Neobyčejná šance být toho součástí

Věřím, že uvidím pravdu, věřím, že si přestanu lhát, věřím, že se uzdravím.

Jsem přesvědčený o tom, že jsem byl alkoholikem ještě před tím, než jsem se poprvé napil. Hned od začátku jsem alkohol zneužíval. Když jsem byl jako mladý propuštěn z vězení za sdružování proti republice, §80, jel jsem přes Prahu, na Václaváku jsem se zastavil v bufetu a dal jsem si pivo a panáka. A za chvíli jsem honil po Václaváku nějakou mladou paní. To byl můj začátek. Kdykoliv jsem pil, tak jsem se choval jinak a alkohol mě hned od začátku ovládal.

Na vojně u PTP jsem, den po chlastu, naboural motorku a byl jsem několik týdnů v nemocnici. Po mém útěku do Německa, kde jsem pracoval v rozhlase, jsem se nechal několikrát vozit z baru přímo do práce.

Moje další zastávka v životě byla ve Spojených státech, ve městě, kde jsem znal každou hospodu vlastněnou mafií, protože tyhle hospody byly otevřeny nepřetržitě 24 hodin. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byl již ženatý. Tehdy jsem například večer, než jsme šli spát, pil hodně piva, aby to ze mě bylo cítit. Čekal jsem, až manželka usne, a když usnula, tak jsem zadními dveřmi od bytu utekl ven do hospody, chlastal jsem až do rána a snažil jsem se přijít domů před tím, než se probudila. To pivo večer předtím jsem pil proto, abych jí, kdyby se ptala: „Jak to, že tak zapácháš alkoholem?“, mohl říct: „Přece si pamatuješ, že než jsme šli spát, pil jsem pivo.“

A vzpomínám si i na další situaci z amerického města: měli jsme tam českého kněze, který měl zkušenosti jako misionář v Africe, a ten věděl, že hodně chlastám. Stalo se třeba, že jsem kolem půlnoci volal a brečel jsem do piva, jak se říká, litoval jsem se. Já ho žádal, aby za mnou přijel, protože jsem měl v úmyslu se litovat nadále. On ale neměl auto, a tak někoho vzbudil, aby ho do hospody, ze které jsem volal, odvezl. Jakmile jsem však položil telefon, odešel jsem do jiné hospody, aby mě nenašel. Takové skopičiny jsem dělal dosti často. Několikrát jsem zapomněl kamaráda na závodišti, které bylo vzdálené asi 60 km od města. Dokázal jsem na něj úplně zapomenout. Ale tento farář mi nasadil brouka, když se mě jednou zeptal: „Tak jak je to s tím tvým pitím?“ Já na to: „Daří se mi ho držet od sebe tak dva tři dny.“ A on na to: „Ty jsi velice chytrý, ale přesto jsi úplný blbec. Proč nejdeš za profesionály, aby ti pomohli. Proč nejdeš do AA?“ Dosti roků minulo, než jsem to udělal.

Již tehdy jsem se snažil přestat, a nešlo to. Někdy jsem vydržel týden, i měsíc, ale vždy jsem do toho zase spadl. V té době se narodil můj nejstarší syn. Já si myslel, a zapřísahal se, že kvůli němu přestanu. Za nějaký čas po jeho narození jsme se přestěhovali do jiného města. Tam moje pití nabralo úplně jinou formu. Začal jsem pít častěji a začal jsem si uvědomovat, že jakmile se napiji, tak jedu. Moje alkoholická nemoc by se dala popsat asi takto: byla progresivní a každým rokem to bylo horší a horší.

