info – muž: 736 190 990

info – žena:
728 354 716

  1. Úvod
  2.  » 
  3. Osobní příběhy
  4.  » Nekončící příběh – příběh alkoholika

Nekončící příběh – příběh alkoholika

Dveře dokořán skutečnému životu

Když jsem se kdysi dávno poprvé opil, bylo mi to trapné a cítil jsem se dost divně. Nechápal jsem lidi, kteří trávili svůj čas po hospodách. A těmi, kteří svoje pití nezvládali, jsem opovrhoval. No, to už je ale opravdu hodně, hodně dávno.

Postupně jsem si ale zvyknul, a nakonec jsem se přizpůsobil svému okolí. Alkohol se stal už od mládí pro mě vítaným doplňkem a spolehlivým pomocníkem. Používal jsem ho pro zlepšení nálady, pro uvolnění a přijal jsem ho jako příjemnou součást života. Zvykl jsem si pravidelně popíjet, připadalo mi to úplně normální a alkohol mně vždycky dodal to, co jsem si přál a „nutně“ potřeboval. Dlouho jsem tak žil a pil a někdy se opil – a nebyl jsem závislý a nebyl jsem alkoholik. Postupně jsem si zvyknul natolik, že jsem pil denně a opil se asi tak jednou za měsíc. Pil jsem hlavně pivo a říkal jsem tomu „tekutej chleba“. Víno skoro vůbec ne a tvrdý alkohol jen málokdy. Manželce to vadilo už za svobodna, mně to nevadilo vůbec.

Alkohol se postupně pro mě stal už nutností a součástí všech mých dní. Tehdy mně ale ještě ten alkohol chutnal! Hlavně to pivo – na to se mně úplně sbíhaly sliny a já tu hořkou chuť vychutnával a miloval. Byl jsem členem „pivní pěchoty“ a bylo to hodně hektolitrů, co jsem prolil hrdlem.

Dodnes nevím, kde se stala chyba, nebo co se vlastně přesně stalo. Která situace to „zlomila“, která „opice“ byla ta rozhodující. Ale dobře si vzpomínám, že to bylo naprosto nenápadné a pomalé. Prostě z konzumenta alkoholu jsem najednou z ničeho nic byl alkoholikem. Aspoň mně to tak připadalo.

Vůbec jsem nezpozoroval, že se něco děje, něco mění – možná jen ta manželka o něco víc brblala. Dlouho jsem si ale svou závislost nepřipouštěl a dělal jakoby nic. Ke konci mého pití jsem sice prožil několik kolapsů a výpadků, ale protože se mně to podařilo ututlat, tak jsem si myslel, že je to v pořádku. Nakonec, komu se to taky nestalo, ne? Ani jsem si nevšimnul, jak došlo k tomu, že všichni o tom věděli, jen já ne. Všichni mi to říkali, varovali mě a napomínali, ale já si vždy zacpal uši. Stále mně ještě ten alkohol alespoň trochu pomáhal. Potřeboval jsem ho čím dál tím víc a častěji a častěji. Ten poslední rok mé alkoholové kariéry jsem už musel pít po pár hodinách. Alkohol už nebyl kamarád, ale neřád – už jsem ho nepil rád, ale pořád. K tomu prášky na nervy a na spaní – ty jsem zapíjel rumem přímo z flašky. Po bytě poschovávané láhve a placatky, další zásoby ve sklepě, na chodbě a v mnoha skrýších. To, co jsem vypil, jsem dolíval čajem, nebo vodou. Docházely peníze a já je bral tajně manželce z peněženky.

Ten poslední rok jsem „prožil“ v transu a záchvaty šílenství a deliria mě provázely skoro každým dnem mého živoření. Měl jsem děsivé sny a různé halucinace – v noci i ve dne. Ráno jsem se mnohdy v pyžamu a v papučích potácel ke stánku pro rum. Cestou jsem se několikrát pozvracel a už nevěděl kudy kam.

Do léčebny mě vezla manželka už v příšerném stavu a já tehdy ani trošku nepomyslel na ni. Jak se asi musela cítit, když mě „předávala“ na DETOX! Bylo mi opravdu hrozně – první týden jsem ani nevěděl, kde to vlastně jsem.

