info – muž: 736 190 990

info – žena:
734 620 830

  1. Úvod
  2.  » 
  3. Osobní příběhy
  4.  » Doktor Jekyll a Pan Hyde

Doktor Jekyll a Pan Hyde

O kouzlu vyrovnanosti, jež poskytuje střízlivost.

Z útlého dětství se pamatuji na to, že jsme žili bez otce, já a můj bratr. Vychovávala nás babička, matka se měla co ohánět, byla padesátá léta. Alkohol jsem poznal asi tak ve třech letech, kdy jsem v nestřežené chvíli na Silvestra vypil vaječný koňak ze slavnostní tabule. Prý. Znám to jen z vyprávění a z velmi kusé vzpomínky. Asi měli doma o mne strach, bylo mi zřejmě strašně špatně. Ale dětství jsem měl pěkné.

V domě, kde jsme bydleli, žili ještě tři moji vzdálení bratranci, také pěkní lotři. Nejvíc trpěl našimi klukovskými žertíky můj bratr – byl nejmladší. Dětská léta jsem tak prožil bezstarostně a v krásných klukovských radovánkách. Alkohol jsem začal opravdu poznávat až na střední škole, když jsme chodili z tanečních do jedné putyky na pivo. Tehdy jsem sice už po třech pivech zvracel, ale stejně jsem vyhrál. Kamarádi za tu stejnou dobu vypili totiž jen dvě. Že bych měl už tehdy sklony být za každou cenu nejlepší? Ať si teď vzpomenu na jakoukoliv událost, která měla v mém životě nějaký význam, je od té doby prakticky vždy spojena s alkoholem. Chození za holkama, mejdany, hory a jakékoliv dovolené, studium, zaměstnání, všechno bylo jen o tom, co se bude pít, jak to tam dopravím, nakoupím, zaplatím. Na horách jsme na podnikovou chatu stavěli nákladní lanovku – bednu, do které se vešel sud (jezdili jsme na brigádu na výpomoc), protože už nás nebavilo to tam tahat na zádech nebo na kanadách. Co to jenom bylo za dřinu, zásobit se pitím na jeden týden. Těch piv, vína, tvrdého. Hrůza. Jeden čas jsme vozili skoro stoprocentní líh, který jsme ředili a ochucovali Jahůdkou (sirup). O příhodách, které jsem zažil za ta léta, kdy jsem jezdil do Krkonoš na podnikovou chatu skoro každý víkend, bych mohl vykládat do nekonečna. Jak jsme strašně chlastali a co jsme všechno vyváděli. Třeba jak jsme jezdili ze střechy po zadku do závěje. Já jsem to musel jednou vylepšit, a tak jsem jel hlavou napřed. Jak je možné, že jsem si nezlámal vaz nebo nějak neochrnul, to vůbec nechápu. Teď už vím, že jsem tehdy neměl zahynout. Měl jsem si to vychutnat až dokonce. Zatím jsem měl pocit, že to je ten správný život, takhle se má žít a jinak to ani nechci. To jsem ještě zdaleka nevěděl, co to je chlast a co umí s člověkem udělat.

Tehdy jsem se necítil ohrožen ani trošičku. Copak mi došlo, že dělám něco špatně? Třeba s ženami. Nic mi nebylo svaté. Ani kamarádova manželka, ani úplně neznámé děvče, které jsem totálně zpitý tvrdě obtěžoval ve vlaku z Tater do Prahy. Ani nevím, jestli jsem jí neučinil nějaké násilí, skoro nic si nepamatuji. Snad se nic nestalo, v kupé byli ještě kluci z našeho oddílu a nějaké její kamarádky. Nebo na vojně jsem se jednou vzpamatoval v bytě nějaké lehčí krasavice. Naštěstí jsem si žádnou ošklivou nemoc neodnesl, AIDS ještě tehdy nebyl, a tak jsem si myslel, že se nemusím ničeho bát. Nepočítal jsem ovšem s jejím partnerem. Ten její byl naštěstí v lochu, později si to prý se mnou chtěl vyřídit, do kasáren ho ale nepustili a já jsem si dal na tu chvíli do konce vojny už pokoj. A to jsem už byl několik let ženatý. Ženil jsem se v devatenácti letech a měl jsem dceru.

