1. Úvod
  2.  » 
  3. Osobní příběhy
  4.  » Zoufalství před nadějí

Zoufalství před nadějí

Nechtěl jít do léčebny, tak se obrátil na AA

Když jsem vyrůstal, viděl jsem kolem sebe hodně pití. Můj nevlastní otec často večer přicházel v náladě, většinou to bylo jen o tom, že se mě pořád dokola ptal, jak bylo ve škole, a myslel si, že chodím do třídy o několik ročníků níže. Jindy nás ale mamka rychle zahnala do pokojíčku, jen co uslyšela vrznout vrata, a o chvilku později jsme my slyšeli, jak se hádají, on hlasitě a podrážděně, mamka tlumeně a naléhavě. Byl jsem svědkem i jejich bitek a sám jsem kolikrát dostal. Létaly talíře a rozbíjely se hračky.

Bral jsem to ale jako součást naší domácnosti, nic jiného jsem neznal. Máma za námi vždy po nějakém výstupu přišla a utěšovala nás. Nicméně s optimismem sobě vlastním nás také připravovala na to, že to bude horší a horší. A jak se to skutečně zhoršovalo, tak se mě pravidelně ptala, jestli chci odejít a dodávala, že se můžeme jen my tři s bráškou sbalit a odejít od něj. Dlouho jsem nechtěl, nevěděl jsem, jak jinak by to mohlo být. „To bychom přece nebyli rodina,“ říkal jsem zoufalé mamince. Když mi však bylo jedenáct, tak jsem prozřel a pochopil, jak hlavně máma trpí, a že my také nemáme žádný život ani svobodu, protože jsme se museli o celé hospodářství starat sami, on byl věčně pryč a v lihu. A tak jsem nakonec souhlasil. Neproběhlo to zrovna hladce a skončili jsme jen s pár taškami na ubytovně, kde jsme s rumunskými dělníky sdíleli kuchyň, sociální zařízení a sami měli jen jeden pokoj. Toto období na mě mělo velký dopad, i přesto, že jsem jej na dlouho zablokoval a na nic si nevzpomínal. Tenkrát jsem se však setkal a žil s alkoholismem, cítil, že je to rodinná nemoc, a dokonce mi bylo řečeno něco o progresivitě, když mamka proklamovala: „Bude to jen horší.“ Měl jsem tedy vědět lépe, že?

Jenže jen o rok později jsem již měl svou svobodu od každodenní práce kolem dobytka a na poli. A tak i přes silné předsevzetí, že nebudu jako ti odporní opilci, feťáci, kuřáci a gambleři, kteří kolem mě vždy byli, jsem brzy uvěřil myšlence, že já takový opravdu nebudu, já přece vím jak na to a čeho se vyvarovat.

Ve dvanácti jsem si tedy poprvé sám pořídil alkohol, abych se opil. Od toho momentu jsem se opíjel pravidelně každý víkend. Při jednom z prvních jsem sehnal několik litrů vína, prohrál v kartách, a tak jej všechen vypil (nebyla to sázka, prostě jsem to považoval za spravedlivé), bylo to v sobotu odpoledne a kamarádi měli strach nechat mě v takovém stavu jít domů, chtěli, ať to vyběhám, utekl jsem jim a plácal se někde v louži a blátě, podělal jsem se do kalhot, takže se na to stejně přišlo. Já však již nechtěl nic jiného než se zase opít, protože v tom stavu jsem se cítil úplně jinak, byl jsem opravdu svobodný, nikde žádná starost ani zodpovědnost. Nezajímalo mě, co si kdo myslí. Ale hlavně, když jsem pil, tak jsem cítil ten žár, ochutnal jsem život a vše co slibuje, chtěl jsem toho více, úplně jsem jej hltal a nikdy nemohl mít dost. Do té doby jsem nepoznal nic, co by mě dokázalo tak rychle změnit a přenést někam jinam, dát mi vše, co jsem postrádal a nemohl nikde najít. Pil jsem sen, pil jsem budoucnost, pil jsem život.