Potom přišla doba, kdy to bylo kompulzivní. Prostě jsem chlast hltal, jakmile jsem začal pít; a pak moje dno – to byl příšerný pocit viny. Ke konci mého pití jsem měl již tři děti a začal jsem mít velké finanční i rodinné problémy. Můj pocit viny byl neuvěřitelný a vedl mne k tomu, že jsem velice vážně uvažoval o sebevraždě. Kolem celého města vedl dálniční okruh. Dosti často jsem si po chlastu, při návratu domů, říkal, že bych to mohl napálit do nějakého toho mostu a byl by pokoj. Moje rodina by na tom byla lépe beze mne. Měl jsem velkou životní pojistku, a tak jsem si myslel, že by bylo lepší to ukončit. Začínal jsem se nenávidět, chtěl jsem být někým jiným, než kým jsem byl. Měl jsem například jednu hospodu, kde servírovali velké džbány piva, buráky a hrálo se tam na bendžo a ještě jiné nástroje. Aby se mi dostalo pozornosti od mladých servírek, hrál jsem slepce. Chodil jsem tam s hůlkou a v černých brýlích. Měl jsem taky jiný podnik, kde byly břišní tanečnice. Tam jsem nějakým způsobem přesvědčil servírku, že jsem speciální agent. Přesvědčil jsem ji natolik, že když jsem tam za čas přišel, řekla: „Já jsem tě viděla v televizi, jak ochraňuješ prezidenta.“ V tomto podniku jsem si například před zavíračkou, právě ve chvíli, kdy říkali, že za patnáct minut zavírají, objednal dvojitou skotskou, a když mi ji přinesli, objednal jsem si druhou, pak třetí a tak dále. Za těch posledních patnáct minut jsem vychlastal více než většina lidí za měsíc.

Asi tak deset let před tím, než jsem se dostal do AA, jsem se snažil přestat pít sám. Dokonce jsem nosil v kapse u košile papírek, kde jsem měl napsáno, jak přestat pít: vytvořit si koníčka, meditovat, cvičit atd. Pochopitelně to fungovalo jen pár dní. Můj pocit viny se zvyšoval a já se cítil hůře a hůře. A tak nějak v této době jsem si vzpomněl na faráře, který mi radil, abych šel do AA. Je pochopitelné, že sám jsem to udělat nemohl. Tak jsem vymyslel plán. V kanceláři, kde jsem pracoval, byl jeden kolega, který byl zcela jasně alkoholik. Můj plán spočíval v tom, že já půjdu chlastat a kolem půlnoci koupím flašku a zajdu k němu do bytu. On totiž bydlel sám. Budeme chlastat spolu a já ho k ránu přesvědčím, že jsme alkoholici a že bychom měli jít do AA. Můj plán byl takový, že já ho představím, řeknu, že on je ten alkoholik, budu vedle něj stát, oni mu povědí, co má dělat, já to uslyším, a tím pádem se dozvím, co mám dělat a naučím se, jak přestat pít. Jaká naivita! No co se ale nestalo – chlastali jsme až do rána, asi do osmi hodin, a já jsem zavolal centrálu AA ve Washingtonu, kde pracují dobrovolníci. Ten pán, který zvedl telefon, byl novinář a v té době měl asi 18 let střízlivosti. Povídali jsme si asi hodinu, ptal se, vysvětloval a dal si se mnou schůzku. Zatímco já jsem s ním hovořil, můj přítel nadále chlastal, a když jsem hovor skončil, on si to rozmyslel. Tak jsem na tu schůzku zůstal sám, ale šel jsem na ni. To se stalo v roce 1968. Začal jsem chodit na mítinky, ale vydržel jsem jen tři měsíce. Pak jsem se ožral. A zase jsem měl tři měsíce a zase se ožral. Šel jsem za sponzorem a říkám mu: „Víš, já si myslím, že jsem asi dobře neudělal ten první krok. Asi jsem ho udělal jen nějak povrchně.“ A on mi na to odpověděl to, co mi zachránilo život: „Já si myslím, že ty dobře víš, že nemůžeš pít úspěšně, já si myslím, že to je ten druhý krok, že to ta tvoje nemocná, šílená alkoholická mysl, která ti dovolí anebo i vysvětlí, že se můžeš napít, že ses třeba unáhlil a třeba nejsi alkoholik. A třeba ti namlouvá: „Co je na tom, jednou za tři měsíce se ožrat?“ Tento chorobný myšlenkový postup se musí odstranit. A odstraní se v druhém kroku. Navrátí se nám racionální postup, přestaneme si lhát a vidíme naši nemoc takovou, jaká doopravdy je. Když mi to řekl, hned jsem to uviděl a vytvořil si takovou modlitbičku: „VĚŘÍM, ŽE UVIDÍM PRAVDU, VĚŘÍM, ŽE SI PŘESTANU LHÁT, VĚŘÍM, ŽE SE UZDRAVÍM.“ A můj myšlenkový postup se léčil. Pomalu jsem tu mentální nutkavost ztrácel a po šesti měsících jsem jasně viděl, co a kdo jsem, a tuhle mentální nutkavost se napít jsem úplně ztratil. To bylo v červenci roku 1969. V tom červenci jsem se napil naposledy. A tak letos v červenci to bude 41 let. Chodím na mítinky, snažím se pomáhat, kde můžu. A tak, když jsem měl 21 let střízlivosti – v roce 1990 – vrátil jsem se shodou okolností po mnoha letech do Čech. Dříve, než jsem do Čech odjel, zavolal jsem centrálu AA v New Yorku a tázal se, zda náhodou nevědí o někom v Čechách a tamním AA. Dali mi jméno jednoho člena. Ten mě pak představil příteli a dalšímu členovi, který asi za dva roky zemřel. I první člověk, kterého jsem v českém AA poznal, se někam ztratil. Kamarád žijící v USA, který přeložil do češtiny Modrou knihu, bohužel také brzy zemřel. Tak jsem zůstal sám. Když jsme mívali setkání u přítele v jeho domě, ve sklepě, bývalo nás tam asi pět, většinou cizinci. Vůbec nikdo neměl žádné tušení, co AA je. On také ne. Přišel tak nějak z léčebny. Často mě tahal do léčeben a já jsem „kázal“ o AA. V té době jsme neměli žádné prostory pro naše setkání. Vzpomínám si, jak jednou pozval nějaké lidi z léčebny, bylo jich asi třicet, a setkali jsme se v bývalé místnosti ROH. To bylo v květnu 1990. Já jsem jim svou celkem špatnou češtinou vysvětloval, co je AA. Myslím, že tam tehdy byl i někdo ze současníků. Když jsme vycházeli, tak po nás lidé házeli z oken věci, mysleli si, že jsme ze starého režimu.

