1. Úvod
  2.  » 
  3. Osobní příběhy
  4.  » Roztrhaná duše alkoholika

Roztrhaná duše alkoholika

Poznal, jaké to je, když roztrhaná duše začne tančit

Když se dnes po pár letech ohlížím, připadá mi, že opravdu žiji až těch posledních střízlivých pár let. Když zavzpomínám na to, jaké to bylo, tak i v té nejlepší vzpomínce z doby, kdy jsem pil ještě pro zábavu a společensky, je již náznak hořkosti.

Vyrůstal jsem v rodině, kde se téměř nepilo, mé dětství bylo pěkné, a přesto dnes na sobě vidím, kolik těch charakterových vad jsem si z něj přinesl. Ve čtrnácti letech jsem dospěl, alespoň tak jsem to tehdy vnímal. První sex a první opití. To pití mi tehdy vůbec nechutnalo, ale chtěl jsem zapadnout do party. Bylo mi hodně špatně, zvracel jsem ještě asi dva dny potom, ale ten stav, který vyvolal alkohol, jsem si zamiloval, tenkrát jsem si to však neuvědomoval. Nezačal jsem pít tehdy nějak moc, ale jakmile byla příležitost, pil jsem. Celkem jsem se slušně učil a tak mi tu a tam ledacos prošlo. Před osmnáctinami mě načapala policie v hostinci a tehdy jsem ucítil, jak chutná obušek – prý proto, abych do hospody už nelezl. A tak jsem hned druhý den v téže hospodě vykládal, jaký to jsem disident. Už tehdy jsem neříkal pravdu. Vyučil jsem se a svět byl můj. Diskotéky, zábavy, holky a především alkohol.

Po vojně jsem se na jednom mejdanu opravdu zamiloval, kde jinde, že ano. Bez alkoholu jsem byl totiž nesmělý a vlastně se bál, byť jen nějakou dívku požádat o tanec. A za dva dny nato jsme již bydleli spolu. Rodičům se moc nelíbilo, že je o něco starší a má už malého chlapečka, ale já byl zamilovaný, a navíc jsem si od těch čtrnácti dělal vše po svém. Krátce nato přišla sametová revoluce a já byl v naší továrně v tom dění hodně zapojen. Cinkal jsem každý den na náměstí klíči a křičel svoboda, svoboda, abych si ji potom sám nechal vzít.

Rok nato jsem se s mojí láskou oženil a chvíli poté se nám narodila dcera. Byl jsem šťastný, měl jsem krásnou a skvělou ženu, hodné děti a netoužil jsem po ničem víc, než být tím nejlepším manželem a oběma dětem nejlepším tátou. Ale do mého plánu se pomalinku a nenápadně vkrádal alkohol. Aniž bych si toho všimnul, pil jsem častěji, vyhledával jsem víc a víc příležitostí k tomu, abych mohl pít. Přesto jsem vše nějak zvládal, alespoň jsem si to myslel, ale už tehdy jsem nebyl tím dobrým tátou a manželem. Asi po deseti letech toho mého „zvládání“ mně manželka řekla, že to tak dál nejde, že mám problém s pitím. To jsem nepopíral, i v práci mi už začali dávat najevo svoji nespokojenost, ale pořád jsem si myslel, že to zvládnu. Manželka však trvala na svém a domluvila mi návštěvu psychiatra. Ten se se mnou moc nepáral, prý mám začít brát antabus. A tak jsem šel na různá vyšetření a vše zakončil u svého obvodního lékaře. Tomu jsem řekl jen zlomek pravdy, a proto mě překvapil, když mi řekl, že jevím veškeré známky alkoholika a že jako takový se do smrti nesmím napít. To mě šokovalo, neboť až u něj jsem si uvědomil, proč mám ten antabus brát. Opil jsem se ještě týž den. Pak jsem šel na tak zvanou antabusovou reakci. Ambulantně jsem šel dvakrát pro ten prášek a po týdnu jsem už seděl v ordinaci spolu s jednou mladou paní doktorkou, jednou zdravotní sestrou a jednou paní. Jak jsem se dozvěděl, ta paní již nemohla jít na aktivní reakci, měla poškozené zdraví a tak se měla dívat, jak zčervenám, jak se mi zvýší tlak a tak dál. Dali mi tedy malou skleničku, myslím, že to byla vodka a čekali, jak mi začne být zle. A ono nic. Všichni se divili, že se se mnou nic neděje, a já pro sebe dostal důkaz, že já alkoholik nemůžu být, když mi ta tzv. reakce nic neudělala. To ta paní, co má propité zdraví, to je alkoholička, já přece ne, mně se to nemůže stát. Netušil jsem však tehdy, že alkoholizmus je progresivní nemoc, tedy pořád horší, a že stát se může cokoliv.