Život šel v samých radovánkách až do rozvodu. To už jsem měl s pitím problémy. Pořád jsme jezdili na hory do Krkonoš. Jednou jsem se probudil ve velké krabici od televize pod schody na půdu. Radši jsem se nikoho neptal, jestli jsem si tak pěkně ustlal sám nebo jestli mě tam kamarádi z mokré čtvrti strčili z legrace nebo ze soucitu. S kým spala moje žena, ovšem nevím a asi bych se nemohl divit, kdyby nespala sama. Nebo v práci. Na oběd jsme chodili k Pinkasům. Proč jsem tam ale chodil skoro každý den ráno i na snídani? Jen na pár piv. Někdy jsme tam byli od rána a zůstali až přes oběd. Personál nás znal křestními jmény a v práci kolega věděl, kam volat, když byla sháňka. Všechno vycházelo. Jen někdy bylo divné, co se mi stávalo. Proč jsem si třeba rozbil hlavu o dveře výtahu, když jsem sletěl ožralý ze schodů při odchodu z práce. Kamarádi mi rozbitou hlavu ošetřili ve Františkánské zahradě (bylo odpoledne, slunce svítilo, maminky s dětmi v kočárku a já zlitý jako prase jsem blábolil, že nechci umývat tonikem, ale vodou). Proč jsem jindy nemohl vylézt po schůdkách k baráku, kde jsem bydlel a mlátil jsem tam sebou, až jsem si rozbil kufřík, který jsem nosil do práce.

Každý rok jsme jezdili na pyžamový parník. Všichni byli v pyžamech a v těch se tam už muselo přijít. Obyčejně jsme se převlékali někde v restauraci na Malé Straně, a pak jsme šli v těch pyžamech a nočních košilích přes Kampu a most k parníkům. To je jasné, že střízlivý jsem nikdy nebyl. Jednou si pamatuji odjezd parníku. Pamatuji si ještě to, jak jsem se díval, když jsme podplouvali železniční most. Víc nevím, ale z jiných roků vím, že to bývalo strašné dílo. Jeden můj kamarád se takhle jednou probral asi tak v 5 hodin ráno dole na Václaváku, slunce už svítilo, byl červen. Měl na sobě oranžové dámské kalhotky a růžovou košilku. Byl bosý a neměl už nic jiného. Musel utíkat až ke koni, kde ho mohl spasit jeho přítel, který tam bydlel. Ten nebyl ale doma, a tak se chudák kamarád schoval na půdě jejich domu na nějaké matraci, kde ho pak našla sousedka, která šla na půdu sbírat prádlo. Šílená sranda pro nás, když nám to vyprávěl, pro něj asi ne.

Zajímavé tedy je, že se ty divné věci stávaly i jiným, nejenom mně. Já jsem však nepolevil a vylepšoval svoje skóre dál. Pil jsem vždycky trochu jinak než ostatní. Do hospody radši první. Nikdy na jedno dvě piva – nebudu si tím přeci mazat hubu. Před zavíračkou ještě rychle dopít, a když šel hadr na pípu, tak ještě jedno na dobrou noc anebo aspoň panáka. Když chtěl kamarád opilec už platit, tak jsem uměl sehrát takovou hru, že jsem rychle dopil, nechal si nalít a když dopil on, tak jsem mu ještě rychle objednal, a pak ještě sobě, a protože jsme dopíjeli asynchronně, mohli jsme tam ještě tak dvě, tři urazit. V tom jsem byl mistr. Také jsem neodešel od nedopité sklenice. Teď už vím, že alkohol pro mě měl už v té době úplně jinou cenu, než kolik stál v penězích. Měl cenu toho psychického účinku.