Každý ráno kruté dávení a třes na WC, kde jsem ležel spíš jako mrtvola. A celý ten první týden jsem prosil o rum! Pak mě po 14 dnech přemístili na oddělení č. 4. To jsem prvních pár dní myslel, že se tam doopravdy zblázním. Byli tam vrazi, ti co přišli přímo z kriminálu, mnozí pacienti už navždy zbaveni svéprávnosti. Zážitky odtamtud se ani dost dobře nedají popsat – bylo to názorné šílenství, v té kruté podobě. I když mně jeden člověk každý den říkal, že mě v noci konečně zabije, tak jsem to nakonec „přežil“. Byl jsem totiž opravdu jedním z nich a oni to vycítili. Jen já si myslel, že tam nějak nepatřím.

Manželka tam za mnou byla jen jednou a třásla se, chudák, jak osika, když viděla, kam to její manžel spadnul. Co jsem ještě potřeboval zažít, co si uvědomit, co poznat? Tam se žádná terapie nekonala, byli jsme tam jen uklizení. Příliš nebezpeční sobě i svému okolí, prakticky vyloučení z dalšího života „venku“.

Pak mě vypustili a prý, ať se klidně zase vrátím, že se o mě dobře postarají. A já si nic neuvědomil, nic o sobě nepoznal a nic si nepřiznal.

A za 5 dní si dal první pivo…

A byl jsem nesmírně šťastný, že to se mnou neseklo a že tedy už jsem vyléčený. Že to svoje oblíbené pivečko budu moci pít zase dál! Na manželku jsem vůbec nemyslel, jen sám na sebe.

Za 3 měsíce jsem se zase – ožral jak to prase. Manželka už nemohla ani brečet, jen to nesmírné zoufalství v jejích očích si pamatuji.

Bylo jasné, že to dál už není možné, že naše manželství nemá žádné další pokračování. Jen mně tehdy řekla, že bych si měl najít někoho, kdo mi bude rozumět, kdo na tom je stejně jako já. Ona že už mně nijak pomoct nemůže, že už na to nemá síly.

Co z takového života? Skočit z balkónu? Nic lepšího mě nenapadlo, jen má zbabělost mě zbrzdila. A tehdy mně Bůh, kterého jsem vůbec nehledal a nevolal, podal svou ruku. Dodnes si nevzpomínám přesně na to, co se vlastně stalo, že jsem si našel kontakt na AA. Proč jsem to udělal, co jsem od toho čekal, co jsem si myslel? Bůh, na kterého jsem kašlal a ze kterého si dělal blázny, mně poslal do cesty Anonymní alkoholiky. Já ze začátku neměl žádnou touhu nepít, žádnou představu o tom, co vlastně chci, co očekávám. Byl jsem na dně, byl jsem troskou a byl jsem skutečným alkoholikem.

To jsem taky na prvním mítinku dokázal říct: „Jsem alkoholik“. To byla bomba! Jako by se přede mnou otevřely dveře do světa, kde jsem předtím nikdy v životě nebyl. Vůbec neumím přesně popsat to, co jsem na tom svém prvním mítinku AA zažil. Bylo to tak silné, ohromující, nečekané, a tak zásadně to změnilo můj další život! Zjistil jsem, že nejsem v tom srabu jen já sám. Že jsou taky druzí alkoholici a alkoholičky. A že mnozí z nich zažili ještě daleko horší věci než já. A že opravdu nemusí pít a jsou dokonce i veselí!

Na mítinku AA jsem najednou byl sám sebou, mohl jsem být otevřený a upřímný. Nikoho jsem jakýmkoliv děsivým zážitkem nemohl překvapit, nikoho svou řečí urazit. Žasnul jsem a divil se a nevěřil a pochyboval a… nepil! Nemusel jsem pít, nemusel jsem mluvit – a nepil jsem a mluvil jsem. A jak se mně vždycky ulevilo, jak jsem se nadechnul a pookřál! Jak jsem byl najednou plný nějaké neznámé naděje. A kolik jsem měl najednou kamarádů a kamarádek.

Manželka se mě ptala, proč vlastně nepiju, co se to se mnou stalo, jak je to možné. Nevěřila – bála se uvěřit tomu, co viděla – nepijícího alkoholika. A já se nebránil tomu poselství AA – které mě oslovovalo, udivovalo i náramně štvalo. Měl jsem pro sebe k dispozici příběhy druhých a jen na mně samotném záleželo, co s tím udělám. A já nic moc nedělal, jen se moc nebránil, jen si nezacpával uši – a nepil. Anonymní alkoholici vstoupili se svými 12 Kroky do mého života úplně přirozeně a nenuceně. Já se díky AA setkal sám se sebou. A díky Bohu jsem to setkání přežil! Ocitnul jsem se ve světě, kde jsem to vůbec neznal, vstoupil jsem do těch otevřených dveří. A to nejen obrazně, nebo jen tak; ale doopravdy, skutečně fyzicky, bolestně i radostně. Začal jsem si postupně uvědomovat věci, o kterých jsem vůbec nevěděl. Najednou jsem si všimnul souvislostí, které jsem vůbec netušil. Poprvé v životě mě něco oslovilo a zaujalo a nepřestalo mě to zajímat a oslovovat dál. To jsem nikdy předtím nezažil – všechno mně po pár týdnech zevšednělo a přestalo mě „bavit“.

