Moje cesta ke štěstí

Spirituální záchrana přišla právě včas

Když se za mnou zavřely dveře psychiatrické nemocnice, ulevilo se mi. Počáteční formality, ze kterých jsem měla strach, nebyly tak hrozné, jak jsem si představovala. Až sem mne, matku dvou dospělých synů, babičku malé prvňačky, zavedla moje závislost na alkoholu, která skončila cirhózou jater a prasklými jícnovými varixy. Strašně jsem se za tuto diagnózu styděla. S varixy na mě prasklo moje pití, které jsem před celou rodinou tajila. Skoro jsem umřela. Už během mého pobytu na jednotce intenzivní péče mi mladší syn domluvil protialkoholní léčbu. Ani jsem neprotestovala, byla jsem ráda, že mě moje děti a sestra neodsoudily, a naopak mě podporovaly.

Nijak zvlášť mi nevadil systém červených a černých puntíků, pracovní terapie, ranní rozcvičky, zpívání hymny na ranní a večerní komunitě, psaní pocitů, různých elaborátů na téma alkohol, úklid pokojů, zkoušky z léčebného řádu a jeho přesné dodržování, a běda, když ne! Rozhovory s psycholožkou, výjezdy domů za splnění stanoveného počtu bodů, zpívánky (v textech písní nesměla ani šenkýřka pro vínečko jít, což jsme zjistili třeba až ve třetí sloce = černý bod), televize jen v určitý čas, sledování jen vhodných filmů a jiná nařízení a zákazy. A naopak rozhovory a kamarádství s ostatními pacienty mi dávalo pocit, že v tom nejedu sama. Byla jsem přesvědčená, že toto všechno mi pomůže najít důvod, proč jsem alkoholička. Že najdu přesně ten okamžik, kdy se to stalo, ten důvod, proč se to stalo a případně zjistím, kdo za to může. Jestli rodiče, kteří také pili (tatínek se také několikrát léčil, maminka pila „kontrolovaně“ a záleželo jí hlavně na tom, aby to nevěděli lidi), manžel, který pil a fyzicky i psychicky mě napadal, a který se navíc díky rakovině stal závislý na opiátech, což mou rodinnou situaci ještě zhoršilo. Vydržela jsem to, protože mi ho bylo nakonec líto, ale málem jsem kvůli tomu přišla o život. Nakonec jsem se od něj odstěhovala, a on měsíc na to zemřel. Na následky nemoci a hlavně závislosti. Moji kluci už byli dospělí, měla jsem výčitky svědomí, že jsem je v těch podmínkách (sračkách) nechala vyrůstat. Výčitky svědomí, že muž zemřel, protože jsem ho opustila. A já místo toho, abych si na chlast dala pozor, jsem si od všeho trápení ulevovala. Jak jinak než alkoholem. A to jsem toho o závislostech věděla poměrně dost.

Dva roky po smrti manžela, kdy synové už byli samostatní, jsem si našla o dost mladšího přítele. Spolu jsme si užívali to, co jsem já v manželství nestihla. Jezdili jsme na kolech, lyžovali, absolvovali svatbu staršího syna, o víkendech jezdili na chatu, brávali s sebou moji matku (tatínek zemřel na infarkt), přítelovu malou dcerku a za čas i moji vnučku. Dalo by se říct idylka. Ale u toho všeho byl pořád alkohol. Tentokrát ne na bolest, ale pro radost. Ale jen na chvíli. Pracovala jsem v bance a udělala jsem fatální chybu při přebírání peněz od klienta, který toho zneužil, a já přišla o půl milionu. Taky o práci. Za čas i o přítele. Začala jsem pracovat na pásové výrobě, chodila na dvanáctihodinové směny. Pak už jsem pila jen na bolest, samotu a strach. Tajně. Navenek „vzorná“, poněkud opuchlá babička, závislá taky na pocitu, že jsem vždycky po ruce, když mě děti potřebují.

A potom doma usínající a vstávající za pomoci krabice vína nebo něčeho silnějšího, když byly peníze. Když měl někdo podezření, že mám s pitím problém, vyhýbala jsem se mu nebo alespoň situacím, při kterých k tomu docházelo. Když se můj obvodní lékař zděsil mého krevního obrazu, přestala jsem tam chodit. Nechala jsem ekologicky zlikvidovat auto, za volantem jsem byla nebezpečná, ať střízlivá nebo pod vlivem. Mezitím umřela i moje maminka na rakovinu slinivky. Ani to jsem už nebyla schopná normálně prožít. Všechno bylo zastřené alkoholovou clonou. Brzy nato jsem se ocitla v léčebně.