V týdnu jsem se snažil plnit všechny povinnosti, prosperovat ve škole, mít brigádu, abych přispěl mámě, která musela mít sama dvě práce, a přitom jsem se od pondělí těšil na víkend, jak nakoupíme lahváče a seženeme něco ostřejšího. To byly roky na základní škole, kdy pití bylo skutečně jen odměnou a prostředkem, jak se bavit a cítit jinak. Stále jsem měl mnoho jiných zájmů a osobních kvalit. Byl jsem redaktor školního časopisu, psal básně a články do městského zpravodaje, hrál v každé hře našeho dramatického kroužku, reprezentoval školu ve sportech. Zapojoval se a vymýšlel různé kampaně (například proti vstupu do EU). Dostávalo se mi tedy určitého stupně popularity, lidé mě znali jako spisovatele, básníka, sportovce. Mamku oslovovali v obchodě, aby jí řekli, jak se jim líbila má poslední povídka.

Téměř všichni učitelé se mě snažili přemluvit, abych následoval jejich předmět a zaměření, protože jsem na něj měl nadání. Jen naše chemikářka mi to neřekla, tak jsem se přihlásil na chemickou průmyslovku. Na střední bylo mnohem těžší vyniknout, rozhodně jsem již nebyl hvězda. To, co si získalo mou plnou pozornost, byl fakt, že v takovém městě den nekončí, bar nezavírá a vždy mi někde nalijí. Bylo i snadnější sehnat práci. Takže jsem měl slušný příjem peněz, dostatek času, protože škole jsem se nevěnoval a zástup nonstop barů. Prakticky hned jsem se stal denním pijákem. Padesát metrů od školy byl nonstop, kde měli pivo za 10 Kč, a tam jsem zašel na pár hned ráno. Ve skříňce jsem měl lahváče a placatky, o velké přestávce jsem pak chodil naproti do hospody na pár piv a panáků. Po škole brigáda a pak doplnit hladinku večer. A tak to šlo každý den, dokud jsem nezačal skutečný tah. To jsem pak do školy nešel třeba týden a jen někde pil, přespával u kamarádů nebo v baru, dokud mě nevyhodili, což znamenalo, že jsem jen šel naproti do jiného.

Dostával jsem se do problémů, policisté mě budili, když jsem usnul na lavičce v parku. Skončil jsem na záchytce, kde jsem tehdy dostal studentskou slevu. Pravidelně jsem ztrácel věci nebo byl okraden. Byl jsem celý odřený a dobitý, ať už proto, že mne někdo zbil nebo proto, že jsem spadnul a nemohl se zvednout a dřel obličejem po zemi. Téměř vždy jsem měl okno, a když jsem byl mimo, neudržel jsem moč ani stolici.

Proč jsem v tom stále pokračoval, proč jsem neviděl, že je to jen horší? Popravdě nikdy jsem si tuhle otázku nepoložil. Stále jsem se hnal za alkoholem a nalhával si, že mi dává ty pocity, které jinak nemám, tu svobodu, bezstarostnost. Cítil jsem, jak mi v hrudi stoupá to spalující vzrušení, když jsem se po celém dni bez pití vydal na tah, opravdu jsem běžel do hospody, nedokázal jsem vydržet ani vteřinu navíc, srdce mi bušilo a měl jsem úsměv na rtu, protože jsem věřil, že jakmile zvednu tu první sklenku, tak všechen ten svrab života bude také povznesen a odplaven pryč. Velmi dlouho mě při tom „exování“ prvního piva vůbec nenapadlo, že právě tam všechny mé hrůzy začínaly.