Dnes bych už neuměl rozlišit AA od mého života – tak se to nějak vzájemně propletlo. Přestával jsem se bát lidí, nacházel jsem víc a víc odvahy se někomu svěřit.

Měl jsem víc štěstí než rozumu – skupina AA, kam jsem přišel, intenzivně pracovala na programu, na šíření poselství a já mohl úplně „plynule“ zapadnout do toho nového, střízlivého života s AA.

Začal jsem se podílet na službě – jako sekretář mítinku, služebník na telefonu, později jako člen Rady důvěrníků.

Mohl jsem spolu s druhými jezdit po psychiatrických léčebnách a nést to poselství AA na infomítincích pro pacienty – trpící alkoholiky. Začal jsem tak sám pomáhat druhým a moc to pomáhalo i mně samotnému. Všechno to, co jsem slyšel na mítincích, všechno to, co jsem četl v literatuře a brožurkách AA, mně tak nějak samozřejmě a plynule vklouzlo do života. Uchytilo se to v mé hlavě a snad i v srdci a v duši. Mohl jsem být přímo u zrodu nové skupiny v místě mého bydliště, kam dodnes chodím. Zažil jsem s Anonymními alkoholiky spoustu zázraků, na které prostě nemůžu zapomenout.
Začal jsem se měnit mnohem víc, než jsem původně chtěl. Myslel jsem si, že prostě přestanu pít a rázem bude všechno jiné – lepší, krásnější a jednodušší. Ten můj život vůbec není jednoduchý, ale krásnější určitě je! Já dodnes opravdu upřímně a možná i naivně žasnu a divím se. Jak je to možné? Co jsem já pro to vlastně udělal? Jak to, že mě to nepřestalo oslovovat a že je to pro mě i dnes napínavé dobrodružství? Jak je možné, že prožívám to, co popisují autoři „Modré knihy“?

Hodně času věnuji šíření poselství AA, hodně energie i peněz dávám a nejméně dvakrát tolik dostávám zpátky! Na jedné straně zůstávám i dnes těžce nemocným člověkem – alkoholikem. Na druhé straně žiju naprosto svobodně a akčně, pomáhám druhým a oslovuji lidi kolem sebe. Užívám si svobodu a svobodný život tím umožňuju i své manželce a mnoha dalším lidem. Má manželka už se mnou jezdí pravidelně na akce AA a má mezi „námi“ spoustu známých i přátel. Baví se s „áčkaři“ úplně normálně a někdy dokonce i upřímněji než já sám. Můžu říct, že jsem nikdy nic podobného nezažil a v něco takového už nedoufal.

Já si uvědomuji, že se měním pořád dál a už se to vůbec netýká jenom mého alkoholizmu. Nejenom jako bych žil v jiném světě, ale taky nově poznával sám sebe. Kolik jsem toho o sobě nevěděl, nebo spíš ani vědět nechtěl!

Díky programu 12ti Kroků pracuji sám na sobě, na své povaze, poznávám své ego, vnímám své pocity a tužby. Kolik různých zákoutí se ve mně ukrývá, kolik ještě objevím zamčených skříní a v nich zavřených kostlivců!

Můj dnešní život není vůbec lehký, pořád nové problémy a různé šoky. Jako by na mě čekaly ve frontě, a ještě se předbíhaly, kdo se na mě dostane dřív. Často bývám unavený, cítím se špatně, mám i jiné nemoci; ale vždy mně zbude alespoň malý kousek střízlivosti.

Mám telefony a emaily na spoustu známých z AA a mám i modlitbu pro spojení se svým Bohem. Někdy už nezbydou žádné síly, naděje skomírá a zbude jen špetka víry. Nevadí, stačí to, funguje to! Je to pro mě nekončící příběh – příběh alkoholika.

Z Preambule AA

AA nejsou spřízněni s žádnou sektou, církví, politickou organizací
ani s žádnou jinou institucí, nepřejí si zaplést se do jakékoliv
rozepře, nepodporují žádné vnější programy ani žádným jiným programům neodporují.