Život je takový, jaký je

Víra v Boha není to samé co důvěra v Boha

V souvislosti s mým dětstvím mi utkvěl v paměti vtip, co by parodie na jednu reklamu: „Už jako malý jsem se motal v kuchyni, motala se máma, motal se i táta.“ Docela hodně to totiž vystihuje moje vzpomínky na rané dětství a dospívání. Moji rodiče byli oba dva těžce závislí alkoholici. Máma, co by zdravotní sestra se snadným přístupem k lékům všeho druhu, to kombinovala s Diazepamem a proto také zemřela velmi mladá, ve čtyřiceti letech na cirhózu jater. Táta na to samé asi o sedmnáct let později. Pamatuji se, že jako malý jsem se modlil k Bohu, aby rodiče přestali pít. Časem jsem své prosby stupňoval. Přál jsem si dostat šanci jim ukázat, jak jednoduché je přestat pít. Vždyť co může být proboha jednodušší než přestat pít alkohol???

V áčkách jsem někde poprvé zaslechl, že bychom měli být opatrní na to co si přejeme, protože Bůh by také mohl naše prosby vyslyšet. Jako malému se mi ale zdálo, že mne žádný Bůh neslyší. 

Někdy kolem jedenáctého roku svého věku, když jsem byl asi v páté třídě základní školy, jsem začal pociťovat, že se mnou není něco v pořádku. Že jsem prostě odlišný než většina dětí. Kamarádil jsem hlavně s holkami. Celá třída si ze mě nakonec udělala otloukánka, bufeťáka a nevím co ještě, a to včetně holek. Doma nebylo před nepříjemnými pocity úniku a tak jsem si utíkal do svého vlastního světa snění. Z té doby na základní škole si pamatuji jeden, pro sebe hodně důležitý moment. Pamatuji si, že jsem stál na tramvajové zastávce. Zabloumaný do svého vlastního světa jsem se díval do vitríny a v odraze jsem viděl, jak se ke mně blíží dva spolužáci. Když se přibližovali, viděl jsem, jak jeden předstírá obrovskou nevolnost a kroutí se u toho v pase. A když mne míjeli, tak ten druhý spolužák mu říká: „No tak, buď v klidu, na dementy se neumírá.“ Byla to pro mě bolestivá situace. Při představě, že se spolužáci baví tak, že si sehrají sami pro sebe divadlo a mne mají za ústřední postavu svého humoru, jsem se více a více uzavíral do svého sebelítostivého světa. Sama máma byla hodně uzavřená do sebe, trpěla těžkými depresemi a bylo mi jí moc líto. I jako alkoholička měla svoji vlastní velkou, alkoholickou hrdost. Tenkrát jsem se jí s touhle situací svěřil a ona mi na to pohotově odpověděla: „Ty nemáš vůbec žádnou hrdost. Proč jsi prostě hned v té situaci nezareagoval na toho kroutícího se spolužáka takhle: „Však vidíš, vedle jednoho debila jdeš už hodinu a ještě si neumřel.“V ten moment se mi rozsvítilo a jako by ve mně máma zapálila oheň ctižádosti. Už nebudu malý otloukánek. Já jim to všem ukážu. Objevil jsem v sobě nečekané: smysl pro humor. Ve třídě jsem začal různě vtipkovat, dělat si srandičky z učitelek a děti to žraly. Stal jsem se třídním bavičem a na střední jsem pokračoval v budování tohoto bavičského, humorného, veselého, sebevědomého alterega. Stal jsem se třídním předsedou. Na střední jsem přišel také na to, že jsem gay. Nijak zvlášť jsem se tím v tu dobu netrápil. Tou dobou totiž umřela máma, musel jsem se se svými bratry dívat na „přímý přenos“ její pomalé sebevraždy nebo na to, jak táta dostal epileptický záchvat a delirium tremens. Všechny tyhle věci se ve mně postupně ukládaly, kumulovaly a pomalu hnily, já je ale zakrýval svým vtipem, humorem a přístupem typu: „všechno zvládnu, nic pro mne není problém.“ 

Ve dvaceti letech jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání. Z krátkodobé brigády se vyklubala jedenáctiletá kariéra. Moje alterego, můj obranný systém fungoval! Nic pro mě skutečně nebyl problém a tak jsem byl povyšován a povyšován, až jsem se vypracoval do vysokých manažerských kruhů v jedné bance. Pracoval jsem jako šéf zákaznického servisu. Práce s lidmi mne velmi naplňovala. Dávala však také krmivo mému egu: pocit důležitosti, výjimečnosti, moci. Časem jsem postupně zapomínal na to, kým jsem býval jako malý kluk. Ale tenhle malý, vystrašený, uplakaný kluk toužící po lásce, tu byl pořád. Jen byl zamčený na dvanáct západů v malé komůrce kdesi hluboko v mém srdci. 