Rozváděl jsem se, když mi bylo asi 33 let. Zrovna jsem měl docela dobrou kondici. Dost jsem na sobě pracoval, chodil jsem třikrát týdně ráno plavat s dcerou, která to dělala závodně, zhubnul jsem a po tělesné stránce bylo vše celkem v pořádku. Co nebylo v pořádku, byl můj vztah s manželkou. Dost jsme se řezali, já jsem měl navrch, byl jsem silnější a v ožraleckých soubojích jsem jí párkrát dost zmlátil. Občas jsem utržil i já. Jednou, to bylo asi tři roky po svatbě, jsem jí dokonce přerazil čelist. Nějak jsme se s tím oba vypořádali, ale je úplně jasné, že takový vztah nemohl dobře dopadnout. Teď jsem rád, že jsem ji během těch třinácti let manželství nezabil. Odchod od rodiny jsem ovšem nevydýchal lehce, velmi mi záleželo na vztahu s dcerou, se kterou jsem se dost sblížil a hodně se angažoval na její sportovní dráze.

Asi rok po rozvodu, když mi bylo 34 let, jsem se znovu oženil, ale tento vztah byl a je už něco zcela jiného. Moje žena nepije alkohol. Byl jsem víc doma, do hospod už jsem tolik nechodil a rovněž jsem přestal zahýbat. Nevěrám jsem původně přičítal krach prvního manželství a pravděpodobně nejsem daleko od pravdy. Že bych ale přestal pít, o tom nemůže být ani řeč. Pil jsem jinak. Kupoval jsem si domů pivo po basách, tvrdý alkohol býval doma také. Dost jsem se zlil přes víkend, každé pondělí jsem se musel ráno ještě napravovat a už v poledne jsem odcházel z práce do hospody, abych přežil absťáky. Na práci v zaměstnání mi zbývali tedy maximálně čtyři dny. To ovšem jen teoreticky. Prakticky jsem mohl pracovat tak asi jen dva dny, kdy jsem se dostal do jakž takž ucházející formy. Dcera se nám narodila v roce 1990. Dovolené jsme trávili ve vlasti, do zahraničí jsme nejezdili, ani po převratu. Asi bych nebyl schopen dojet autem zpátky. Bez auta bych se zase nemohl zásobovat chlastem. Tak jsem to měl tehdy postavené.

Pravidelně jsme každý rok jezdili a jezdíme i teď do kempu u Velkého Dářka. Jezdila tam také svého času zajímavá parta, všichni dost chlastali. Trochu jsme se spřátelili, ale opravdu jen trochu. Vůbec mi nedošlo, že všechny ty hádky a problémy mezi nimi má na svědomí chlast. Zdáli se tak veselí, a že si život užívají. Přestali jezdit po smrti jedné z manželek. Proslýchalo se něco o vraždě, myslím, že žádné důkazy nebyly, a pak jsem je už neviděl. Když už mluvím o těch úmrtích. Ještě z party kolem mé první ženy zemřeli v ožralství dva kluci, bezva pařiči. Kamarád H. si vzal život sám, kamarád S. se utopil zcela namol. Nemohu zapomenout na mámu mého zeťáka, kterou zavraždil úchylák. Bylo to samozřejmě, když byla úplně opilá a dobrovolně s ním šla do krematoria. Byly toho plné noviny, proces se vlekl, ale rozsudek už na té skutečnosti, že je mrtvá, nic nezmění. Nic se nenavrátí zpět. Nikdo už nemůže obrátit běh dějin, a tak vše, co člověk udělá, je definitivní a nejde už vymazat. Nežije se nanečisto.

Pořád to šlo. Druhé dějství mého alkoholického zrání skončilo asi infarktem, který jsem prodělal ve svých 46 letech. Už jsem byl zase tlustý jako prase, hulil jsem jedno cigáro za druhým a chlastal první ligu. Navíc jsem měl rodinné dispozice. Doktoři mi to řekli přímo a na rovinu – toto vše je příčinou ischemie. Aby se se mnou vůbec bavili, potřeboval jsem udělat radikální změnu životního stylu. Říkali, že když nic neudělám, chirurgové se na mne vykašlou, žádné angioplastiky, bypasy nebo transplantace nebudou a asi brzy zdechnu. Pustil jsem se do změny životního stylu, zhubnul jsem, přestal jsem kouřit, žil zdravě a sportoval, asi jeden rok jsem vůbec nepil. Dal jsem si takový závazek a těšil jsem se, jak se potom ožeru. A taky jo. Alkohol jsem nechtěl ze života vypustit. Protože po pivu se tloustne, zkusil jsem červené víno. Říkali, že na srdce je zdravé. Vůbec mi to nechutnalo, ale co bych neudělal pro zdraví.