A tak jsem kvůli ženě chodil na antabus a dál pil, kontrolovaně samo sebou. Tehdy jsem však nevěděl, že mi nejde pít kontrolovaně. Má žena velmi brzy poznala, že opět piji a jelikož měla více zdravého rozumu než já, řekla, že antabus nemá v mém případě cenu, navíc tím prý velmi ohrožuji své zdraví, a že budu muset jít na protialkoholní léčbu. Bylo před Vánoci, měli plno a řekli, že mě vezmou až po svátcích. Tehdy jsem se zapřísahal, že se těch pár dní nenapiji a nikam tak nebudu muset jít. Po těch svátcích jsem tedy nastupoval na léčení, já totiž nevydržel nepít ani těch pár dní. Tři měsíce utekly jako voda a já vyšel opět plný plánů, jak budu teď skvělý člověk. Do mého plánu však nepatřila abstinence. Přes vše, co jsem se v léčbě dozvěděl, nedokázal jsem si svůj život představit bez pití. A tak jsem své ženě vysvětlil, že jsem vyléčený a že si tudíž mohu tu a tam dát třeba pivko po obědě anebo tu a tam červené vínko na krvinky, ale že tvrdého se již nikdy nedotknu. No, popletl jsem tím nejen ji a sebe, ale třeba i mého vedoucího v práci, kterou mi držel po dobu mé léčby. Asi po čtvrt roce mě ten můj vedoucí na fi remním večírku dokonce poplácával po zádech, jak je teď se mnou spokojený a jak mi ta léčebna pomohla – a přitom jsme oba v ruce drželi pohárky s vínem. Za dalšího čtvrt roku mě ten stejný vedoucí z té práce musel vyhodit. Nevím, jak se stalo, že jsem v tom začal zase lítat. Ale ten pád byl rychlý a bolel. Začal jsem střídat zaměstnání, žena požádala o rozvod a můj vysněný život se začal hroutit. Je zvláštní, jak mi alkohol pomaličku a trpělivě vše, co za něco stálo, bral, aniž bych si toho všimnul. A mně opravdu tehdy připadalo, že jsem najednou vše ztratil a nic nemá cenu. A tak místo toho, abych svoji situaci řešil, pil jsem dál. Nakonec jsem přišel kvůli alkoholu i o řidičák, a tak jsem poprvé začal myslet na smrt. Vše bylo v troskách. Na sebevraždu jsem neměl odvahu, ale upít se, to by mohlo jít. Zavřel jsem se v pokoji a půldruhého měsíce jsem jen pil. Ven jsem chodil jen v noci, pro zásoby pití a bál se někoho potkat. Má manželka se na to asi nemohla dívat, a tak mi domluvila druhou léčbu. Večer před nástupem mě zavřeli do pokoje, který vyčistili od mých zásob, abych ráno byl schopen dojít do léčebny. Přestože jsem celou noc asi nic nepil, ráno jsem na příjmu nadýchal 2,8 promile alkoholu. Musel jsem dýchat do toho přístroje třikrát, hodně se tehdy divili, že s téměř smrtelnou dávkou vypadám vcelku normálně. A tak jsem nastupoval na léčení, tentokrát již přes záchytnou stanici. Tam jsem si poprvé poležel, a když jsem se pak po třinácti hodinách dostal na nulovou hodnotu, prožil jsem si ten nejhorší absťák ve svém životě. Nikdy předtím a ani potom jsem nic podobného nezažil a nevím, zda bych to bez pomoci lékařů a léků přežil. Hlava se mi motala ještě nejmíň čtrnáct dní, a přes to vše, přes veškerou pomoc, které se mi v léčebně dostalo, přes veškeré peklo, které jsem si prožil, přesto všechno jsem se nedokázal s alkoholem rozloučit. V průběhu té druhé léčby jsem se rozvedl, již bývalá manželka mě vyhodila z bytu a našla mi pronájem. A já věděl, že jsem ztratil nejen ji, milovanou bytost, ale i děti. Navíc jsem si nesl i pár nepěkných důsledků svého pití. Vše bylo v pekle, můj život byl v pekle a jediný únik se zdál být v alkoholovém zapomnění. A tak jsem hned po ukončení druhé léčby pil. Ale už jsem neunikl realitě, mohl jsem být opilý, a přitom si uvědomovat své peklo. A tak jsem se rozhodl to skončit. Opil jsem se, poté u dveří bytu, odkud jsem byl nucen odejít, ztropil své bývalé ženě trapnou scénu a suše jí oznámil, že se jdu zabít. Dnes si o sebevraždě myslím, že je to ten nejsobečtější čin, který člověk může udělat, ale zároveň si uvědomuji to zoufalství, které k tomuto činu lidi vede. Seděl jsem na hrázi naší městské přehrady, slzy sebelítosti mi tekly po tvářích a hlavou se mi honily otázky. Proč zrovna já? Proč a jak se mi to vše stalo? A vůbec nemyslel na to, jak to prožívali a prožívají blízcí. Bývalá manželka zalarmovala policii, bála se o mě, vůbec jsem nemyslel na své děti, o kterých jsem přitom pořád tvrdil, jak je miluji, snad mě tehdy jen napadlo, že beze mě jim všem bude lépe. Nevím, proč jsem neskočil, asi jsem se bál a také mi hlavou kmitl záběr z jednoho filmu, kde kdosi říkal, že sebevrazi skončí navždy v pekle. Ale v tom jsem už byl, asi jen alkoholik tuší a ví, co to je za peklo. Po tomto zážitku jsem už nic podobného neplánoval, jen každý večer před spaním, když jsem byl při vědomí, upřímně prosil Boha, v kterého jsem přitom nevěřil, ať se ráno už nevzbudím.