Svoje první pivo jsem měl někdy až v devatenácti letech. Do té doby jsem se alkoholu vyhýbal jako čert kříži. Nenáviděl jsem ho za to, že zkosil moje rodiče, za zkažené dětství a za všechnu tu bolest, kterou jsem musel jako dítě prožívat. Časem jsem na tyhle pocity postupně zapomněl. Našel jsem kouzlo paření, diskoték a všech gay klubů, kde se pije ostošest. Víkend co víkend jsem se oblékal do sexy džínů a sexy triček a k tomu jsem si před odchodem na nějakou pořádnou párty oblékl ještě sexy sebevědomí v podobně několika hltů alkoholu. 

V práci jsem si choval pověst originálního, vtipného, chytrého, schopného underground manažera. Ale nějak mi to nestačilo k tomu, abych se cítil pořád dost dobrý. Přítele jsem měl v tu dobu moc fajn, hodného kluka, ale taky mi nějak už nestačil. A alkohol? Na Ostravsku, kde jsem šest let žil, jsem se dostal k pervitinu, který jsem většinou bral vlastně jen proto, abych prostě vydržel víc pít. Po lajně pervitinu jsem byl schopný vypít lahev slivovice a cítit se přitom naprosto střízlivě. To byla skvělá kombinace! Začal jsem chápat proč máma, na rozdíl od táty, vypadala pořád střízlivě, přestože toho vypila dvakrát tolik než on. 

Mezitím se mi s kamarádkou lesbičkou narodila krásná holčička. Založili jsme, tak trošku jinou, rodinu ve čtyřech (ve dvou párech). Splnil se mi tím sen být otcem, v což jsem už ani nedoufal vzhledem ke své sexuální orientaci. V tu dobu jsem odešel po jedenácti letech ze zaměstnání s tím, že si potřebuji odpočinout, nepít tolik alkohol, přestat brát drogy a dát se trochu do pořádku (někde v hloubi duše jsem ale cítil, že si to jen nalhávám). Holky bydlely kousek od Prahy a já na severu Moravy, byl čas se k nim přiblížit a více se věnovat dcerce. Jenže si mě našla jiná firma a ta mi nabídla práci v Indonésii. Cítil jsem se po těch letech z bankovnictví vyčerpaný. Rozhodl jsem se ale, že tam pojedu (a koneckonců jako alkoholik jsem po čemkoliv, co zavánělo osobní prestiží, šel jako „slepice po flusu“). Řekl jsem si: „Je to muslimská země, téměř vůbec se tam nepije, takže nebudu mít přístup k alkoholu a odpočívat budu o víkendech na Bali.“

Od počátku byla práce v Indonésii jeden velký průšvih. Před odjezdem jsem se rozešel s přítelem po šesti letech vztahu. A tak jsem tam jel s morální kocovinou a pořádně rozhozený ze všech těch drog a alkoholu. Léty nakumulovaný stres se rozhodně neuvolnil, situace se naopak vyostřovala. Hodně věcí bylo poprvé: poprvé práce v angličtině, poprvé nečeský šéf, poprvé v Asii a v muslimském prostředí, poprvé jet leg (nemoc z dlouhých letů). Náplň práce byla také naprosto odlišná od toho co jsem znal. Od prvního dne jsem měl běhat po Jakartě a shánět prostory pro nově vznikající firmu v desetimilionovém a čtvrtém nejlidnatějším městě na světě. Šéf byl navíc Ind. Říká se, že když přežijete indického šéfa, tak už přežijete všechno. Mě se ale místy zdálo, že tuhle situaci nepřežiju. Nechtěl jsem to vzdávat, já jsem přece vždycky všechno zvládnul a nikdy nic pro mne nebyl problém! Abych to celé dal, potřeboval jsem litry a litry alkoholu. V Jakartě, kde byly velké restrikce na jeho prodej, jsem znal jen tři obchody pro cizince, kde se prodával alkohol s obsahem nad pět procent. Myslím, že nikdo nevybrakoval ty obchody v tak krátké době jako já. Víno bylo dražší než vodka a tak jsem plně přesedlal na pití vodky. Dával jsem si někdy i lahev každý večer. A můj šéf nebyl hlupák. Poznal to. Můj systém krytí alkoholu začal kolabovat. Nezvládal jsem to a poprvé v životě jsem začal občas pít i v práci. Nakonec jsem dal výpověď a rozhodl si splnit sen. Odpočinout si cestováním. Uvolněná euforie ve mně spustila další lavinu pití. Nestřídmé chování se projevovalo i v šíleném sexuálním uvolnění. Střídal jsem jednoho Indonésana za druhým. Promiskuita byla pro mne jen dalším koktejlem drog (alkohol + promiskuita; alkohol + pervitin; alkohol + sebelítost; alkohol + pervitin + promiskuita… to vše jsou pro mne kombinace drog, které jsem leta užíval), byl to lék na moje nízké sebevědomí. Nakonec jsem se špatně zamiloval a do Čech jsem přijel totálně zdecimovaný a se zlomeným srdcem od jednoho tzv. „moneyboye“ (prostituta).