Netrvalo dlouho a místo bas piva jsem kupoval kartony vína. Pil jsem to jak vodu, alkohol v tom byl a účinky se dostavovaly. Nechtěl jsem tak chlastat. Vždyť to vůbec nebylo dobré. Brrr. Při prvním doušku jsem se vždycky otřásl. Dám si jen tak půl krabice (ty jsem kupoval ze skrblických důvodů), jsem si myslel. Copak jsem ale mohl krabici nedopít? To nešlo. A jedna byla málo, musel jsem si dát radši dvě nebo tři. A ty dovolené. Byl jsem rád, že jsme vůbec někam dojeli autem. Manželka radši neřídila, protože jsem jí do toho kecal. A já na dovolené strašně pil. Vždycky. Na pláž jsem si dříve nosíval batoh piv. Abych nepřeháněl, jen tak asi pět lahváčů. Ale na pláži jsem stejně neležel. To jsem pořád jezdil na surfu. Vodu nebo nějaké nealko jsem radši nepil. Znáte to. Vodu pijou žáby, pívo starý báby… Dřív, ještě před infarktem jsem se jakž takž dokázal umravnit a domů jet autem střízlivý. Jestli tam ale nebyl nějaký zbytkový z večera, po tom jsem radši nikdy nepátral. Po infarktu to ale najednou začalo být nějaké jiné. Nevydržel jsem nepít v noci. Na dovolené jsem čekal, až všichni usnou a pak jsem potajmu upíjel z krabice, která stála u postele. Hlavně potichu, aby nebylo slyšet kloktání a aby se manželka neprobudila a neviděla, jaký jsem opilec. Nevydržel jsem nepít ráno, než jsme jeli třeba do města na nákup. To samozřejmě manželka nevěděla, ale já musel dát ráno u stánku alespoň ruma, když jsem byl pro rohlíky. To samé v Praze. I těch pitomých několik set metrů do krámku nebo do výčepu jsem jezdil autem. Ne pro první dávku, když jsem byl ještě střízlivý. To až když mi pití došlo a já byl už nalitý. Říkal jsem si, že je to daleko, co kdybych tam nedošel. Kdo se s tím má tahat. Lepší je jet autem. To je jistota. Ale také, že jsem bohatýr, že mně chlast nic nedělá, že já můžu. Jiní přece také jezdí ožralí. Vždyť jsou toho plné noviny, televize. Když jsem vystřízlivěl, bylo mi jasné, že to tak nemůže jít dál. Copak si nemůžu dojít pěšky? Nebo si nakoupit větší zásobu? Tak jsem se tedy radši víc zásoboval, ale jakmile jsem se napil, zábrany i všechna předsevzetí šly stranou.