V podstatě jen těch pár minut, kdy jsem začínal pít, jsem se cítil blaženě, měl naději a radost, protože jsem se opájel alkoholickou lží. Jinak jsem však neznal nic jiného než bolest, zmatek, zklamání, výčitky a zhnusení. Ty sny, které jsem do sebe od té první sklenky s takovou vervou naléval, se stále neuskutečňovaly. Navíc jsem vnímal jakoby celý svět, když jsem slyšel, že je v Africe hladomor, tak jsem trpěl s nimi. Když káceli prales a zabíjeli velryby, já plakal a omlouval se Zemi, proklínal lidstvo a styděl se, že jsem jeho součástí. Přečetl jsem vše od Remarqua a Hemingwaye a nosil v srdci rány, které utrpěli židé a všichni tak zbytečně padlí vojáci. (Po každé knize jsem se začal upíjet kalvádosem, absintem, bílým rumem, vodkou po vzoru mých hrdinů.) Měl jsem velké ideje a zažíval zklamání z toho, že je v tomto světě nemohu následovat. Pohrdal jsem společností a nenáviděl sám sebe za to, že do ní neumím zapadnout. Byl jsem ztracen a myslel jsem si, že se mohu najít jen v láhvi. Po jisté období bylo pití opravdu to jediné, co mi dávalo smysl a jistotu. Bylo řešením, odpovědí, rozhřešením. Bez něj jsem se cítil odsouzen, zatracen a zoufalý.

Tohle peklo jsem prožíval každý den, a to jsem byl stále na střední škole. Myšlenky na konec byly skoro tak spásné, jako ty první sklenky. Na začátku maturitního ročníku jsem byl u jednoho pokusu o sebevraždu chycen, chtěl jsem skočit z mostu, a než mě naložili do sanitky, tak jsem jim utekl a skákal na silnici pod auta. Zavřeli mě do blázince a snažili se mě přesvědčit, že můj problém je pití, mamka i babička to tvrdily doktorům a ti zase mně. Já však věděl, jak to je a jak na ně. Nasliboval jsem, jak jsem plný života, a co vše chci dokázat, a že určitě nejsem nebezpečný sobě ani svému okolí, a tak mě po týdnu pustili. Nicméně díky této zkušenosti jsem se zařekl, že už nikdy v žádné instituci neskončím.

Občas jsem trávil víkendy u mámy, čímž jsem velmi rychle a snadno získal ve městě novou reputaci. Lidé už mě neviděli jako spisovatele, ale jako opilce, který dělá problémy, usíná všude možně, ztrácí věci a častěji než cokoliv jiného, je podělaný a dobitý. Bratr mě musel často někde hledat, kolikrát dostal bitku, kvůli tomu, co jsem já někde vyvedl. Když mamku lidé oslovili v obchodě, bylo to jen proto, aby jí řekli, kde mě viděli spát nebo, že našli mou bundu, batoh. Mou povídku už psal alkohol.

Odmaturoval jsem snad jen proto, aby se mě zbavili. Učitelky mi už delší dobu dávaly čísla na různé doktory, nabízely pomoc a promlouvaly do duše. Hned po maturitě jsem nastoupil do zaměstnání, ze kterého si mě vybrali ještě na škole. Z prvních výplat jsem splatil dluhy z pití. Ze začátku jsem vůbec nepil, nějak podvědomě jsem věděl, že si nesmím dát ani kapku, abych se nerozjel. Snažil jsem se naučit všechny nové programy a dělat dobře svou práci. Brzy jsem se do toho však dostal a našel všechny kličky a zkratky, práci na týden jsem dovedl udělat za dva dny a měl tak opět mnoho času na to, abych byl sám ve vlastní hlavě a začal věřit svým smyšlenkám. Nejistota a strach z velké životní změny a zodpovědnosti pominuly a já nabyl nezdravého sebevědomí, že všechno svedu a ani u toho nemusím být při smyslech. Opět jsem pil ráno, abych se dostal do útlumu, kde žádná myšlenka ani výčitka nemají ostré hrany. Když jsem neměl alkohol doma, tak jsem si musel něco dát přímo ve firmě v kantýně. Nezajímalo mě, že mě tam může kdokoliv vidět nebo personál něco říci, prostě jsem potřeboval svou dávku. Místo oběda jsem chodil naproti do sport baru, a když byla velká nouze, tak jsem si označil odchod na záchod a znovu si tam zaběhl. Často jsem se zapomněl vrátit, protože jsem nevěděl, jestli už mám „padla“ nebo ne. Když jsem byl na služebce v rafinerii, tak jsem vůbec nespal na hotelu a kolegové mě ráno vyzvedávali přímo v baru.