Po návratu z Indonésie jsem se nastěhoval ke své kamarádce a ke své dceři. S kamarádkou se mezitím rozešla její přítelkyně a tak zůstala s naší dcerou sama. Byl tu důvod začít žit normální život. Pokoušel jsem se sám nepít. Vždy jsem to vydržel tak pět, maximálně deset dní. S každým návratem k alkoholu byly mé excesy s ním horší a horší. Po Silvestru jsem se rozhodl jet z horské chaty přes celou republiku sám domů. Nejen, že jsem musel mít v krvi ještě zbytek alkoholu, mé šílené chování mi napovídalo, že oživit si dlouhou cestu za volantem vínečkem může být zábavné. Naštěstí mě chytli policajti. Nadýchal jsem přes 2,5 promile a po druhé v životě přišel o řidičský průkaz z důvodu alkoholu za volantem. Věděl jsem, že tu není něco v pořádku. Přiznal jsem se kamarádce, že mám problém s alkoholem a že s tím chci něco dělat, že nechci dopadnout jako rodiče a že nechci zkazit dětství své dceři. Přiznal jsem se jí, že piju potají, proto jsem často unavený a pořád spím. Ona téměř nic netušila, připadalo ji sice podezřelé, že pořád ležím, ale myslela si, že mám prostě deprese po návratu z Indonésie.

Začal jsem chodit k psychoterapeutovi. Seance to byly drahé a moc mi nepomáhaly. Pak jsem se, přes společnou známou, dozvěděl o pražských AA Na Poříčí a rozhodl se, že tam půjdu. Z filmů a vyprávění jsem věděl, že program má spirituální základ. Já jsem celý život hledal cestu k Bohu a připadalo mi to nějak logické, že člověk může najít vysvobození od démona alkoholu skrze spiritualitu a Boha. Neváhal jsem a šel jsem brzo na svůj první mítink. Od počátku se mi tam moc líbilo a cítil jsem se tam jako doma. Lidé, jejich příběhy a atmosféra, to vše mi bylo blízké. Něco tomu však chybělo. Moje cykly s pitím se pořád vracely. Vždy jsem vydržel maximálně deset dní nepít a pak spadl třeba do čtyřdenního tahu.

Nakonec mi došlo, že situaci nemám pod kontrolou, že ji prostě nemůžu zvládnout sám a že sezení na áčkách nestačí. Vedl jsem vlastně strašně neupřímný a pokrytecký život sám vůči sobě. Alkohol je úskočný a mocný nepřítel. A já jsem neměl pod kontrolou už vůbec nic. Můj život se stal neovladatelným. Svůj první krok jsem udělal den po té, co jsem „padl na kolena“. Opět po jednom takovém tahu, kdy jsem si navíc koupil pervitin, dealeři mě okradli o nový počítač a jiné věci v řádech několika desítek tisíc korun a já strávil v posteli čtyři dny s lahví slivovice, úplně emocionálně a fyzicky vyždímaný. Byl konec. Už jsem nemohl dál. Pochopil jsem, že potřebuji odbornou pomoc. Že tohle je nad moje síly, že jsem v pasti. Zavolal jsem kamarádce, že jedu do blázince, že už to nedávám, že jsem v koncích, že se bojím, že umřu. Úplně jsem cítil jak umírám. Prosil jsem Boha o pomoc a bylo to hodně silné volání. 

