Anonymní alkoholici v České republice

To jsem taky na prvním mítinku dokázal říct: Jsem alkoholik. To byla bomba! Jako by se přede mnou otevřely dveře do světa, kde jsem předtím nikdy v životě nebyl. Zjistil jsem, že nejsem v tom srabu jen já sám. Že jsou taky druzí alkoholici a alkoholičky. A že opravdu nemusí pít a jsou dokonce i veselí!

Nechtějí mi radit, jen opakují: Nepij a choď mezi nás. To je všechno? Zajisté není, ale pro začátek a mou zatemněnou hlavu ano. A tak chodím. A nepiji. Jak se to stalo? Nevím, jen pít nemusím. Objevuji život. Chuti, vůně, obyčejné věci. Můžu zase jíst. Můžu zase bez obav pracovat. Můžu svým dcerám nachystat snídani a jít s manželem na procházku. Jsem šťastná.

Šel jsem za sponzorem a říkám mu: Víš, já si myslím, že jsem asi dobře neudělal ten první krok. Asi jsem ho udělal jen nějak povrchně. A on mi na to odpověděl to, co mi zachránilo život: Já si myslím, že ty dobře víš, že nemůžeš pít úspěšně. Tento chorobný myšlenkový postup se musí odstranit. Když mi to řekl, hned jsem to uviděl.

Proč jsem v tom stále pokračoval, proč jsem neviděl, že je to jen horší? Popravdě nikdy jsem si tuhle otázku nepoložil. Stále jsem se hnal za alkoholem a nalhával si, že mi dává ty pocity, které jinak nemám, tu svobodu, bezstarostnost. Cítil jsem, jak mi v hrudi stoupá to spalující vzrušení, když jsem se po celém dni bez pití vydal na tah, opravdu jsem běžel do hospody, nedokázal jsem vydržet ani vteřinu navíc, srdce mi bušilo a měl jsem úsměv na rtu, protože jsem věřil, že jakmile zvednu tu první sklenku, tak všechen ten svrab života bude také povznesen a odplaven pryč.

Nakonec mi došlo, že situaci nemám pod kontrolou, že ji prostě nemůžu zvládnout sám a že sezení na áčkách nestačí. Vedl jsem vlastně strašně neupřímný a pokrytecký život sám vůči sobě. Alkohol je úskočný a mocný nepřítel. A já jsem neměl pod kontrolou už vůbec nic. Můj život se stal neovladatelným. Svůj první krok jsem udělal den po té, co jsem „padl na kolena“. Opět po jednom takovém tahu, kdy jsem si navíc koupil pervitin, dealeři mě okradli o nový počítač a jiné věci v řádech několika desítek tisíc korun a já strávil v posteli čtyři dny s lahví slivovice, úplně emocionálně a fyzicky vyždímaný. Byl konec. Už jsem nemohl dál. Pochopil jsem, že potřebuji odbornou pomoc. Že tohle je nad moje síly, že jsem v pasti. Zavolal jsem kamarádce, že jedu do blázince, že už to nedávám, že jsem v koncích, že se bojím, že umřu.

Dřív jsem se bála, že budu smutná abstinentka, která se bude držet zuby nehty, aby se nenapila. Teď je ze mě střízlivá alkoholička a je mi docela fajn. O pevné vůli vím jen to, že ji opravdu nemám.

Nemohu říct, že se už nikdy nenapiji, ale vím, že DNES se nenapiji a žiji střízlivou přítomností – den po dni. Nehrabu se v tom, co bylo, co už nemůžu změnit. Nedělám si vrásky z toho, co bude. Nastoupila jsem cestu svobody, kterou je uzdravování se. Na svoje problémy nejsem sama.

Po necelých dvou letech jsem došel na dno. Pil jsem v kuse šest týdnů a už jsem to nedokázal zastavit. Noční halucinace se stupňovaly a přes den jsem měl jedinou nutkavou myšlenku, abych měl dost pití. Sebevražda se mi začala jevit jako jediné možné východisko. Pokusil jsem se o ni ke konci zimy. Vyšší moc ale byla proti a díky zásahu policistů mě záchranka převezla do nemocnice.

Stalo se to snad ještě ve dveřích. Druhý zázrak mého života. Ze mě spadl obrovský kámen, strašné závaží, které mě tížilo a které narůstalo každým dnem prožitým v posledních deseti letech. Kolem stolu seděli lidé, kteří se na mě usmáli, kvůli mně se zvedli ze židlí, podali mi ruku, a dokonce mě objali a řekli mi jménem! Sama jsem si jménem už dlouho neříkala.

Nejednou jsem stál za oknem a pozoroval dění za sklem, pozoroval jsem normální život tam venku a cítil, že tam už nepatřím. A nebylo to jen to sklo, co mě dělilo od života. Dnes je to úplně jiné, jako bych se konečně stal součástí svého života, a dokonce i života někoho jiného.