Neměl jsem absolutně žádnou vyhlídku do budoucna, jen jsem se nechával nést tou rutinou pití a docházení do práce. Jenže ani to vždy nefungovalo. Hladinka přes den a opití do bezvědomí v noci po čase nestačily a já se rozjel do tahu, to jsem pak nešel do práce, ani domů, jen jsem se pohyboval z baru do baru. Taková pitka většinou skončila nějakým průšvihem, záchytkou (už bez slevy), bitkou, někdy jsem se dostal mimo město a nevěděl, jak se vrátit a podobně. Tyhle stavy mě vyřídily natolik, že jsem pak několik dní nepil a chvilku si myslel, že to už nikdy nechci znovu zažít. Ale já nedovedl žít bez té rutiny. Neuměl jsem se bavit s kolegy, protože jsem dávno neměl tušení, co se děje ve světě, neměl jsem své názory, protože mé myšlení se upínalo jen k pití, a co mě děsilo, bylo to, že jsem koktal a nedovedl jsem říci srozumitelné souvětí, já který recitoval básně a hrál dramata. I po několika dnech bez pití se mi motala hlava a občas jsem viděl dvojmo a vrávoral. Nedovedl jsem se podívat lidem do očí, bál jsem se, že uvidí mou opilost nebo mě budou konfrontovat. Nemohl jsem si bez alkoholu věřit, vše se hroutilo a já neměl na nic sílu. Musel jsem tedy znovu pít. Ale žádná radost už tam nebyla. Během prvních několika piv a panáků jsem se nekontrolovatelně třásl, často jsem se hned pozvracel, a až pak se to zklidnilo a já se mohl snažit opít a upadnout do bezvědomí. Nedovedl jsem vůbec ovlivnit to, co se stane, jakmile začnu takhle pít. Nechodil jsem do práce nebo jsem tam přišel úplně na mol přímo z baru.

Mé zoufalství se prohlubovalo s každým dnem. Bál jsem se sám sebe, toho, co udělám, až budu pít a ten strach zmizí a nastoupí posedlost a bezhlavá sebedestrukce. Věděl jsem, že lidé chodí na detox a do léčebny, kde se o ně postarají, zavřou je a odstaví. Ale toho jsem se děsil ještě více, už tak jsem byl na pokraji šílenství. Často jsem cítil, jak se ve mně všechno chvěje, jak graduje ten vnitřní řev, občas jsem neměl v hlavě nic jiného než ten křik a byl jsem si jist, že se něco musí v příští vteřině zlomit a já se zblázním.

Po každém tahu jsem několik dní nemohl nic sníst a těžké bylo i pít jen vodu, bylo to jako házet kameny do hluboké studny, jen jsem ležel v koupelně na chladné podlaze a plazil se vyzvracet, až už nebylo nic jiného než žaludeční šťávy a jen jsem se dávil, a i přesto, že jsem byl několikrát denně pod sprchou, tak jsem se nemohl zbavit toho pachu, jak jsem ze sebe v horečkách potil alkohol.

Během těchto stavů jsem byl na půl mimo vědomí anebo jsem vzýval všechny svaté, ať už to skončí. Pak jsem jednou měl chvilkové prozření a v tom hlubokém zoufalství jsem vyhledal kontakt na AA. Když jsem zjistil, že se pravidelně schází i v mém městě a opsal jsem si telefonní číslo, dostal jsem záchvěv naděje, že mi někde přece jen mohou pomoci. Ještě, než jsem zavolal, tak jsem se ovšem napil. Trvalo několik měsíců, než jsem AA poprvé kontaktoval, a to už jsem byl nucen odejít z práce, bydlel jsem opět jinde a zoufalství bylo větší než kdy jindy.