Ten den jsem nastoupil tříměsíční odvykací léčbu v psychiatrické léčebně a tím se začal můj nový život. Nástupem do léčebny ze mne spadla veškerá tíha světa, kterou jsem do té doby nesl na svých ramenou. Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem si přiznal, že potřebuji pomoc zvenčí. A ono to fungovalo. Přijal jsem svou nemoc, nesmírně se mi ulevilo a paradoxně se mi díky vlastnímu alkoholismu podařilo odpustit rodičům, na které jsem se celá ta léta zlobil a v srdci vůči nim nosil zášť. Jak bych se na ně mohl dále zlobit, když jsem nakonec propadl sám alkoholu jako oni? A navíc já jsem měl od dětství před sebou příklad toho, co alkohol může udělat a jak může alkoholik zraňovat své okolí. 

Po léčbě jsem se hned vrátil do áček a najednou viděl celý program v jiném světle. Pokora alkoholiků, kteří dlouhodobě nepili, mi najednou byla nějak srozumitelnější. Pochopil jsem, že nejsem schopný zvládnout svůj problém s alkoholem svojí vlastní vůlí a také, že nemůžu zotročit ani Boha, ani program AA. Díky portálu „Triezvy priestor“ jsem si rychle našel sponzorku a tak jsem neměl moc šanci otálet. Když jsem padl na své dno, slíbil jsem Bohu a sobě, že udělám cokoliv jen abych zůstal střízlivý a mohl žít normální život, jako žijí ostatní lidé. Bůh mé přání tentokrát vyslyšel. Vzpomněl jsem si na svá dětská přání a řekl jsem si, že je možné, že mne slyšel vždycky. Jen já ho neposlouchal. 

Dnes jsem fakt rád, že hned po léčbě jsem se vrhl do práce na krocích. Pro mě jsou kroky opravdu návod na šťastnější život. A v čem spatřuji jejich sílu či kouzlo? Pokusím se teď ve zkrácené formě popsat to, jaký vliv na moje uzdravování měly kroky. Jako aktivní alkoholik jsem alkohol zneužíval k oslavám svých úspěchů, jedinečnosti, zvyšoval jsem si jím sebevědomí, ale také jsem v něm utápěl léta nahromaděné křivdy, své strasti, zlobu, stres. Ale jak se říká, ty mršky se časem naučily plavat. To je hezká metafora, protože žádné naše problémy nemají chemické řešení, rozhodně ne dlouhodobě. Musel jsem se postupně vymanit ze sevření sebe samého, jinak bych zemřel. Přestat pít prostě nestačí. Musel jsem postupně začít vylévat ty kýble hnoje, které jsem s sebou od dětství vláčel a navíc k nim stále přibíral nové a nové. K tomu, abych přišel na to, že vůbec s sebou nějaké hnoje celý život vláčím, jsem si musel nejdříve přiznat, že jsem alkoholik a že jsem závislý, že už prostě nad alkoholem nemám žádnou moc. Tedy první krok, respektive jeho první část. To pro mě, jakožto pro dospělé dítě alkoholiků, nebyl tak velký problém. Jenže, i když jsem na svém prvním meetingu řekl, že jsem alkoholik (a byl jsem pyšný na to, jak jsem to zvládl a že si to umím přiznat), pil jsem po něm dál. Ocitl jsem se v cyklu týdenních až čtrnáctidenních recidiv a můj život se stal neovladatelný. Druhá část prvního kroku. Už jsem nemohl dál, přiznal jsem si, že potřebuji pomoc zvenčí, že svůj boj s alkoholem prostě nemůžu zvládnout sám. Dospěl jsem tak k víře, že jen síla větší než moje vlastní, může obnovit moje zdraví. Krok druhý. Pro mne se takovou první větší sílou, než je má vlastní, stala psychiatrická léčebna Bohnice. Doslova a do písmene jsem se tak odevzdal vyšší moci v podobě doktorů, terapeutů a sestřiček. Pro člověka, který se celý život spoléhal jen na sebe, byl tohle opravdu velký posun v chápání sebe sama. Byl to jakýsi první krok k pokoře. 