Napsal jsem si dokonce na papírek velkými písmeny „sirotci“ a napíchl trvale na věšák s klíči od auta. To jako, že nemám ožralý jezdit, nebo z nich ty sirotky jednou udělám. Nic naplat. Klidně jsem si lístek přečetl, dal vedle, klíče jsem z věšáku sundal a jel. Začal jsem mít deprese. Dost dlouho trvalo, než jsem šel na psychiatrii, ale nakonec jsem šel. Dostal jsem léky, prý moderní – nenávykové, ale i ty obyčejné, s výstrahou, abych při jejich užívání nepil alkohol. Samozřejmě, že jsem doktorce neřekl, že chlastám. Řekl jsem, že jen tak normálně, jako každý. Návštěvy jsem ale plánoval vždy na čtvrtek – to jsem býval fit. Po určité době se můj psychický stav zlepšil. Byl jsem moc rád a řádně to zachlastával. Už to byl začarovaný kruh. Čím víc jsem pil, tím horší byly deprese a tím víc jsem musel pít, přicházely výčitky svědomí. Obviňoval jsem z mého stavu kdekoho a kdeco. Svoje tělo, že mě zradilo srdce, moje blízké, že mi nerozumí. Byl jsem schopen vypít velkou flašku vodky cestou do práce. Chodil jsem parkem. Trvalo to asi hodinu a já si myslel, že vodka je ideální, nebude ze mne cítit a nikdo nic nepozná. Že jsem pak sebou seknul v práci na chodbě, mi divné nepřišlo. Kdo by sebou neseknul, když by toho tolik vypil nalačno? Ale stále jsem si myslel, že to výborně kamufluju. Kolikrát jsem musel jít dřív domů? Nevím, mockrát. Kamarád mě vykrýval, ale nešlo to dělat donekonečna. V práci jsem měl pro jistotu dobře schovanou flašku rumu a lil jsem si to do koly. Že to nikdo nepozná. Jen jim bylo divné, že jsem byl čím dál víc zduněný. Nebo doma. V garáži jsem míval karton krabic, a jakmile jsem šel jako něco dělat do garáže, už jsem si dal. To bylo navíc, protože doma jsem měl také otevřenou krabici, a když jsem pil tímto způsobem, zdálo se, že jsem toho vlastně ani tak moc nevypil. Doma si mysleli, že za den tak jednu, dvě. Co bylo v garáži, to nikdo nevěděl. Jednou jsem se přistihl, že si to schovávám i sám před sebou. Jakože doma mám jen málo, tak se asi ani neožeru. V garáži ale byly další. Sám před sebou jsem dělal, že nic, že to, co je v garáži se nepočítá a že vlastně ani nic nepiju. A to nebyla rodina doma a já si chodil dolu tajně pít, aby jako ten druhý já v bytě nevěděl, kolik jsem toho vypil. Schizofrenie. Už mi hrabalo.

Teď vím, že ten chlast udělá v mozku rotyku. Už nic není skutečné. Žil jsem v podivném světě, který byl nějaký divný. Už jsem žil vlastně sám na pustém ostrově. Přestože byli všude okolo lidi i věci, můj mozek je prakticky nevnímal a čím dál víc mě uzavíral v jakémsi vnitřním černém pytli. Až do finále mě samota neopustila. Vzpomínám si na povídku o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi. Doktor Jekyll vyrobil lektvar, a když ho vypil, změnil se v malého ošklivého a hlavně totálně zlého pana Hyda. Přerod na tu špatnou stranu byl nejdřív utrpením a lehce se vracel do původní podoby. Čím častěji si dělal výlety do světa zla, tím byly snazší a býval tam dýl. Pan Hyde pořád sílil a vracet se zpět do těla doktora Jekylla, bylo stále obtížnější a bolestivější. Nakonec, když večer usnul jako doktor Jekyll, ráno se probudil jako pan Hyde. Skončilo to tragicky, pan doktor to už nemohl snášet, Hyda nenáviděl, a přesto jím už byl. To je můj příběh. Také jsem si připadal jako doktor Jekyll, ale jen jsem se napil, byl jsem pan Hyde. A návraty do střízlivosti byly čím dál těžší a bolestivější. Nechtěl jsem být ten, co chlastá a dělá věci, které nepatří do slušné společnosti. Jak mohu takhle skončit? Kam to povede? Neznal jsem žádný způsob, jak se vymanit ze svého já, které mě děsilo ve chvílích střízlivosti, kdy na mě už všechno padalo. Život byl k nevydržení. Bylo to strašné, nemohl jsem to snášet. Podezření samozřejmě padalo na chlast, ale všechna předsevzetí brala za své.

Jednou jsem se v práci při oslavě neožral. Cíleně jsem se držel zkrátka. Vypil jsem asi jen dvě skleničky a ovládl jsem se. Doma jsem se chlubil, jaký jsem to vzorný chlapec, žádný ožrala (nebo nedej Bože alkoholik). A ti ostatní? Fuj, jak ti ale chlastali. A já jsem takový vzorný!!! Druhý den jsem byl namol.