Před prvním mítinkem jsem se musel napít. Po něm jsem šel automaticky do baru, abych o tom mohl přemýšlet. Na další mítink mě musel přivést kamarád, který mě hledal, když jsem opět nepřišel do práce, vytáhl mě z postele a jel na AA se mnou. Od toho momentu jsem byl po několik měsíců na každém ze tří mítinků týdně. S nikým jsem se moc nebavil, jen tam seděl a poslouchal. Zdálo se, že každý byl v léčebně, někteří opakovaně. Přišli o rodiny, řidičáky, majetek. Začal jsem vidět více rozdílů než toho společného. Můj život se bez pití nijak nezlepšil, v práci jsem vnímal ty pohoršené nebo litující pohledy a nenáviděl je i sebe, rodině jsem se vyhýbal, protože jsem jim tolik ublížil a výčitky mě zabíjely. Nemohl jsem spát a každou noc jsem měl pocit, že na mě padá celý svět a bál jsem se dalšího rána. Neměl jsem kam utéct, jak se vyhnout té záplavě emocí, které jsem dříve otupoval alkoholem. Spokojení lidé na mítincích mě iritovali, a tak jsem se přesvědčil, že tohle mi za to nestojí a raději to zkusím znovu s pitím, teď už vím jak na to.

Má recidiva trvala pět týdnů, a i po těch pár měsících bez alkoholu bylo očividné, jak se to zhoršilo. Byl jsem už v nové práci a musel si vybrat dovolenou a volno, na které jsem neměl ještě nárok, prostě jsem to nedokázal kontrolovat, dostal jsem se do problémů, opět na záchytku, a po jednom konfliktu do cely předběžného zadržení. Naprosto mě vyděsilo, že je to ještě horší, než to bylo. Vůbec se mi nedostávalo nějaké úlevy od mých životních problémů, žil jsem noční můru, nakonec jsem si uvědomil, že v tom zoufalství bez alkoholu jsem alespoň věděl, co dělám. Dám tomu tedy ještě šanci a zkusím to jinak. Konečně jsem byl nejen zoufalý a bezradný, ale také ochotný. A chytil jsem se toho AA stébla zuby nehty. Začal jsem číst modrou knihu, ve které jsem objevil AA Program, který přináší vysvobození z alkoholismu.

Přemohl jsem se a požádal o sponzorství jedinou osobu, které jsem se dokázal svěřit. Bál jsem se odmítnutí, nechtělo se mi přiznat, že potřebuji pomoc, ale když jsem se vrátil do Anonymních alkoholiků po recidivě, řekl jsem, že do toho dám vše a udělám cokoliv, co je doporučeno. Začali jsme pracovat na Krocích. Hned v tom prvním jsem dal na papír všechno, co mi alkohol vzal, co jsem dělal, kam až jsem klesnul, co se ze mě stalo. Do té doby jsem to v sobě popíral, ospravedlňoval, viděl to jen zamlženě. V prvním Kroku jsem si přiznal a přijal, že jsem alkohol nikdy neovládal, ze začátku mi dával něco na oplátku, ale pak si už jen bral, a nakonec opanoval celý můj život a já s tím nemohl nic udělat. Jakýkoliv pokus o jiné pití, nepití na nějaký čas, kontrolování, byl jen příležitostí, jak mě má nemoc opět porazí a srazí ještě níže. Jediným řešením bylo zcela vzdát ten boj, nepřesvědčovat se o ničem jiném, než že jsem alkoholik, a tedy jsem bezmocný vůči alkoholu a neovládám svůj život.

Nebylo pro mě snadné vypořádat se s tou záležitostí kolem Boha, ale sám jsem s ničím lepším přijít neuměl, to jsem zkoušel dlouho před tím a marně. Navíc po mě nechtěli, abych chodil do kostela a modlil se ke konkrétnímu Bohu, bylo na mě, jak to pojmu. A já věřil, že někdo, kdo tady už není, na mě stejně vždy dohlížel a měl mě rád se vším všudy. Byl to můj dědeček, který zemřel, když mi byly čtyři. Mamka říkávala, že jej cítí kolem, když potřebujeme pomoc, jako tehdy, než jsme opustili otčíma, který nás pak bez ničeho vyhodil na ulici, a zůstali jsme na vše sami. A tak jsem promlouval k dědovi a mohl jít k jeho hrobu. To byla má první Vyšší síla, a tehdy začala má důvěra v něco, co sice nemohu vidět, ale věřím, že to pro mě chce jen to nejlepší.