Potom přišla doba, kdy jsme získali naši první místnost. V následujícím roce, nebo snad v tom dalším, se po začátcích AA celkem slušně rozjelo a začali jsme mítinky v pondělí, ve středu a v pátek. Jednou jsme také udělali setkání o krocích na nějaké univerzitě. Nepamatuji si jméno, bylo to tam ale vše nové a velmi zajímavé. Když jsem pak přijel po dvou letech, viděl jsem potřebu skupin i v jiných městech. První, co jsem začal, byla skupina v menším městě a byla to opravdová náhoda, protože jsem tam bydlel u synovce. Ve dvou dalších městech se ze začátku skupina neuchytila. Šlo to, ale pak to zaniklo. Další byla skupina, kde jsem začínal s kamarádem. Ten tam ze začátku chodil asi tři měsíce sám. A já mu říkal: „Musíš to mít otevřený, a když nikdo nepřijde, tak čti Modrou knihu.“ Pak jsem myslím začal další skupinu, kam jedna členka také chodila skoro tři roky téměř sama. Říkal jsem jí totéž – bude to fungovat, jen vydrž. Začínal jsem skupiny i v dalších menších městech a také pomáhal novým skupinám, které založili ostatní.

Byla doba, kdy nám z centrály v NY poslali přeloženou knihu 12 kroků a 12 tradic a žádali, abychom to opravili. Pustili jsme se do toho s kamarádkou, pochopitelně ona hlavně, a tak vzniklo 12-12. Příčina mé úžasné spokojenosti spočívá v tom, že jsem mohl pomáhat jiným. A proto mi tolik vadí, když se lidé pomlouvají a hádají. Když si uvědomím historky nás, alkoholiků, jak jsme žili a co jsme prováděli, nedokážu pochopit, jak je možné, že se teď pomlouváme, jako bychom byli svatí a vše věděli. To naše ega nám poroučí tyto kraviny. A je mi z toho nanic! Třetí krok hovoří o tom, že se musíme zbavit našeho ega nebo nás to zabije. Že je důležité, abychom si přestali hrát na Boha a začali se soustředit na to, jak pomáhat a ne, jak si ubližovat.

Zpět na Osobní příběhy