V té době jsem dostal nabídku práce mimo naše město. A já mohl utéct pryč od problémů a od výčitek. A tak jsem přes rok pracoval na horské chatě v Orlických horách. Myslel jsem si, že to bude jiné. Jenže jsem neutekl, nejde utéct sám před sebou. Vzal jsem si s sebou i svoji nemoc, svůj alkoholizmus. Tam jsem vydržel tu a tam i třeba měsíc nepít, abych pak znova a znova propadal své alkoholické posedlosti a šílenosti. Nemohl jsem se zbavit výčitek svědomí, zmaru svého života a jediný únik, který jsem znal, byl znova a znova pít. Stávaly se mi šílené věci. Jednou jsem třeba přes doporučení Horské služby o nevycházení do sněhové bouře, vyšel v pět ráno na pětikilometrovou túru na benzinovou stanici. Asi jsem vypadal zajímavě, když jsem se tam zjevil ve vánici a obsluze tvrdil, že nám na chatě došla vodka. Prostě to nutkání pít bylo silnější než strach o život. Také jsem na té chatě dělal práce, které bych dnes nedělal. Měl jsem, jak se říká, máslo na hlavě, a tak nejenže můj život ovládal alkohol, ale ovládali mě i druzí lidé – a přesto jsem si pořád nalhával cosi o svobodě.

Nakonec došla trpělivost se mnou i mému zaměstnavateli v horách. A já byl na dohodu nucen odejít. Dodnes žasnu, kolik trpělivosti se mnou mí nadřízení měli. Vrátil jsem se zpět do města. Začal bydlet u své sestry a táty. Mamka umřela chvíli před mým návratem domů a jednou mi sestra ve svém bolu řekla, že za její smrt mohu já, že jsem raději měl umřít já. Asi netušila, že nic jiného jsem si nepřál víc, umřít a mít pokoj od všeho. Trápil jsem se, trápil jsem všechny kolem. Trvalou práci jsem neměl, jen brigády. Pil jsem však pořád, ale již jsem nikam mimo realitu neutekl. Svoje deprese a zmar jsem léčil alkoholem a bylo to stejné, jako kdybych bolest hlavy léčil tím, že si do ní mlátím kladivem. Nebyl to život, jen přežívání.

Má sestra mi jednoho dne navečer řekla: „Jedem,“ nevěděl jsem kam, ale jel jsem. Až na příjezdové silnici do psychiatrické nemocnice jsem pochopil, kam mě to veze. Opět jsem stál na příjmu, opět nadýchal asi jedno promile a opět jsem nastupoval na léčení přes záchytku. Sestra na rozloučenou prohodila pár slov, jakože už nevěří, že se změním, a že mě už nikdy nechce vidět. Ležel jsem mezi ostatními opilci, děsil se, že jsem jako oni a nemohl spát. Hlavou mi běžel opět ten starý obehraný film, vše je zničeno, jsem v pekle. V myšlenkách jsem pořád dokola slyšel hlas své zoufalé sestry. Nevěřím, že se změníš. A kdesi v hloubi mé roztrhané duše, kdesi v zákoutí mé mysli se poprvé v životě rodila myšlenka, že už nechci pít, ale zároveň jsem věděl, že nedokáži žít s alkoholem a ani bez něj.