Umřít jsem chtěl mockrát. Asi dvakrát jsem to zkusil, ale jsem srab a nedotáhl jsem to do konce. První pokus dávám k pobavení. V opilosti jsem se rozhodl, že umrznu. Svlékl jsem se do trenek a šel v noci ven umrznout. Odpotácel jsem se asi 150 metrů od domu, svalil jsem se pod strom a upadl do takového jako bezvědomí. Až zmrznu, všichni mne budou litovat. Mne, nad kterého není a kterého si za života nevážili. Pak budou hořce plakat, ale nic jim to už nebude platné. Pršelo. Začala mi být zima. Trochu jsem se probíral z mrákot a vidím, že je sice studená, deštivá, ale letní noc a že asi neumrznu. Tak jsem šel domů. Jsem blbec. Podruhé jsem ale chtěl opravdu umřít. Ta první příhoda, to byla sebelítost. Teď už ale šlo do tuhého. Opravdu jsem nechtěl žít. Šel jsem do garáže. Zavřel a zamkl jsem dveře, vlezl do auta, stáhl okénka, nastartoval motor a napil se ještě víc, abych byl bez sebe. Asi jsem se uspal chlastem do narkózy. Neumřel jsem proto, že garáž je odvětraná, parkoval jsem výfukem k ventilaci a zplodiny se tam prostě v kritickém množství nedaly nashromáždit. Za nějakou dobu jsem se jakž takž probral a šel domů. Myslím, že bych to příště asi udělal líp. Větračku bych zalepil, dveře utěsnil. Tehdy jsem už byl zralý.

Naštěstí moje nemoc stále nabírala na obrátkách a měl jsem dopravní nehodu. Naboural jsem do sloupu s autem, které jsem měl asi 3 měsíce, a byl jsem do něj blázen. Potrpím si na pěkná pohodlná auta a za krásné velké auto bych dal nevím co. Nemám sice velké příjmy, ale na toto auto jsem použil peníze z prodeje bytu mé matky. Auto bylo na odpis. Pojištěné nebylo. Stejně by to nebylo nic platné, protože jsem měl v krvi 1,7 promile (podle mne jsem byl střízlivý a v dobré kondici). Pojišťovna zaplatila z mého ručení ten sloup, stál 15.000 Kč, které jsem jim musel potom kvůli alkoholu dát, přišel jsem o řidičák a pokuta byla 8.000 Kč. Projížďka stála asi tak 200.000 Kč. Druhý den po bouračce jsem se chtěl uchlastat. Fyzicky mi nic nebylo, z nemocnice, kam mě houkačka odvezla, mě vyhodili – na rezonanci nebyla vidět vůbec žádná zranění. Přežil i pes, který chudák přeletěl ze zadního okna až na přístrojovou desku. Praskl mi jen řetízek na hodinkách. Morálně jsem byl v hajzlu. Manželka šla druhý den do práce, dcera byla mimo Prahu a já nakoupil vodku, pil a polykal psychofarmaka, která jsem měl doma. Odvezla mě houkačka, kterou manželka zavolala, rovnou do psychiatrické léčebny.

Od toho dne počítám nový život. Bylo to 9. 7. 1999. Tehdy jsem se znovu narodil. Prošel jsem za zrcadlo do nového života v úplně jiném světě. Tehdy jsem to samozřejmě ještě nevěděl. Byl jsem totálně „down“. O blázinci nebudu nic vyprávět, to je kapitola sama pro sebe. Děkuji lékařům z psychiatrické léčebny, že mi pomohli přestat, organismus zbavit alkoholu, a že mě nasměrovali k AA.

Na prvním setkání jsem nebyl schopen zadržet slzy, které se mi draly do očí, když promluvil jeden Indián, který projížděl a byl se na mítinku podívat. Řekl, že není důležitější člověk na setkání, než já, který jsem tam poprvé. Jak to, že jsem důležitý, proč? Vždyť já jsem přece ten nejhorší, ten, který si zaslouží trpět za to, že chlastal. A najednou někomu na mně dokonce záleží a je rád, že mě vidí. Vím, proč to říkal. Já jsem také vždy rád, když přijde někdo úplně poprvé. Jednak mi připomene moje začátky a hlavně moje pocity a stavy krátce po vystřízlivění a jednak mi připomene, že naše společenství má smysl a že možná mohu něco udělat pro dalšího z řady nešťastníků. A to mi prospívá.