Po návratu z léčebny jsem začal vnímat meetingy AA jinak, společenství se pro mne stalo další takovou větší silou a začal jsem se více odevzdávat do péče této síly. Začal jsem vnímat více ostatní, našel jsem si sponzory a také jsem se nakonec rozhodl předat svoji vůli a svůj život do péče Boha, tak jak ho chápu já sám. Jak už jsem zmiňoval, od dětství jsem Boha hledal, ale do této doby byl pro mne Bůh někdo, komu mám předvádět, jak všechno zvládnu sám. Že se mu tak zavděčím a že pak může být se mnou Bůh spokojený (někde jsem slyšel, že máme vztah k Bohu podobný tomu, jaký jsme měli ke svým rodičům, něco na tom bude). Postupně jsem začal vnímat Vyšší Moc a Boha jako Něco, na co se mohu spolehnout, čemu můžu důvěřovat, co mne ochrání a co to se mnou myslí opravdu dobře (koneckonců když jsem chlastal, musela u mne stát armáda všech svatých, že jsem to přežil). A světe div se, tahle důvěra se začala s programem prohlubovat a můj život se začal zlepšovat, protože jsem přestal tolik lpět na věcech, situacích a podobně. Už jsem si tolik nebral aroganci svého kolegy v práci (jestli vůči mě vůbec kdy arogantní byl) a přestal jsem pořád přemýšlet nad tím, kdo si co o mne myslí. Začal jsem se mít víc rád a chápat, že můj život je takový jaký je a netřeba se pořád hnát za nesmyslnými sny (ani zpěvák, ani kosmonaut, ani výherce SuperStar, ani president USA ze mne opravdu asi už nebude). Tady a teď. Život je v pořádku. Když jsem měl jednu těžší chvilku a nevěděl jsem, proč pořád prožívám některé věci tak bolestivě, přeposlala mi sponzorka text jedné Američanky, která v něm popisovala rozdíl mezi vírou v Boha a důvěru v Boha. „Bingo!“, řekl jsem si. Já jsem dlouhá léta věřil v nějakou větší sílu a princip, ale nikdy jsem ji plně nedůvěřoval! Spoléhal jsem se jen na sebe, svoji vlastní vůli, kterou jsem vyždímal na kost a ještě se na Boha zlobil, že nic nefunguje. Třetí a hlavně pak sedmý krok mne učily postupně Bohu (jak ho chápu já) více důvěřovat. Čtvrtého kroku se hodně lidé bojí, ale pro mne bylo velmi úlevné ty smrduté kýble hnoje (jak jinak se dá nazvat to, že jsem v sobě dvacet let živil vzpomínku na jednoho nebohého spolužáka, co se kroutil na ulici přede mnou a předstíral, že je mu ze mne strašně špatně?) pěkně za pomocí inventury vylít, i když místy nebylo příjemné si přiznat, že jsem kvůli starým křivdám já někomu ubližoval daleko víc. Když člověk přepíše tyhle ty nepříjemnosti, které drží v sobě, na papír, tak se to všechno dostává z emocionální roviny do té racionální. Ale to ještě k vylití kýble hnoje nestačí. Osobně si myslím, že čtvrtý krok se bez třetí osoby udělat nedá. Když jsem své sponzorce sděloval věci, které jsem do inventury napsal a tudíž je říkal nahlas, nechtěl jsem uvěřit tomu, že těmito věcmi jsem byl schopný se tak dlouho zaobírat. Alespoň teď už vím, že nemusím všechno s sebou pořád vláčet, že to můžu pěkně hned odevzdávat dál a že ty kýble hnoje můžu dennodenně (!!!) vylívat a vyprazdňovat a mít tak v hlavě klid. A tím se dostávám skokem k desátému kroku, který je o denní inventuře. V rámci inventury čtvrtého kroku jsem najednou černé na bílém viděl, že nejsem tak svatý a laskavý, jak jsem si vždycky myslel. Čtvrtý krok mi pomohl pochopit, že jsem měl své instinkty nemocné a že jsem chtěl od života víc a víc. A tak jsem také ubližoval víc a víc a nehleděl na bolest jiných lidí. Lámal jsem srdce a způsoboval bolest podobnou té, kterou jsem kdysi prožíval já. Až se čtvrtým krokem se mi všechny tyhle věci ukázaly a já se tak dostal k něčemu, čemu se ve společenství říká „charakterové vady“. Mně se tenhle pojem vlastně do dneška nelíbí, možná se jednou najde ekvivalentnější překlad, v češtině to zní divně, alespoň pro mě. Možná bych spíš řekl „charakteristické vady“ nebo prostě „špatné či nefunkční či