S tím jsem nastoupil svoji, doufám poslední, léčbu. Zase to stejné oddělení, stejný personál a stejný řád, ale něco již bylo jinak. Já poprvé opravdu toužil nepít. S tím jsem po skončení léčby vykročil do života. A k překvapení všech, i sebe jsem nepil. Měl jsem i štěstí, že jsem hned našel normální práci. Ale můj život byl prázdný, už tu nebyl pro mě alkohol, který by to vnitřní prázdno zaplnil. Navíc mě velmi trápila má minulost, výčitky svědomí jsem v sobě nesl jako těžký balvan a zároveň měl velký strach z budoucna. Bylo to opět jen přežívání a bylo jen otázkou času, kdy bych si namluvil jako již tolikrát, že než žít takto, to raději zase pít. Jednoho dne mi však zazvonil telefon a slyšel v něm vystrašený hlas kamarádky z léčby. „Jsem po recidivě a byla jsem na detoxu. A jedna tamní lékařka mi řekla, že když mi nezabrala léčba, ať zkusím AA. Ale bojím se sama, nešel bys se mnou?“ A já šel.

Takže na svůj první mítink AA jsem šel coby doprovod. A hned ten první mítink se mi líbil. K mému překvapení tam seděli obyčejní lidé, žádné trosky, byli veselí a něco zvláštního jsem z nich cítil. Tvrdili, že jsou alkoholici, a přesto se mi zdáli být spokojení a veselí, což se o mně říci nedalo. Má duše trpěla a křičela o pomoc. Překvapilo mě také, že nikdo po mně nic nechtěl, jen mi pak řekli, jestli chceš, tak přijď zas. A já se rozhodl, že to zkusím. Až dnes si uvědomuji, že to byl zlomový okamžik mého života, jako bych se tehdy rozhodl být šťastný, a až dnes chápu, co mi ti lidé z AA hned na začátku vlastně předali, byla to naděje. Naděje, že i já jednou mohu opravdově žít. A tak jsem nepil a chodil. Poslouchal jsem příběhy jiných a v mnoha věcech jsem se poznával, slyšel jsem i zkušenosti těch, co nepili už několik roků a dokonce i desetiletí. Od jednoho takového jsem slyšel, že procestoval snad celý svět, že byl na mnoha mítincích, a že nikdy nepotkal nikoho, kdo by se opět napil, a přitom skutečně pracoval na programu uzdravování AA. A já už opravdu toužil nepít, a tak jsem se vydal touto cestou, kterou již šli miliony alkoholiků přede mnou. Asi po třech měsících jsem si po jednom mítinku uvědomil, že si ani nemohu vzpomenout, kdy jsem naposledy myslel na alkohol. Jako bych poprvé v životě začal svobodně dýchat. Nechápu, jak se to stalo, a neumím to vysvětlit ani dnes, po pár letech střízlivého života a ani nemusím znát úplně vše. Odpovědi na otázky, které tolik trápily mou mysl, jsem již dostal, aniž bych se musel ptát. Dozvěděl jsem se o alergii, kdy první sklenička ten kolotoč zmaru rozjede. On mě totiž nesrazí poslední vagon, ale lokomotiva. Také jsem si uvědomil, že nic v mém životě nebylo tak hrozné, aby to alkohol ještě nezhoršil.

Pustil jsem se tedy do práce na krocích AA, smířil se a přiznal si svoji bezmoc nad alkoholem a neovladatelnost svého života. V kroku druhém jsem si konečně přiznal i to, že jsem opravdu duševně nemocný. Dělal jsem různé šílené věci, když jsem pil, ale ta opravdová šílenost je před tou první skleničkou, když sám sobě dělám alibi, proč pít, a že tentokrát to bude jiné. No vždy to vlastně jiné bylo – horší, což svědčí o progresivitě mého alkoholizmu. Druhý krok je ten, který opravdu zachraňuje životy, slyšel jsem to od nejednoho veterána z AA. Vnímám to tak také, sám na to prostě nemám, potřeboval jsem pomoc a potřebuji ji pořád. Našel jsem i svoji cestu k víře, našel jsem i svého Boha. Nejsem členem žádného náboženství, jen jsem už pochopil, že tím Bohem nejsem já. V kroku čtvrtém jsem začal poznávat sám sebe. Jako by můj alkoholizmus byl velký ledovec, to pití bylo viditelné nad hladinou, ale vše ostatní, co mně k tomu vedlo, bylo pod tou hladinou skryté. A tak kráčím tím programem, dokonce jsem už ulehčil malinko svému svědomí při práci na osmém a devátém kroku.