Jak to tedy bylo úplně na začátku? Chodil jsem na setkání dvakrát týdně a děly se zázraky. Třeba celou tu hodinu jsem byl v klidu. Někdy ne. Někdy jsem byl rád, že jsem ty pitomé kecy vydržel, ale většinou jsem byl klidný a odcházel jsem v lepším stavu, než jsem tam přicházel. Vztek jsem dostával až venku. Místo stabilního 24 hodinového vzteku jsem ty dny trpěl jen 23 hodin. A bylo to čím dál lepší. Někdy jsem došel klidný až do metra, později jsem dojel až na Smíchov a ještě později až domů. Začal jsem si to dokonce uvědomovat a na mítinky se těšit. Modlil jsem se naši modlitbu o poklid a nějak to fungovalo. Slýchával jsem, že každý den, ačkoliv je třeba úplně příšerný, je vlastně úspěšný, neboť jsem se nenapil. Uvědomoval jsem si, že najednou někam patřím. Že všichni jsme nějak stejní. To, co ostatní říkali, bylo jako moje vlastní. Někdy celý příběh, někdy jen ten pocit nebo nějaké hnutí mysli. Ale pořád bylo vše daleko bližší mému úhlu pohledu na život, než to, co jsem slyšel od obyčejných lidí. Jeden kamarád tomu říkal, že jsme jako lidé jedné krve. Pořád jsem poslouchal ty řeči o krocích. Nevím, jak se stalo, ale chtěl jsem ty kroky také dělat. Přesto, že jsem byl nevěřící, chtěl jsem uvěřit. Což o to. První krok, druhý krok, ale co ten třetí? Jak předat svoji vůli vyšší moci? Jak to jenom mám udělat? Myslím, že jsem to tehdy vědomě udělat nebyl schopen. Ale vyšší moc se mi stále nabízela. Jen jsem to nevnímal. Moje smysly to neregistrovaly, přestože se přísliby už začínaly naplňovat. Pomalounku a polehounku, ale přece. A zrovna tak pomalounku a polehounku jsem začínal vnímat působení vyšší moci.