destruktivní vzorce chování“. S pátým a šestým krokem přišlo jejich vydefinování. U mne například to znamená, že se snažím být někdy za každou cenu perfektní, mít věci pod kontrolou nebo se snažím lépe vypadat, než jaký jsem ve skutečnosti. Tohle všechno mi v konečném důsledku škodí a dělá v mém životě nepříjemné situace. Když jsem si našel novou práci, zjistil jsem, že lidi ve svém okolí hodně štvu tím, že se snažím předstírat, že všechno vím a znám, takže si někteří moji kolegové mysleli, že jsem nafoukaný a arogantní a tak se ke mně začali chovat podobně (ve skutečnosti jsem byl jen plný strachu a tak jsem nasadil masku pana „Dokonalého“ a „Vševědoucího“). Začal jsem víc chápat souvislosti různých nepříjemných věcí, které se mi v životě děli – prostě jsem si spoustu nepříjemností zavinil sám, aniž bych o tom věděl tím, že jsem automaticky na svou obranu používal tyhle „nefunkční, zastaralé, destruktivní vzorce chování“ á la „charakterové vady“ chcete-li. Řekl bych, že 7. Krok byl pro mne nejzlomovější. Zdálo se, že by neměl být složitý, nevyžaduje se k němu žádné sáhodlouhé psaní. Je to prostě o tom, pokorně požádat Boha, aby „všechny tyto nedostatky odstranil“. Jenže já jsem se dlouho motal okolo tohoto kroku, protože jsem pořád chtěl ty charakterové vady odstraňovat sám. Než mi došlo, že stejně jako alkoholického šílenství jsem se nemohl zbavit sám, tak ani charakterových vad jsem se nemohl zbavit sám. Začal jsem se učit přijmout to a nechat konečnou opravu na Něm. Osmý krok jsem udělal jednoduše tak, že jsem vzal z inventury seznam lidí, kterým jsem ublížil a v rámci devátého kroku jsem se pustil do náprav. Zdaleka ještě nemám všechny za sebou a také si myslím, že se časem objeví i něco nového, co jsem dřív třeba sám před sebou popřel, ale tam kde to jde se snažím nápravu udělat. Je to krásný pocit se s někým po dlouhých letech mlčení obejmout. Odpouštění je velký dar. Dnes jsem u 11. kroku – modlitby a meditace používám už od doby, co jsem byl v léčebně a opravdu mi pomáhají. Mojí největší radostí a modlitbou je prosté: „Děkuji.“ Vděčnost je jedinou možnou odpovědí na cokoliv, co se mi v životě přihodí. Jako hyperaktivní člověk mám spíš problém s meditacemi a se ztišením mysli, ale všechno je o zvyku a tak se snažím prostě trénovat a najít chvilku klidu na kontakt s mojí duší. 12. krok mám ještě před sebou, ale snažím se pro něj dělat od začátku to, že se zapojuji alespoň trochu do služby. Už samotné sdílení na mítincích je vlastně dvanáctý krok. A protože věřím, že všechno přichází v pravý čas, objevil se v mém životě člověk, který chce, abych mu dělal sponzora. Já doufám, že jsem připraven. Koneckonců, co jsem dostal zadarmo, nemůžu si nechat jen pro sebe a musím to poslat dál, abych mohl nejen žít, ale žít spokojeným životem. Ve sdílení je ukryta životodárná síla. 

Dnes je to víc jak rok a čtvrt, co jsem si naposledy loknul alkoholu. První rok utekl jako voda a byl to jeden z nejšťastnějších a nejvyrovnanějších roků mého života. Nejlepší párty jakou jsem kdy zažil, bych nevyměnil za tenhle rok. Našel jsem si nové zaměstnání a začal se učit zpracovávat stres a určité vypjaté situace spojené s mým povoláním úplně od znova. A tentokrát už ne sám. Pokud bych si myslel, že opět zvládnu všechno sám a že nepotřebuji ničí pomoc, jistojistě bych se opět vrátil k alkoholu. Pochopil jsem, že má mysl a emotivní část osobnosti je odlišná, že některé situace prožívám prostě jinak než většina lidí, ale že tu chápající menšinu a útěchu najdu právě ve společenství Anonymních alkoholiků. Jsem neskutečně vděčný Bohu, životu a společenství AA, že mi ukázali, že si realitu tvoříme sami. Že existují různé dimenze a že i pro mne je tu taková, ve které může být můj život krásný a spokojený. Poprvé se cítím celistvý.

Zpět na Osobní příběhy