Víra se stala něčím, co mě provázelo každý den. Když mi nebylo nejlépe, věřil jsem, že se to zlepší. Když jsem se cítil dobře, věřil jsem, že je to díky snaze stát se lepším člověkem.

A o to jsem se opravdu snažil, nestačilo totiž jen nepít. Pracoval jsem na své inventuře a poznával sám sebe i z jiné stránky než alkoholické, a to ze stránky lidské, kde mám také spoustu chyb. Zbavil jsem se tehdy křivd, které jsem v sobě nosil. Odpustil jsem svému biologickému otci i otčímovi, byl jsem vděčný za své dětství a zkušenosti, které jsem tak získal. Konfrontoval jsem se s podílem své viny na mnoha rozbitých vztazích. Má sponzorka byla laskavá a trpělivá, poukazovala na věci, které jsem nemohl sám vidět, jako mé klady, které bych přirozeně opomíjel.

Volný čas, který jsem měl místo pití, a znamenal by být sám se sebou, jsem věnoval především AA a Službě. Chodil jsem na každý mítink, který tehdy byl, a mezi nimi jsem s ostatními navštěvoval ty v okolí. Snažil jsem se jezdit na všechny akce, od výročního mítinku na Slovensku, přes setkání skupin v Jižních Čechách, až ke sjezdům a krokáčům. Spolu s kamarády ze skupiny jsme se zavázali začít s novým mítinkem v jiném městě. Každý týden jsme tam dojížděli, informovali v daném místě o skupině a čekali na nováčky. Vzniklo tak několik skupin a já měl o volný čas postaráno. Chtěli jsme mít český časopis AA, tak jsme jej začali vydávat. Bavili jsme se o Tradicích a snažili se je dodržovat. Zapojili jsme se tak do změny struktury AA. Začal jsem se učit anglicky, abych mohl číst literaturu, která ještě nebyla přeložená. Sotva jsem se domluvil a nikdy jsem nebyl sám v zahraničí, ale vydal jsem se na mezinárodní sjezd do Švédska. Nikoho jsem tam neznal, styděl jsem se a nevěřil své angličtině, ale byl jsem v AA a tam mě přijali, tak jako vždy – s láskou a pochopením. Díky víře ve Vyšší moc a duchovní principy AA, jsem mohl cestovat, pouštět se do projektů, které se zdály nemožné, měl jsem energii a výdrž. Stále se mi něčeho dostávalo a já cítil potřebu předávat to dál. Jezdili jsme na info mítinky do léčeben, kam jsem si myslel, že nikdy nevkročím. Ale byl jsem členem skupiny předávající poselství (a hlavně jsem věděl, že mě za hodinu pustí ven). Oslovil jsem střední školy a začali jsme chodit i tam, sdílet svůj příběh a naději, že existuje pomoc.

Postupem času však nebylo vše jen o AA, naučil jsem se být sám se sebou. Netrpěl jsem nespavostí, objevil střízlivé zájmy a díky práci na devátém Kroku jsem dělal nápravy a obnovoval vztahy s rodinou a přáteli. Bolest z výčitek ustupovala současně s tím, jak se vytrácelo zklamání a nedůvěra z očí mých blízkých. Trvalo to roky a stejně nezapomněli na to, co jsem jim způsobil, ale už vědí, že jen neslibuji, ale že tak žiji. Nemusí se neustále strachovat. Sdílím s nimi své pocity a neváhám jim předat svou lásku. Nikdy jsme se neobjímali, ale AA mě tím nakazilo, a já to přenesl na své blízké.

V naší knize je řečeno, že pokud budu pracovat na nápravách své minulosti, tak se zbavím strachů, nebudu litovat, budu mít radost z pomáhání druhým, můj život se změní. Opravdu těmito přísliby dnes žiji. Poznal jsem onu čtvrtou dimenzi, protože jsem v ni uvěřil a podnikl nezbytné akce. Snažím se udržet si duchovní kondici. Věnuji svůj čas těm, kteří jsou také na této cestě, nebo se na ni ještě nedostali. Zajímám se o druhé a jsem vděčný za vše, co mám a čím jsem prošel. Když pro mě nebyl problém mít rutinu ranního pití a neustálého zajišťování alkoholu a jeho konzumace, proč bych dnes nemohl začít den četbou AA literatury, meditací a modlitbou? Cítím poté klid a vyrovnanost po celý den. Dříve jsem usiloval o to stejné, a nedosáhl ničeho jiného, než otupění a bezvědomí.