Ale nejprve jsem měl zážitek, který mi sejmul klapky z očí a ukázal, že i já, přestože nevěřící, mohu vyšší moc mít a také se na ní spolehnout. Nejprve jen ty úplně drastické situace, později stále jemnější a jemnější účinky. Tak třeba úplně první seznámení s vyšší mocí, které jsem zaregistroval a které mě konečně na cestu víry přivedlo. Do AA jsem chodil už skoro ¾ roku, rok jsem už nepil. S velikým nadšením jsem se rozhodl jet na pár dní do Chorvatska se stanem. Jela i moje, tehdy desetiletá, dcera. Všechno jsem měl naplánované a promyšlené do posledního detailu. Vezl jsem například dva stany – malý na rychlé přespání a velký na ten pobyt. Plánoval jsem jen tak 7 dní. Vlastně to byla zkouška, jestli to vůbec dokážu. Už při cestě tam jsem měl problém na silnici na Istrii, která vedla kolem pobřeží. Provoz byl velmi silný a hlavně pomalý, strašně jsme se tam zdrželi. Já jsem se na ní vrátil z nějaké jako dálnice, kterou jsem ale v mapě neměl. Nebyla tedy samozřejmě ani v mém plánu. Zkrátka cesta po pobřeží do Puly trvala asi tři hodiny. Jak jsem později zjistil (jel jsem po té nové silnici zpátky) byl bych tam daleko dřív, asi za jednu hodinu. Myslím, že mi vyšší moc naznačovala, kudy jet, já jsem však měl svou hlavu a tak jsem si to udělal po svém, samozřejmě blbě. Teď odbočím z vyprávění k těm křižovatkám. Ať na silnici nebo v životě. Většinou někam dojdu/dojedu a nevím jak dál. Ptal jsem se na setkáních, co mám v takových situacích dělat, většinou si vybírám tu nevýhodnou cestu (frontu v samoobsluze). Mám se s tím smířit? Mám, pravděpodobně mě tam poslala moje vyšší moc, třeba proto, abych na té „výhodné“ cestě nenaboural (mohlo by se to klidně stát). Moje vyšší moc mě má totiž ráda a stará se o mě, co může. Jen já to špatně a slabě vnímám a svojí zatvrzelostí si vlastně škodím sám. Jako s tou silnicí v Chorvatsku. Dovolená byla v podstatě fajn, jen jsem byl strašně rozhozený a tak nějak v křeči. Prvně jsem neměl s sebou svoji berličku a stoprocentně jsem věděl, že jediná kapka alkoholu nás tam uvězní navěky. Odjezd domů jsem vymyslel perfektně. Velký stan jsem sbalil už večer, postavil jsem ten malý, abychom se ráno nezdržovali. Šli jsme brzy spát, abychom vyrazili co nejdřív, hned jak se vyspíme. Celou noc jsem oka nezamhouřil, dlouho do noci tam někdo pařil, mohl jsem se vzteknout. Ráno jsem byl grogy, ještě se asi nějak měnilo počasí, což mě také ničí. Přesto jsme vyrazili brzy. Během jedné hodiny jsem věděl, že mám problém, protože jsem děsně unavený. To, že v takovém stavu nemohu dojet cca 1000km jsem si nechtěl připustit a tak jsem jel dál. Nechtěl jsem ani odpočívat, abych to už měl za sebou. Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko. Někde u Štýrského Hradce mi došlo, že nedojedu. Už jsem byl v křeči, řídil jsem s vypětím všech sil, nechybělo moc a byli bychom se někde zabili. Tehdy jsem to vzdal. Najdeme si nějaké ubytování a pokračovat budeme až druhý den. Jen jsem musel na chvíli zastavit, jet už jsem nemohl. Zastavil jsem na nejbližším odpočívadle, svalil jsem se tam vedle záchodů a vlastně na chvíli omdlel vyčerpáním. Odpočinul jsem si asi tak ¾ hodiny a potom jsem se rozhodl, že tedy pojedeme pomalu dál a najdeme nějaké ubytování. Koukal jsem po cedulích, nikde nic. Uvolněně jsem jel a najednou se blížila Vídeň. Jako nic jsme byli na českých hranicích, vlastně doma. Hlava už fungovala střízlivě, všechny běsy zmizely a já jsem byl vyloženě fit. Přesto jsme se zastavili cestou u matky, odpočinuli jsme si, vykoupali a večer jsme byli v pohodě doma. Tam jsem si to uvědomil. Tam jsem pochopil, jak se vlastní vůle předává vyšší moci. Tím, že to vzdám. Vzdám svou zatvrzelost, vzdám, to, co drtím a hrnu před sebou, všechno to, co nechce spolupracovat a chovat se, jak chci já. Počasí, chování druhých lidí a co já vím, co ještě. Prostě to, nad čím jsem bezmocný. Chlast v prvé řadě, i svoje ego. Prostě tomu dám volný průběh a přijmu život takový, jaký je. Dobrý i zlý. Přijmu i sebe takového, jaký jsem, dobrého i zlého. A pomodlím se ke své vyšší moci a nabídnu se jí takový, jaký jsem, dobrý i zlý.

Od té doby se mi daří a naše přísliby se naplňují. Ani jsem nemusel překročit polovinu programu. Začalo se mi to rýsovat někdy kolem čtvrtého kroku. Se sedmým krokem začal můj život dostávat takovou podobu, jakou jsem do té doby neznal a ani jsem netušil, že něco podobného zažiji. Já jsem totiž nevěděl, co to je duše. A najednou už nemám klapky na očích a nemusím vidět jen materiální svět a všechna ta svinstva, která se kolem točí a na kterých je založen tzv. materiální úspěch. Duchovní pohled na život je daleko pestřejší a bohatší a já ho nyní mám díky té víře, kterou jsem v AA získal.

O novém životě s přáteli v AA i o tom, jaký mám soukromý nebo profesní život, bych mohl vyprávět donekonečna, zrovna tak bych mohl porovnávat minulá pasiva se současnými aktivy. To jsou však nepřenositelné zkušenosti a já nejsem natolik obratný vypravěč, abych mohl sdělit, co cítím. My si ale rozumíme, jsme totiž všichni jedné krve, ty i já.

Z Preambule AA

AA nejsou spřízněni s žádnou sektou, církví, politickou organizací
ani s žádnou jinou institucí, nepřejí si zaplést se do jakékoliv
rozepře, nepodporují žádné vnější programy ani žádným jiným programům neodporují.