrný život? Vždyť pan X to udělal a pánové Y a Z také.
Jsou to alkoholici? Asi nejsou. Znám doopravdy jejich duchovní život? Neznám.
Ale zpět ke mně. Mám potřebu se odlišovat. To je důvod, proč jsem pil. Neustále mám potřebu být jiný. Zkusil jsem cestu drogy a nestřídmosti. Proč nezkusit „silovou“ cestu Dvanácti kroků, cestu zdraví a radosti. Kroky jsou specifickým lékem na mé špatnosti a na můj alkoholizmus. Nebo to není „silová“ cesta? Na tom teď už nesejde. Jsou způsobem, jak se stát jiným, duševně zdravým člověkem.
Dospěl jsem až tak daleko, že vím, že to, co obsahuje celý program AA, který jsme dostali od našich zakladatelů, není naděje na změnu v odpudivého svatouška. Je to naděje, že budu doopravdy žít, uvědomovat si sám sebe a možná prožívat extázi. Dospívám k víře, že nepřijmu-li to co program nabízí (požaduje?) a místo toho se od něj budu vzdalovat, mohu se znovu opít. Mimochodem, mnoho lidí se už o to pokusilo.
Jinými slovy řečeno, jestliže nebudu poctivě a v plné šíři pracovat na Dvanácti krocích programu AA, nemohu očekávat, že budu „v programu.“
VERMONT

„Žádný člověk není ostrov“
Dlouho před tím, než do mého života vstoupilo společenství AA a alkohol mě začal ovládat jako parazit pod kůží, jsem prožívala duchovní úpadek. Neměla jsem nic, ani víru, které bych se mohla přidržovat. Nedůvěřovala jsem lidem, protože jsem díky pití ztratila víru v sebe sama. Nedůvěřoval jsem nikomu, protože druzí lidé byli jenom odrazem mého já a sama sobě jsem nemohla věřit.
Vystřízlivěla jsem ve společenství AA a přese mne se převalila hřejivá záplava reality, které jsem se tolik bála. Přestala jsem se strachovat a to vše se podobalo zázraku. Divila jsem se proč. Spolu se střízlivostí do mého života vstoupilo něco nového.
Začala jsem mít zájem o druhé lidi. Slova „zájem“ a „ohled“ mi dříve byla úplně cizí. Věřila jsem, že mám schopnost se zamilovat. Myslela jsem si, že mám ráda mámu, ale nyní chápu, že tyto emoce pouze odrážely můj zájem o sebe sama. Nic nedokázalo proniknout hradbou mého ega. Na počátku střízlivého života jsem začala pociťovat soucit s druhými alkoholiky, potom s mými dětmi a nakonec s mým bývalým manželem. Soucit, který začala doprovázet láska, otevřel dveře veliké pevnosti v mém nitru, které byly vždy zavřené.
Začaly se dít podivné věci. Po vystřízlivění jsem se nenavrátila do původního stavu. Nenavrátila jsem se do stavu „dobra“, který jsem opustila, když jsem začala pít alkoholickým způsobem. Začal jsem se dostávat do stavu, kdy jsem se cítila „více než dobře.“ Při zkoumání mé osobnosti skrze Čtvrtý krok jsem v nitru našla novou podstatu. Nikdy dříve, ani v dětství, jsem se nedostala do podobného stavu. Všechny věci byly na svém místě.
Z nových kořenů začaly vyrůstat nové vlastnosti. Na krátké okamžiky jsem se dokázala vcítit do pocitů druhých lidí a náhle se mi otevřel úplně nový svět. Porozuměla jsem světu okolo mě a přestala jsem být středem vesmíru. Zpočátku se mi zdálo, že je toto zjištění ohromná kalamita. Byla jsem součástí velkého a velmi krásného tajemství. Nebyla jsem schopna do něj proniknout, protože jsem o něm nic nevěděla. Mohla jsem jenom zvědavě obcházet kolem dokola. Děje se tak dodnes. Ani já, ani nikdo jiný nebude schopen odhalit tajemství vesmíru. Můžeme jej však přijmout, můžeme přijmout naší roli, náš život a smrt jako cosi duchovního, co leží za oblastí našeho chápání.