Bylo mi jednadvacet, když jsem vystřízlivěl. Manželka se se mnou nerozvedla, nepřišel jsem o děti, ani o dům, nikdy jsem neřídil opilý. Ale jen proto, že jsem nic z toho kvůli alkoholu ani nezískal. Byl jsem zoufalý a přesvědčený, že zbytek života bude utrpení, kde jedinou další variantou je neovladatelné pití, které mě v lepším případě rychle zabije, ale spíše přivede k šílenství. Díky Programu jsem dostal naději na něco, po čem celá má existence vždy prahla, ale měl jsem jen náhražku – alkohol. Společně s touto nadějí a vírou jsem dostal nástroje, díky kterým se mohu vypořádávat s tím šílenstvím, které mě už stačilo postihnout, a také s jeho následky.

Během těch více jak dvanácti let, jsem nemusel znovu prohrát s alkoholem, protože jsem s ním nezačal bojovat. Od té chvíle, kdy jsem se vzdal, jsem nepotřeboval vyhrát, dostal jsem mír. Ano, občas vyzývá, myšlenkami typu: „Tohle nemá cenu, bylo by ti lépe, kdyby ses napil.“ Nebo když mě něco zklame, když nemám sílu na život. Protože i tyhle dny ve střízlivosti mám, není to ráj na zemi, je to život, s bolestí, ztrátami, smrtí. Podmínky jsou pro všechny stejné, nemám omluvenku jen proto, že jsem střízlivý alkoholik. Co však mám, je spirituální Program a zkušenosti lidí, kteří již prošli tím, čeho se bojím, co mě trápí. Vím, že nemusím poslouchat ten hlas lákající ke snadnému řešení a úniku, ale že místo toho mohu věřit ve vyšší záměr a neváhat se obrátit na přátele, kteří mi pomohou, tak jako já pomáhám těm, kteří požádají.

Dříve jsem nevěděl o volbě, automaticky jsem následoval výzvu alkoholu. Dnes mám i druhou možnost, a dokud v ni budu věřit a budu uplatňovat Program AA, který mi ji dává, tak má střízlivost nemusí být ohrožena. Prošel jsem si v ní štěstím z lásky a bolestí z rozchodu, nejistotou v práci a ztrátou peněz, přemístěním do cizí země a samotou v odloučení, učinil jsem nelehká rozhodnutí, a po celou tu dobu jsem nemusel ztratit svůj vnitřní klid a víru.

Když ráno vstávám, tak se těším na to, co mi den přinese a když večer usínám, tak jsem vděčný za to, co se přihodilo. Většina dnů je obyčejných, ale já vím, že jsem k dispozici, když někdo něco potřebuje, mám otevřenou mysl pro vše nové a také vím, že když mám víru, nemusím mít strach ze změn.

Jsem na další frontě: Emocionální střízlivosti a učení se bezpodmínečné lásce. To teď mohu praktikovat nejlépe u péče o naše dvojčata, byli jim tři roky a jsem s nimi doma. Poskytují mi neuvěřitelné zrcadlo a vyžadují plné aplikování všeho, co jsem v AA a ve střízlivosti naučil. Dlouho jsem si nic nepřál, dnes ale vím, že bych dal cokoliv za to, aby mě mé děti nemuseli nikdy vidět opilého. Zatím proto dělám maximum.

Nezapomínám na zoufalství, ve kterém jsem žil a nepovažuji za samozřejmost, že dnes jsem skutečně svobodný.

Z Preambule AA

AA nejsou spřízněni s žádnou sektou, církví, politickou organizací
ani s žádnou jinou institucí, nepřejí si zaplést se do jakékoliv
rozepře, nepodporují žádné vnější programy ani žádným jiným programům neodporují.