Tu jsem zdárně absolvovala. Nechtělo se mi domů, a hlavně do života. V práci se můj alkoholismus nijak neřešil. Neschopenku mi vystavili v nemocnici před léčebnou. Nikdo se neptal, vše o mně věděli jen kamarádi, kterým jsem věřila, a rodina. Na setkáních v léčebně úspěšní abstinenti popisovali, jak se jim po léčbě změnil život, jak jsou úspěšní v práci, mají nové vztahy. Já jsem chodila do práce, snažila se dát do pořádku byt, finance, a najít chlapa, o kterého bych se mohla opřít. Místo toho najednou přišla exekuce z průšvihu v bance, protože jsem přestala splácet. Nejhorší bylo, že syn, který mi pomohl dostat se do léčebny, začal mít s alkoholem problémy. Bydlel se mnou, neměl pořádnou práci ani vztah, a já jsem měla zase strach. Nebyl to strach z toho, že se napiju, střízlivost byla má skoro jediná radost, která mě držela nad vodou. Mou radostí byl také starší syn s rodinou a moje sestra. Měla jsem však strach, že nezvládám život.

O společenství Anonymních alkoholiků jsem se dozvěděla od spolubydlící v léčebně. Dalšího půl roku jsem se pořád do áček chystala. Měli jsme partu lidiček z útulku, jak léčebně říkala jedna kamarádka odtud, scházeli jsme se, oslavovali nealko narozeniny, někteří odpadli, recidivovali, ale zdravé jádro vydrželo dodnes. Mně ale něco chybělo. Dva z naší party začali chodit do áček. Ti bez partnerů. Další z kamarádů se tam šel podívat a pak mi radil, ať tam nechodím, že je to sekta, že mluví o bohu, a kdybych prý tam šla, tak ať si sednu blízko dveří, abych mohla odejít. Nesnášela jsem jeho věčné rady a to rozhodlo. Dodnes jsem mu nesmírně vděčná. Kromě toho jsem nutně potřebovala najít chlapa, a kde jinde ho hledat, když do hospody nemůžu, a na diskotéku jsem stará? Na pravidelná setkání pacientů do léčebny chodil jeden modrooký sympaťák z áček a vykládal, jak si cestuje, je v pohodě, i když nic nemá a je sám, že nikdy nebyl tak spokojený, a řeší jen luxusní starosti (práci, peníze, bydlení). Chtěla jsem vidět, kdo mu tak vymyl mozek, a tak jsem šla. Mezi partu alkoholiků, kde jsem se hned cítila jako doma. Nebyla jsem schopná poslouchat, pořád jsem se chtěla na něco ptát, skákala jim do řeči. Vždycky jen zasyčeli: „Až po mítinku.“ Ujala se mě taková velmi výřečná kamarádka a postupně mi vše vysvětlila. Než odešla do Prahy, byla mojí první sponzorkou. Nikdy nezapomenu na ten pocit volnosti a štěstí, se kterým jsem tehdy odcházela. Potom se začaly dít malé zázraky a mně mizel knedlík strachu ze žaludku. Tak jsem chodila dál. Na tu podivnou změť velmi odlišných lidiček jsem se začala víc a víc těšit.

Brzy nato mě pozvali, abych jela do Podhájské na Slovensko na setkání AA. Tak to byl teda zážitek! Jen jsem pořád nevěděla, co s Bohem, s vyšší mocí v krocích. Chtěla jsem je dělat bez ní. Když mě ale občas přepadl pocit strachu, pomohla mi modlitba. Nejdřív jsem ji odříkávala bez přemýšlení. Pomáhala. Víc a víc jsem poslouchala. Už jsem se odnaučila vyptávat. Když jsem slyšela, co ostatní říkají, dostávala jsem odpovědi. Rady pro můj chaotický život. Vyřídila jsem si oddlužení u soudu, řešila bydlení, pití mého syna. Všechny bolesti duše rychle odcházely s návštěvami v áčkách. Volněji se mi dýchalo. Ale pořád jsem měla velmi omezené myšlení. Z příslibů 9. kroku jsem slyšela jen to, že: „zmizí strach z ekonomické nejistoty“. Na krokovém semináři někdo moudrý řekl, ať si všechna svá přání napíšeme na papír, a za rok si zkontrolujeme, co z toho se nám splnilo. Těšila jsem se tedy na tu ekonomickou jistotu a na to, až můj syn nebude pít. Velmi pomaloučku jsem na krocích pracovala a docházelo mi, jak zkreslený byl můj přístup k nim. Už vím, že nezmizely moje problémy, ale změnil se můj přístup k nim a k životu. Přestala jsem se trápit nad zpackanou minulostí, přestala jsem se bát zítřků. Začala jsem žít v přítomnosti a vážit si toho, co mám. A tak teprve poctivou prací na krocích, zapojením se do služby v AA a díky mé úžasné sponzorce se můj život stává pořád lepším. Vždycky, když jsem šla šířit poselství do léčebny nebo do školy, posunula jsem se dál i v životě. A tak jsem začala páchat dobré skutky, jen aby se mi dařilo lépe. Byla jsem jako Ivan v Mrazíkovi: „Jaký dobrý skutek pro vás mohu udělat?“ Pokud to ale člověk nedělá upřímně a nezištně, nefunguje to. Musela jsem pochopit, co je pokora, jak se zbavit pýchy a podívat se trochu zblízka na svoje ego. Odpustit lidem kolem sebe a odpustit hlavně sobě. Naučit se mít se ráda, být ráda sama se sebou. A to bylo možné jenom proto, že jsem přestala mluvit sama o sobě, a začala poslouchat druhé, a hlavně vnímat, co mi říkají. Hodně to změnilo můj pohled na život.