Začal jsem sledovat mé děti. Náhle jsem viděla malé, ale velmi důležité lidské bytosti. Pochopila jsem, že při pití jsem s nimi zacházela jako s nějakými nemyslícími stroji, které jsem vytvořila stejně, jako bych vytvořila sadu nějakých věcí a byla na ni hrdá. Viděla jsem, jak náhle začali velmi dobře prospívat, když se můj přístup k nim změnil. Dokázala jsem nabídnout pomocnou ruku, někdy jenom tím, že jsem naslouchala. Velmi mě uspokojovalo zjištění, že jsem schopna pomoci, bylo to prostě neuvěřitelné.
K poznání duchovnosti jsem dospěla svou vlastní cestou. To však neznamená, že bych dostala přímou radu od Boha v průběhu jakéhosi vidění. Nejsem přeci stejná jako svatí. Znamenalo to, že jsem měla zájem o mé přátele. Jenom díky tomu se mi dostalo milosti od mé Vyšší moci, od Boha. Dlouho před vznikem společenství AA napsal John Donne, „Žádný člověk není ostrov.“
Nové duchovní prožitky a pocity mi začaly přinášet pocit bezpečí a jistoty do doby, kdy mnou otřásl jeden přítel ze společenství AA, když řekl, „Dobrá, můžeš uplatňovat Třetí krok a víru v Boha v osobním životě, ale jak můžeš přijmout ta hrozitánská neštěstí, která nás denně obklopují?“
Znovu jsem byla postavena otázku, která provázela náboženskou stránku mého dětského života. Jak mohu přijmout víru v Boha, který dovolí tak nehorázné zločiny proti lidskosti, kterými byly události v Buchenwaldu, Dachau či v Hirošimě? Bylo to velmi riskantní. Okamžitě jsem se vyděsila a začala jsem přemýšlet o smrti a utrpení. Ne o mé vlastní, ale o smrti a utrpení celého lidského druhu. Začala jsem přílišně zpytovat mou nově nabytou víru a zpanikařila jsem. Při hledání odpovědí jsem začala číst literaturu, která se tímto problémem zabývá do mnohem větší hloubky než literatura AA.
Měla jsem velké štěstí, protože dříve než jsem toho přečetla příliš mnoho na téma duchovní víry, což byla oblast, které mě velmi mátla, jsem pochopila, že si kladu příliš brzy velké množství otázek. Velmi moudře jsem přenechala filozofické knihy lidem, kteří vlastní mnohem chytřejší mozky než je ten můj. Nemohla jsem riskovat nové mentální pomatení. Vrátila jsem se k učení AA, které mě koneckonců zachránilo ze života naplněného bolestí a utrpením.
Nebylo potřeba, abych se dívala za Dvanáct kroků a hledala víc než slova modlitby o Poklid, „přijmout to, co změnit nemohu.“ Odpověď na mou otázku je ve slově „přijmout.“ Přijmout místo lidské bytosti v univerzálním schématu. Přijmout můj život jako drobnou částečku velkého celku. Ani jeden z nás nemá zdání o nádheře dosud nezmapovaných prostor vesmíru a přesto můžeme žít na Zemi a milovat jeden druhého. Můžeme dovolit starostlivosti, soucitu a úctě, aby vstoupily do našich životů. Můžeme sledovat náš duchovní růst. S pomocí nástrojů a návodů, které nám poskytuje společenství AA, se můžeme dozvědět mnohem více o velmi drahocenném daru – o bráně, která vede k lidské duchovnosti.
NEW YORK, NEW YORK

další část: Dvanáct kroků