Nedá se do pár řádek vměstnat, co vše se v mém životě změnilo a mění. Mé uzdravování chápu jako nekončící proces, kdy nejen kroky a tradice mi pomáhají žít, ale stejně tak mi pomáhá služba v AA. Mám co vracet nejen těm z mého prvního mítinku, ale i svým sponzorům, kteří mi ukazovali směr mé nové životní cesty. A tak poprvé v životě těch posledních pár let žiji tak, jak jsem vždy toužil, ale neuměl jsem to. Život není jednoduchý asi pro žádného člověka, někdy je jak rozbouřený oceán, kdy se po hladině melou vysoké vlny, ale tam dole v hlubině je klid a stejný klid našla díky AA i má tolik roztrhaná duše. V AA jsem také slyšel, že náboženství je pro ty, co se bojí pekla a duchovní program AA je pro ty, kteří tam již byli. A to peklo opravdu bolelo, nejednou jsem stál za oknem a pozoroval dění za sklem, pozoroval jsem normální život tam venku a cítil, že tam už nepatřím. A nebylo to jen to sklo, co mě dělilo od života. Dnes je to úplně jiné, jako bych se konečně stal součástí svého života, a dokonce i života někoho jiného.

Žiji dnes s báječnou přítelkyní, mám pěkný vztah s dětmi, mám i pěkný vztah se sestrou a tátou. Dokonce i s bývalou manželkou, která mi jednou napsala, že mi už dávno vše odpustila, jen neodpustí sobě a ani mně, že jsme ty AA nenašli dříve. Asi nejlépe vidí ty změny, které se mi udály. A za to jsem opravdu AA vděčný, protože dnes již dobře vím, že sám bych to nedokázal. Na té vděčnosti se snažím pracovat, protože jsem v jádru velmi nevděčný člověk. Mám velký sklon k sebelítosti. Naštěstí jsem se v AA dozvěděl, že sebelítost je jak rakovina duše, pomalu sžírá vděčnost – a to je pak jen kousek k flašce. AA je plné podobných dárečků, které mohu pomalu rozbalovat.

AA mi dalo i plno přátel a někteří z nich jsou přátelé, o jakých se člověku snad ani nezdá. Někteří z nich přišli do AA až po mně a třeba i opilí, abych pak mohl pozorovat, jak i oni mění své životy. Je to, jako kdyby člověk seděl v první řadě při tom, když se děje zázrak. A já, tolik dříve osamělý člověk, mohu být u toho. Už nemusím být sám, našel jsem místo na zemi, kde bez obav mohu otevřít svoji duši i mysl, což je opravdové štěstí, jak jsem kdesi četl.

Jen přestat pít mi nestačilo, já potřeboval změnu a návod, jak na to jsem našel v našem programu. Jdu svoji cestou, asi nikdo díky jedinečnosti každého člověka nedokáže přesně kopírovat cestu někoho jiného. Dnes již vím, že cíl mě šťastným neudělá, ale ta moje dnešní cesta mi to štěstí přináší. A také si uvědomuji, že mám jen jednu jedinou jistotu a to tu, že jednou umřu. Ale díky AA mám něco většího než jistotu, mám naději, že svůj život mohu opravdu prožít a ne jen přežít, když budu následovat tuto cestu. Nemusím již řešit, co bude do konce mého života, už se tolik nebojím budoucna, protože zítřek je stejně jen tajemství, neděsí mě tolik ani má minulost, stejně ji nezměním, ale snažím se z ní poučit a mohu sem tam provádět nápravy. Přesto nevím, zda si někdy odpustím. Proto jakákoliv má vzpomínka na dobu, kdy jsem pil – byť jen společensky – pro mne má nádech zvláštní hořkosti. Učím se však neutíkat, má střízlivost mi přináší poznání, že důležité je žít právě teď a v tuto chvíli. A to vše je neuvěřitelné dobrodružství, které mně přes to vše, co se stalo a někdy děje, přináší opravdovou radost ze života. Jako by dnes moje duše – dříve tolik roztrhaná – tančila. Stal se mi opravdový zázrak a nebýt toho, že toto je můj příběh, který napsala má ruka, snad bych tomu ani nevěřil.

Z Preambule AA

AA nejsou spřízněni s žádnou sektou, církví, politickou organizací
ani s žádnou jinou institucí, nepřejí si zaplést se do jakékoliv
rozepře, nepodporují žádné vnější programy ani žádným jiným programům neodporují.