Nalezení svobody

Má střízlivost je pilířem nové životní etapy

Dokázat si přiznat, že v mém životě je něco, co nemám pod kontrolou – závislost na alkoholu – bylo nemyslitelné. Před pár lety jsem byla jednou z mnoha těch, kteří se cítili být uražení, dotčení, když je někdo nazval alkoholičkou. Nechtěla jsem připustit, že nejsem schopná přestat pít. Myslela jsem, že pomocí vlastní vůle to zvládnu.

Vyrostla jsem v křesťanské rodině, věci, jako návštěva bohoslužeb, jsem brala jako rituály naší rodiny. Prostě formality. Nelíbilo se mi, když mě tlačili do některých věcí, na které jsem se necítila, ale často jsem neměla na výběr. Nevěřila jsem si, podceňovala se a ze všeho měla strach. A potom jednoho dne jsem pocítila magické účinky alkoholu – bezstarostná euforie, všechno a všechny jsem měla „na háku“. Nebyl to ten mok, co jsem pila, ale ty účinky, které mi navozoval – ty jsem začala zbožňovat. Pila jsem, abych měla kuráž a zvládala jsem to – nikdo si ničeho nevšimnul.

Ve dvaceti jsem se vdala a odstěhovala se za manželem. Malou horskou vesničku jsem vyměnila za velkoměsto plné křižovatek a lidí s jinou mentalitou. Musela jsem si vyřídit spoustu věcí, najít práci. Ještěže jsem měla svého věrného „kamaráda“ vždy nablízku. Začala jsem si schovávat alkohol doma, nechodila jsem se opíjet po barech. Byla jsem „hladinková“ pijanka. Nebylo to hned, ale čas neúprosně letěl. Málokdy jsem se opila tak, že bych vyváděla a dělala ostudu, ale v žilách mi už neustále musel kolovat i alkohol, jinak jsem nedokázala fungovat.

Co vše jsem byla schopná udělat proto, abych se dostala k alkoholu? Cokoli, snad kromě vraždy: lhát, vydírat, prodávat, zneužívat, skrývat, ubližovat. Nestyděla jsem se chodit do práce a na brigády opilá. Zneužívala jsem diazepam, abych se dostala „do formy“. Nedělalo mi problém vyzvracet se, abych mohla požít další množství alkoholu. Bez zásoby jsem nikdy nedokázala být. Udělala jsem hodně špatných věcí. Skončila jsem opuchlá, smrděla jsem potem a alkoholem, byla samá modřina. Nezvládala jsem absolutně nic, až na jednu věc – doplazit se k alkoholu. Uměla jsem to mistrovsky maskovat. Přišla jsem o práci, podporu a v podstatě i o přítomnost manžela, který tento problém neviděl, nebo se ho možná bál vidět. Sám mi později řekl, že představa, že by jeho žena měla být alkoholičkou, byla nemyslitelná. Stalo se.

Nedokázala jsem jíst ani pít před vlastní rodinou – kvůli tomu, že se mi třásly ruce. Neuměla jsem normálně komunikovat, nebyla jsem schopná vyplnit jednoduchý dotazník, nedokázala jsem psát, ani se podepsat. Přestal mi fungovat mozek, zapomínala jsem. Doma jsem nikomu neotvírala, celé dny jsem proležela v posteli. Můj stav se zhoršoval. Byla jsem schopná jít si jen pro chlast, zvracet a potom se zase napít. Nedokázala jsem zajít ve čtvrtek do vedlejší budovy na AA. Kolikrát jsem se dívala na to světlo záchrany v okně. Nedokázala jsem to! Nedokázala jsem se podívat lidem do očí, ztrácela jsem kontrolu sama nad sebou. Neuměla jsem normálně žít, radovat se, smát se, říkat svým blízkým: „Mám Tě ráda!“ Nedokázala jsem ovládat svůj život, stala jsem bezmocnou nad alkoholem – to on mě ovládal!

Jeden – teď už – z nejkrásnějších zážitků pro mě byl, když za mnou přišla teta, která znala Program AA. Pomalu, postupně a taky velmi bolestivě pro mě nastal zlom. Přišla pomoc, kterou jsem už ani nečekala a dodnes na sto procent vím, že sama bych ji nehledala, ani bych se o to nepokoušela. Když teta uviděla, v jakém jsem stavu, naléhala, abych se s ní vrátila domů, že tam najdu pomoc, kterou potřebuji. Šla jsem. Nevím sice jak, ale šla jsem.