V léčebně jsem litovala mladé, že už se nemohou nikdy napít. V áčkách jsem začala mladým závidět, že můžou se svým životem něco udělat včas. Dřív jsem se bála, že budu smutná abstinentka, která se bude držet zuby nehty, aby se nenapila. Teď je ze mě střízlivá alkoholička a je mi docela fajn. O pevné vůli vím jen to, že ji opravdu nemám. Nikdy dřív jsem se nepokoušela přestat s pitím, viděla jsem, že to dlouho nevydrželo ani mým rodičům, ani manželovi. Jednou jsme na sebe s mojí sestrou koukaly do zrcadla a ona se mě najednou zeptala, kterou část těla mám na sobě ráda. Sama řekla, tuším, že má ráda svoje nohy, protože nemá křečové žíly, a má je rovné a hladké. Měla pravdu. Podívala jsem se na sebe a nic mi nepřipadlo zvlášť úžasné. Řekla jsem, že mám ráda svoje játra, která mě svou stávkou přivedla do nemocnice, potom do léčebny, a nakonec do áček a k mé vyšší moci.

S tou vyšší mocí jsem to také neměla jednoduché, nebo spíš ona se mnou. Když jsem připustila, že něco asi bude, pořád jsem čekala na jasné znamení, na zjevení Boha, na spirituální zážitek. Pak jsem si vzpomněla na svůj poslední den s alkoholem. Jak jsem zvracela krev, neměla sílu jít do práce, jak jsem se styděla jít k doktorovi, nedokázala přiznat nikomu na světě, jak na tom jsem, nemohla jíst ani pít a ani nepít. Seděla jsem na posteli, nemohla spát, koukala na měsíc a prosila boha, jestli existuje, o to, aby mi pomohl, a já už ten hnusnej chlast nemusela do sebe lít. A druhý den mě našel syn v zuboženém stavu, zavolal sanitku a vlastně mi zachránil život. Přivezli mě za minutu dvanáct. Dostala jsem několik krevních transfúzí a kapaček k zastavení krvácení. Gastroskopická vyšetření jsem brala jako spravedlivý trest za to, co jsem si způsobila. Musela jsem dostat krev nějakého zapřisáhlého abstinenta, protože má chuť na alkohol zázračně zmizela. Takže náhoda? Nebo Bůh? Anonymně?

Když jsem pochopila, že můj bůh tady pro mě je, modlila jsem se každý večer a pořád o něco prosila. Později jsem si párkrát udělala denní inventuru a začala víc a víc děkovat. Že jsem přežila, že můžu ještě jezdit na kole, lyžovat, užívat si s vnučkou, jezdit na různá setkání a sjezdy Anonymních alkoholiků. Děkovat za to, že to můžu prožívat střízlivá a šťastná. K dokonalému štěstí mi chybí už jen to, aby můj mladší syn také přestal pít. Zajímavé je, jak jsem já, alkoholička, která tohle všechno zažila, najednou nechápavá a netrpělivá, a hrozně bych to chtěla vyřešit za něj. Samozřejmě líp než on. Hrozně rychle jsem zapomněla, že jsem nebyla schopná přestat pít ani kvůli synům, ani kvůli vnučce, které miluju, ani kvůli sestře, která to zažívala s rodiči, a pak se mnou. A proto mu přeju, aby pochopil, že jenom sám kvůli sobě může přestat pít. Že si jen on sám může změnit život k lepšímu. Já mu mohu jen předat svou zkušenost a držet palce, aby to udělal dřív než já.

Jednou při společné meditaci na sjezdu přišel i můj vytoužený spirituální zážitek. Chtěla jsem si představovat kousek nějaké přírody a najednou jsem byla na louce před chatou, kam jsme všichni rádi jezdili, a dokázali se tam i nehádat. Najednou tam byli mí zemřelí rodiče a manžel. V dálce si hráli naši kluci, byli ještě malí. Při tom setkání jsem cítila jak si beze slov, jen s takovým úžasným pocitem klidu a míru, všichni všechno zlé vzájemně odpouštíme. Bylo to zrovna v období, kdy jsem řešila, jak se omluvit mrtvým, kterým jsem ublížila. Zase Bůh! Od té doby mívám takový hřejivý pocit za krkem a vím, že mě někdo nebo něco chrání. Jsem schopná odevzdávat své smutky a starosti a věřit, že se vše děje tak, jak má. Díky lidem v áčkách mám naději i pro svého mladšího syna, že jednou najde to, co já. Střízlivost, štěstí, krásné přátelství, pochopení a pomoc. A s velkou vděčností a radostí mohu dnes říci, že i to se mi plní, protože syn je díky AA již přes rok střízlivý. Přišla jsem do AA hledat chlapa a našla jsem návod na život. To není vůbec špatný!

Zpět na Osobní příběhy