Poprvé jsem přišla do skupiny AA a poznala jsem lidi se stejným problémem. Uvědomila jsem si, že nejsem sama, kdo je takový „jiný“ – byl to úžasný pocit! Vědět, že existují lidi se stejným problémem – že je to choroba, která má diagnózu F10, a pokud se nebudu léčit, tak na ni zemřu. Ti lidé byli šťastní, svobodní a já jsem chtěla být taky. Smáli se, i když byli postiženi takovou vážnou, smrtelnou nemocí. Vyzařovala z nich vyrovnanost, vnitřní klid. Já jsem byla uzavřená, neupřímná, měla jsem strach. Ale po přijetí, po návštěvě a vyslechnutí jedné upřímné střízlivé alkoholičky ve mně praskl ten obrovský balvan – moje vnitřní muka. Otevřela jsem se, ze všeho jsem se vyplakala a přišla nepopsatelná úleva a vysvobození. Byla jsem upřímná a otevřená. Začala jsem snižovat dávky alkoholu, což mi způsobilo epileptické záchvaty. Teď už říkám, že byly vymodlené. Následovala cesta na detox a dobrovolně jsem nastoupila tříměsíční léčbu.

Rodině jsem řekla, že mám problém s alkoholem a že se jdu léčit. Všichni pro mě byli velkou oporou, za což jsem jim nesmírně vděčná. Neotočili se ke mně zády, naopak. Začali navštěvovat skupiny Al-Anon, aby lépe poznali mou nemoc a věděli, jak se mnou žít. Stále jsem měla strach z lidí a přibyla mi další diagnóza – sociální fobie. Několik dní jsem nebyla schopná chodit do jídelny – kvůli představě, že se všichni na mě dívají, a to bych nezvládla. Začala jsem chodit na různé terapie, a hlavně na setkání AA, která byla v léčebně. Nabíjela jsem se silou od lidí, kteří tam mluvili. Začala jsem číst modrou knihu a měnila jsem se. Poznala jsem něco úžasného – něco co mi dalo nádherný dar – střízlivost! A to „něco“ je moje Vyšší moc, můj Bůh. Dal mi vyrovnanost, svobodu, vnitřní pokoj a mír. Za pomoci Programu 12ti Kroků jsem se posupně dopracovávala a neustále dopracovávám k plnohodnotnému životu, který je naplněný nejen přijímáním, ale i dáváním.

Hned po léčbě (r. 2005) jsem začala chodit na setkání AA a kromě výjimečných případů chodím dodnes. Jsou to pilíře mé střízlivosti a každý člověk v AA je jednou z jejich cihliček. Nemohu říct, že se už nikdy nenapiji, ale vím, že DNES se nenapiji a žiji střízlivou přítomností – den po dni. Nehrabu se v tom, co bylo, co už nemůžu změnit. Nedělám si vrásky z toho, co bude, ale vím určitě, že vše je to o upřímnosti, otevřenosti a pokoře. Nastoupila jsem cestu svobody, kterou je uzdravování se. Na svoje problémy nejsem sama. Mám svou Vyšší moc, které plně důvěřuji a každý den jí děkuji za střízlivost, protože moje omezené já je bezmocné v porovnání s neohraničitelnou silou mé Vyšší moci. Bůh mne obdaroval mnoha zázraky. Jsem mu nesmírně vděčná za milost, kterou mi dal a dává. Nikdy před tím, když jsem pila, jsem nevěřila, že bych ještě mohla někdy normálně žít. S pokorou a úctou prosím Boha, aby mi pomáhal měnit mé charakterové nedostatky. Odevzdávám mu svůj život a prosím ho, aby mě používal jako svůj nástroj. Potřebuji být užitečná, protože můj dluh je obrovský. Každý večer děkuji Bohu za lidi, které použil k mé záchraně, ale i za ty, které mi posílá teď, a se kterými si můžeme navzájem pomáhat. Jedno vím určitě – Program 12ti Kroků je od Boha. Vidět lidi, kteří tento Program dělají a mění se, je úžasné. Bůh řídí můj život. Co mě čeká, to nezměním, ale vím, že pokud se od něj neodvrátím, vše bude v pořádku.

Taky si uvědomuji, že existuje padesátiprocentní pravděpodobnost, že se moje děti mohou stát alkoholiky. To nikdo nezmění. Jsem ale připravená s Boží milostí nastoupit i tuto životní cestu. Budu jim velkou oporou. To je moje životní cesta – být nablízku alkoholikům, kteří ještě trpí. Dělám to s láskou a je mi velmi líto těch, kteří se kvůli svému egu nechtějí, nedokážou uzdravit. Aby člověk něco dostal, musí se něčeho vzdát, jinak to nefunguje. Tak, jak o tom mluví naše Přísliby. Z Boží milosti můžu říci: Funguje to!

Přeji Vám všem, abyste prožívali vyrovnanost, vnitřní klid, mír a svobodu.

Zpět na Osobní příběhy